ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1701.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 1701/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci žalobkyně Mgr. P. Č. , zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti žalovanému P. B. , o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 232/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 5. dubna 2013, č. j. 61 Co 159/2013-101, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem z 5. prosince 2012, č. j. 8 C 232/2012-71, okresní soud vyloučil tam specifikované nemovitosti z exekuce vedené proti bývalému manželu žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že dohodou žalobkyně s (nyní, od 27. srpna 2012 již rozvedeným) manželem z 23. února 2004 byl rozsah jejich společného jmění zúžen tak, že výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stala žalobkyně. K návrhu žalovaného byl vydán směnečný platební rozkaz, kterým byl žalobkynin manžel zavázán k zaplacení částky 1.500.000,- Kč, k jejímuž vydobytí žalovaný nyní vede exekuci postihující předmětné nemovitosti. Za rozhodující důkaz pro posouzení důvodnosti žaloby soud I. stupně považuje originál směnky bez protestu, předložený manželem žalobkyně ve směnečném řízení, a v tomto směru dospívá k závěru, že směnka je „neplatná, padělaná“, neboť tiskopis, jehož originál měl žalobkynin manžel dle svého tvrzení podepsat 20. října 2002, začal být – jak plyne ze zprávy SEVT – tištěn teprve od 22. prosince 2008. Z uvedeného soud dovozuje, že „nelze nařídit a vést exekuci i přesto, že je k dispozici vykonatelný exekuční titul“. Exekuční řízení vedené proti žalobkyni (jež vzhledem k tomu, že excindační žalobu podala až po právní moci rozvodového rozsudku, nemá postavení žalobce podle druhého, nýbrž podle prvního odstavce §267 o. s. ř.) je podle jeho názoru „nemravné ve smyslu ustanovení §3 obč. zák.“ Podle soudu „se lze důvodně domnívat, že bývalý žalobkynin manžel odmítl svědeckou výpověď též proto, že by mohl způsobit právě v souvislosti s vydanou směnkou nebezpečí trestního stíhání své osobě“. Žalobkyně ke dni zahájení excindačního řízení (12. září 2012) již není manželkou povinného ve smyslu ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř., přitom byl postižen majetek, který sice byl součástí společného jmění manželů, který po zúžení přešel do výlučného vlastnictví žalobkyně, nejde však o závazek bývalého žalobkynina manžela, který by vznikl za trvání manželství, neboť bylo právě s ohledem na podepsanou směnku prokázáno, že jde o závazek fiktivní, proto nemohou být v exekučním řízení postiženy její nemovitosti.
Napadeným usnesením krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že exekucí vymáhaná pohledávka je závazkem (nyní již bývalého) manžela žalobkyně, tedy závazkem z majetku tvořícího společné jmění bývalých manželů ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, na nějž však lze podle §42 odst. 1 exekučního řádu vést exekuci i v případě, že závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů; za takovýto majetek patřící do společného jmění povinného a žalobkyně se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl zákonem stanovený rozsah jejich společného jmění smlouvou zúžen. Z taxativního výčtu uvedeného v ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. plyne, že důvodem k vyloučení postiženého majetku z exekuce mohou být pouze skutečnosti v tomto výčtu výslovně uvedené. Při exekuci se, jak plyne z ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř., nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. V intencích tohoto právního názoru odvolacího soudu poučí soud I. stupně účastníky řízení podle §118a o. s. ř. a následně posoudí důvodnost žaloby.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 3 o. s. ř. (napadeným rozhodnutím posuzované právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem řešeny), žalobkyně (byť slovy, že „napadené usnesení není důvodné a odporuje provedeným důkazům“) namítá nesprávné právní posouzení věci. Zdůrazňuje, že soud s ohledem na okolnosti vzniku exekučního titulu nemohl odhlédnout od způsobu, jakým vznikl fingovaný závazkový vztah, na jehož základě bylo vedeno směnečné a poté i exekuční řízení. Protože je zcela zřejmé, že směnka byla „antidatována“, a to o několik let zpětně, aby žalovaný mohl poté tvrdit, že byl zkrácen zúžením společného jmění manželů, je nutno na tento právní úkon pohlížet nejen čistě formalisticky, jak to z nepochopitelného důvodu učinil odvolací soud. Právě s ohledem na vznik právního titulu – směnky – který byl uplatněn u soudu ve směnečném řízení, je nemožnost přezkumu tohoto titulu prolomena. Soud je obecně oprávněn hodnotit právní úkony účastníků i z hlediska ustanovení §3 občanského zákoníku a soud prvního stupně s ohledem na poměrně jednoznačné spáchání trestného činu paděláním směnky o vysoké hodnotě tento postup využil; jednání povinného, které je v rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s normami trestního práva, nemohou požívat právní ochrany. Padělání směnky je jednoznačné, je tedy zřejmé, že směnka právně neexistuje. Žalovaný a povinný jsou dobrými známými a i z tohoto důvodu je nutno pohlížet i na jejich vzájemné účelové jednání. Jediným smyslem fiktivní směnečné pohledávky je, že tímto způsobem by bylo možno vymoci „podíl“ na SJM pro bývalého žalobkynina manžela, kterému by v důsledku předchozího zúžení společného jmění z tohoto jmění nenáleželo nic. Proto byla směnka zcela úmyslně antidatována před datum 23. února 2004, aby v rámci exekuce byl postižitelný i majetek, který v důsledku dohody o zúžení SJM připadl žalobkyni. Soud prvního stupně tedy zcela správně dovodil, že exekuční titul byl vydán na základě protiprávně vyhotoveného a právně neexistujícího dokumentu (směnky) a protože žalobkyně účastnicí směnečného řízení nebyla, nemá ani možnost mimořádných opravných prostředků, jimiž by mohla zhojit navozený protiprávní vztah. Jediný způsob, jak dosáhnout vynětí jejího majetku z exekuce pro podvodnou pohledávku, je předmětné excindační řízení.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 5. dubna 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně nutno poznamenat, že žalobkyně, odkazuje-li na ustanovení „§237 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř.“, zjevně – nesprávně – vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 však již na základě kritéria zásadního právního významu napadeného rozhodnutí postavena není (viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Bez ohledu na uvedené se však Nejvyšší soud, dovozovala-li žalobkyně přípustnost dovolání z toho, že „tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena“, přípustností dovolání zabýval a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Především nelze nevidět, že Nejvyšší soud otázku naznačenou v dovolání řešil. V několika rozhodnutích (např. 20 Cdo 2131/2008, 20 Cdo 1452/2010, 20 Cdo 2432/2010 a dalších) opakovaně dospěl k závěru, že bylo-li dosaženo exekučního titulu – směnečného platebního rozkazu – na základě padělané či pozměněné (nebo jinak „právně vadné“) směnky, může taková skutečnost mít vliv na exekuci a její výsledek, avšak potud, že může být důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Zvolila-li ovšem žalobkyně jiný procesní instrument, totiž excindační žalobu, je její povinností tvrdit a prokazovat skutečnosti uvedené v ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř., což zatím neučinila, jelikož skutečnosti tvrzené v žalobě jsou pro posouzení (ne)důvodnosti vylučovací žaloby právně nevýznamné.
Protože nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na řešení dosud nevyřešené otázky hmotného či procesního práva, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu