ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1950.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1950/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., v exekuční věci oprávněných a) Mgr. V. L. , b) V. L. , c) P. O. , d) J. P. , e) V. P. , f) MUDr. E. Š. , g) E. T. , h) Ing. V. W. , všech zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti Ing. L. S. , vyklizením nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 Nc 5508/2006, o dovolání oprávněných a JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, Bryksova 763/46, proti usnesení Městského soudu v Praze z 1. února 2012, č.j. 69 Co 330/2011-250, takto:
I. Dovolání soudního exekutora JUDr. Milana Usnula se odmítá .
II. Usnesení Městského soudu v Praze z 1. února 2012, č.j. 69 Co 330/2011-250, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 18. května 2001, č. j. 34 Nc 5508/2006-164, obvodní soud (kromě jiného) zamítl návrh povinné, za kterou v záhlaví svého rozhodnutí označil Ing. L. S., tedy úpadkyni, na zastavení exekuce (zejména) s odůvodněním, že její námitka nedostatku pasivní věcné legitimace je nedůvodná, jelikož vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty je i po prohlášení konkursu úpadce, nikoli správce konkursní podstaty.
Napadeným rozhodnutím (v jehož záhlaví jako povinného označil advokáta JUDr. Františka Hrudku, správce konkursní podstaty úpadkyně) městský soud usnesení soudu prvního stupně (kromě jiného) změnil tak, že exekuci, nařízenou proti Ing. L. S. zastavil (výrok I.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že v projednávané věci bylo možno nařídit exekuci pouze proti úpadkyni, nikoli tedy proti správci konkursní podstaty. Soud prvního stupně, dovozuje odvolací soud, „veden touto správnou úvahou, zřejmě přehlédl, že oprávnění podali návrh na nařízení exekuce proti správci konkursní podstaty a exekuci nesprávně nařídil proti Ing. S.“, jež sice byla osobou povinnou podle exekučního titulu, proti níž však návrh nesměřoval. Exekuce tedy byla nařízena proti osobě, vůči níž nebylo exekuční řízení vůbec vedeno. Tímto postupem podle odvolacího soudu zatížil řízení vadou, v jejímž důsledku mělo být exekuční řízení proti Ing. S. zastaveno. Protože však exekuce byla vůči jmenované, byť nesprávně, již pravomocně nařízena, byly podle odvolacího soudu splněny podmínky pro zastavení exekuce vůči této osobě pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Veden tímto názorem odvolací soud v předmětném řízení o zastavení exekuce poté, co zjistil výše uvedené pochybení při jejím nařízení, protože byla nařízena proti osobě jiné, než kterou v návrhu označil oprávněný, „napadené usnesení ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh této jiné osoby – Ing. S. – na zastavení exekuce, byť takový návrh opřela o jiné důvody, než na základě kterých bylo nyní rozhodnuto, změnil podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu a exekuci zastavil, neboť pro takový postup byly splněny podmínky.“
V dovolání, v němž ohlašují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., oprávnění vyjadřují přesvědčení, že názor odvolacího soudu je nesprávný a „velmi přepjatý“, z čehož dovozují, že řízení před tímto soudem bylo postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zdůrazňují, že vykonávaný notářský zápis, v němž je jako povinná zcela jasně „označena Ing. L. S., která je zastoupena správkyní konkursní podstaty JUDr. Helenou Hlavatou,“ vykazuje všechny „zákonné i formální požadavky,“ takže nelze uvažovat, že by byl v jakémkoli směru nezpůsobilý k řádnému iniciování exekučního řízení. V návrhu na nařízení exekuce je na jeho prvé straně pod slovem „povinný“ označena jako úpadkyně Ing. L. S. a jako správkyně JUDr. Helena Hlavatá. Podle dovolatelů „lze z opatrnosti připustit, že grafické vyobrazení textu může v tomto případě působit částečně nepřehledně, avšak již z první věty bodu I. návrhu na nařízení exekuce je zcela zřejmé, kdo je povinný, neboť dikce věty „ dne 10. 3. 2006 uzavřeli oprávnění s povinnou, za niž jednala JUDr. Helena Hlavatá jako správkyně konkursní podstaty, formou notářského zápisu dohodu o skončení nájemního poměru a o splnění pohledávky ... “ zcela jasně vyjadřuje skutečnost, kdo je povinný a kdo správce konkursní podstaty, takže nelze dovodit, že povinnou osobou by byla správkyně konkursní podstaty. K témuž závěru dospěl i exekuční soud prvního stupně, neboť v opačném případě, tj. v případě, kdy by návrh vykazoval formální či jiné vady, by musel postupovat podle §43 o. s. ř. a vyzvat oprávněné k doplnění či opravě návrhu. K ničemu takovému však nedošlo ani dojít nemohlo, neboť návrh na nařízení exekuce nebyl nesrozumitelný ani neurčitý a vykazoval všechny zákonem stanovené podstatné náležitosti.
V dovolání směřujícím pouze proti V. výroku napadeného rozhodnutí soudní exekutor namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že – prováděl-li exekuci – svou povinnost splnil a měla mu tudíž být přiznána náhrada nákladů exekuce.
Nejvyšší soud dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vymezení účastenství je třeba v exekučním řízení chápat procesně (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2104 s.), a to ve všech jeho relativně samostatných fázích. Platí-li pro fázi nařízení exekuce, že oprávněným je ten, kdo podal návrh na její nařízení, pak pro fázi zastavení exekuce musí platit – a platí – že povinným je ten, proti němuž byla exekuce nařízena, a kdo nyní podává návrh na její zastavení. Jestliže návrh na zastavení exekuce podala Ing. L. S., právě proti níž byla exekuce pravomocně nařízena, a jestliže o jejím návrhu rozhodl soud prvního stupně, jenž ji za povinnou považoval (což vyjádřil nejen v odůvodnění rozhodnutí, ale i v jeho záhlaví), pak odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže – bez jakéhokoli procesního úkonu dosavadních účastníků – za povinného označil (a také s ním jednal, např. doručoval mu prostřednictvím jeho zástupce JUDr. Františka Kosíka /viz pokyn soudce soudní kanceláři na č.l. 268/) JUDr. Františka Hrudku jakožto nynějšího správce konkursní podstaty, zatímco povinnou, proti níž byla exekuce skutečně nařízena (a prováděna), a která podala návrh na její zastavení, o němž obvodní soud rozhodl, ve výroku napadeného rozhodnutí jako povinnou naopak neoznačil (srov. dikci I. odstavce výroku napadeného rozhodnutí „exekuce nařízená proti Ing. L. S. se zastavuje“).
Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít – a měla – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spočívající v tom, že – aniž k tomu měl oporu v úkonech účastníků, případně v jakémkoli ustanovení exekučního či občanského soudního řádu – jednal s jiným okruhem účastníků než soud prvního stupně; protože k takovéto vadě řízení dovolací soud přihlédne, i když nebyla dovoláním uplatněna, bylo napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušeno a věc byla odvolacímu soudu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrácena k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Odmítnuto jako nepřípustné bylo dovolání soudního exekutora výslovně směřující pouze proti výroku o náhradě nákladů exekuce, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o. s. ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., protože v této části není napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu