ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2141.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2141/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně L. D. , zastoupené JUDr. Danielou Žihlovou, advokátkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Slunečná 2417, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Karlem Marcelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dittrichova 2, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí (exekuce), vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 26/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 30. 4. 2013, č. j. 54 Co 10/2013-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám JUDr. Karla Marcela do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 12 463,- Kč .
Odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, č. j. 10 C 26/2012-61, zastavil řízení o žalobě na vyloučení movitých věcí ve výroku uvedených z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 EXE 1289/2011 (výrok I). Žalobu, aby z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí byly vyloučeny nemovitosti ve výroku uvedené, zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení 9 900,- Kč (výrok III), dále zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek 2000,- Kč (výrok IV) a náklady státu 1 900,- Kč (výrok V). Řízení o žalobě o vyloučení movitých věcí z výkonu rozhodnutí zastavil v důsledku jejího zpětvzetí. Pokud jde o vyloučení nemovitostí, soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u téhož soudu je veden pod sp. n. 11 EXE 1289/2001 výkon rozhodnutí ve věci oprávněné (žalované) proti povinnému P. D., a to na podle rozsudku téhož soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 12 C 363/2010-29, pro pohledávku vzniklou na základě písemné smlouvy o úvěru ze dne 29. 7. 2009. Nemovitosti, jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí (exekuce) se žalobkyně domáhala, byly postiženy exekučním příkazem ze dne 15. 8. 2011, č. j. 030 EX 2372/11-39. Tyto nemovitosti jsou na podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2007, č. j. 15 C 324/2006-9, a notářského zápisu ze dne 6. 2. 2007 ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Okresní soud dále zjistil na základě svědecké výpovědi V. K., „…že před uzavřením písemné smlouvy o úvěru ze dne 29. 7. 2009 účastníci smlouvy uzavřeli písemné smlouvy o úvěru či půjčce již na přelomu roku 2006/2007 na částku 300 000,- Kč - 350 000,- Kč a povinností P. D. bylo tuto částku do půl roku M. K. vrátit. Po uplynutí půl roku vypůjčená částka vrácena nebyla, proto se účastníci dohodli na zrušení původní smlouvy, kterou „roztrhali“ a uzavřeli další, která se týkala vrácení původní částky navýšené o úroky. To se opakovalo vždy po uplynutí půl roku až do doby, kdy byla uzavřena písemná smlouva o úvěru ze dne 29. 7. 2009 s tím, že předchozí byly vždy zrušeny a v jejich písemné podobě „roztrhány“. Fakticky tak žalovaná (oprávněná) P. D. půjčila částku 300 000,- Kč – 350 000,- Kč a další částku 50 000,- Kč“. Po celou dobu, co účastníci uzavírali nové smlouvy a staré rušili, se P. D. nezmiňoval o dohodě o vypořádání zúženého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) ze dne 6. 2. 2007, naopak tvrdil, že nemovitosti jsou v SJM. Soud tak vzal za prokázané, že v době vzniku závazku z úvěrové smlouvy, tj. v době od přelomu roku 2006/2007 až do doby uzavření písemné smlouvy o úvěru ze dne 29. 7. 2009 (minimálně) žalované nebyl obsah dohody o vypořádání zúženého SJM znám (žalobkyně opak v řízení ani netvrdila). Proto soud prvního stupně nepovažoval žalobu za důvodnou ve smyslu §267 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř.).
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a V. potvrdil, řízení o odvolání žalobkyně proti výroku I. napadeného rozhodnutí zastavil a žalobkyni zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 606,- Kč žalované. Odvolací soud se na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně plně ztotožnil s právními závěry tohoto soudu. „Pro úspěch ve sporu by podle odvolacího soudu musela žalobkyně prokázat, že žalovaná věděla o smlouvě o zúžení SJM, což však během celého řízení i přes výzvu odvolacího soudu netvrdila. Pouze navrhla výpověď svědka J. B., ale neupřesnila, kdy a kde a jak se měla žalovaná o smlouvě o zúžení SJM dozvědět“. Tento důkaz navíc navrhla až v odvolacím řízení, které se řídí zásadou neúplné apelace.
Žalobkyně v dovolání (jež podle obsahu nesměřuje proti výroku II napadeného rozhodnutí), jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); zároveň dovolání podává podle §241a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. Uvedla, že na základě předložených listin prokázala, že nabyla vlastnické právo k nemovitostem, a že neměla žádnou povědomost o tom, že její manžel dluží peníze. O jeho podnikatelské aktivity se nestarala a ani nemohla. Uvedla dále, „…že má právo na primární ochranu soudní. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání…“. Namítá, že dlužná částka činí asi jednu desetinu ceny nemovitostí, které mají být postiženy výkonem rozhodnutí, že žalovaná má právo domáhat se po P. D. zaplacení dlužné částky jiným způsobem, než prodejem nemovitostí, jež patří žalobkyni. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplnění dovolání, doručeném po lhůtě k podání dovolání, dodala, že za podstatné považuje, že veškeré pohledávky za manželem vznikly až cca 3 roky po zúžení a vypořádání společného jmění manželů.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně nemovitosti „…nabyla do svého vlastnictví za doby dosud trvajícího manželství výhradně na základě smlouvy o vypořádání zúženého SJM, uzavřené mezi ní a jejím manželem, povinným P. D., dne 6. 2. 2007, a to formou notářského zápisu. K majetkovému vypořádání tedy došlo výhradně smluvně a nikoliv rozhodnutím soudu…“. Proto bylo na ní, aby prokázala, že žalované byl obsah smlouvy o zúžení SJM znám. Ochranu vlastnického práva, které se žalobkyně dovolává, nelze pojímat jako absolutní a jednostranně svědčící žalobkyni. Protože manžel žalobkyně je nemajetný, nelze vést exekuci jinak než prodejem nemovitostí žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud ve věci rozhodl dne 30. 4. 2013.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§241b).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z citovaných ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Proto také, byť jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, v dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, stejně jako vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.).
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , Ph.D.
předsedkyně senátu