ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1874.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1874/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci žalobce M. G. , zastoupeného Mgr. Marianem Przybylou, advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 975/1, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Krnově se sídlem v Krnově, Albrechtická 39b, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím oproti vrácení věci, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 201/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 29. listopadu 2011, č. j. 57 Co 452/2008-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 25. ledna 2008 č. j. 7 C 201/2006-60, jímž okresní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 60.000,- Kč oproti vrácení věci (osobního automobilu Opel Combo). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba na vrácení vzájemného plnění, odůvodněná s poukazem na ustanovení §457, §451 odst. 2 a §49a občanského zákoníku tvrzením, že žalovaný uvedením nepravdivých údajů (v dražební vyhlášce) o stavu draženého vozidla (u něhož se projevila vada způsobující jeho nefunkčnost) a o roku jeho výroby (1997, ač bylo vyrobeno v roce 1996) u žalobce úmyslně vyvolal omyl, je nedůvodná. Žalobce, jenž tvrdí, že – nebýt omylu – by neučinil nejvyšší podání částkou 60.000,- Kč, měl možnost prohlédnout si vozidlo před dražbou a bylo tedy na něm jako na osobě, která se hodlala dražby účastnit, aby si zajistil informace o stavu věci, kterou zamýšlel vydražit. Dražební vyhláška z 22. prosince 2003 obsahovala informaci o tom, že si lze dražené vozidlo prohlédnout, a byl v ní uveden i termín možné prohlídky a kontakt na příslušného zaměstnance žalovaného k její realizaci. Pokud žalobce namítal, že v dražbě byly uvedeny nesprávné údaje o stavu vozidla, lze připustit, že vozidlo bylo inzerováno jako automobil roku výroby 1997, žalobce však měl možnost správnost těchto údajů si ověřit, včetně možné prohlídky vozidla, což neučinil. Ze znaleckého posudku je zřejmý stav vozidla i v roce 1997, kdy bylo uvedeno do provozu. V posudku byl popsán jeho technický stav, počet ujetých kilometrů a byly v něm uvedeny i jeho závady (šlo o vozidlo nepojízdné s vadným alternátorem – startérem). Jedná se tak o vady, které měl žalobce možnost si zjistit a získat o nich informace, nelze tudíž dovodit, že by byl žalovaným uveden v omyl, a jeho právní úkon – nejvyšší podání učiněné v dražbě – tak nelze považovat za neplatný ve smyslu ustanovení §49a občanského zákoníku.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, žalobce ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Stejně jako v žalobě i v odvolání opět namítá, že po převzetí automobilu (navíc vyrobeného nikoli v roce 1997, ale 1996) zjistil, že ten má skryté vady, které jej činí nepojízdným, takže jeho zprovoznění by vyžadovalo další náklady, i nadále tedy hodnotí jednání žalovaného, jenž ho s vadami vozidla neseznámil, jako úmyslné vyvolání omylu. Skutečný stav vozidla by nemohl zjistit ani při běžné prohlídce, a to zvláště za situace, kdy byl pracovníkem žalovaného informován, že automobil v této chvíli nelze nastartovat, protože má vybitou baterii. Dovolatel trvá na svém tvrzení, že – pokud by se vůbec rozhodl zúčastnit se dražby – by jeho znalost skutečného stavu vozidla, tedy nebýt žalovaným úmyslně vyvolaného omylu, měla vliv na výši jeho podání, které by bylo podstatně nižší než 60.000.- Kč, jelikož by zohlednil fakt, že automobil bude nutno s dalšími náklady opravit.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel sice napadenému rozhodnutí – byť pouhým odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy bez vysvětlení, v čem by měl spočívat jeho zásadní právní význam (a tudíž i bez vymezení právní otázky, jež by jím měla být řešena) – takový význam přisuzuje, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Žalobce totiž – ač jej ohlašuje – ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci (spočívající v nesprávném výkladu /interpretaci/ či použití /aplikaci/ určité právní normy) neuplatňuje, nýbrž napadá hodnocení důkazů soudem, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny „správně“, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel procesně úspěšný nebyl, žalovanému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §234b odst. 5 věty první o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu