ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2246.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2246/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné O.K.V. Leasing, s.r.o. , se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Strojírenská 396, identifikační číslo osoby 634 87 063, zastoupené JUDr. Ivo Marethem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Strojírenská 34, proti povinné M. M. , zastoupené Mgr. Jitkou Chmelařovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Čapkova 1063, pro 17.540,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 EXE 302/2010, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 15. března 2012, č. j. 54 Co 132/2012 - 81, a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 12 EXE 302/2010 - 74, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 12 EXE 302/2010 - 74, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 15. března 2012, č. j. 54 Co 132/2012 - 81, se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil k odvolání povinné a jejího manžela usnesení ze dne 28. 11. 2011, č. j. 12 EXE 302/2010 - 74, jímž Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 12 EXE 302/2010 - 11, podle rozhodčího nálezu Ing. Václava Brablce ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 3 R 6875/2009, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 17.540,- Kč se specifikovaným smluvním úrokem z prodlení a úrokem z prodlení, dále pro náklady předcházejícího řízení ve výši 2.380,- Kč a 12.959,- Kč a pro náklady exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Jaroš, Exekutorský úřad Chrudim). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod k (částečnému) zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu není dán, neboť povinná na vymáhanou pohledávku vzniklou z úvěrové smlouvy plnila (podle předložených poštovních poukázek a pokladních dokladů ve výši 11.401,- Kč) v letech 2008 a 2009, tedy před vydáním exekučního titulu. K odvolacím námitkám povinné a jejího manžela, že soud prvního stupně se „nevypořádal s předložením smluv, které byly uzavřeny a nebyly stvrzeny podpisem povinné, a že je třeba zjistit, o jakou částku šlo“, uvedl, že taktéž tyto námitky byly uplatnitelné jen v nalézacím řízení před rozhodcem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podala povinná dovolání (doplněné prostřednictvím soudem jí ustanovené zástupkyně), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Uvedla, že po nařízení exekuce jí pověřený soudní exekutor zaslal exekuční příkaz ze dne 20. 5. 2010, č. j. 129 EX 1160/10 - 9, kterým rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy jejího manžela F. M., přičemž jeho odvolání proti usnesení o nařízení exekuce bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 23. 7. 2010, č. j. 54 Co 698/2010 - 35, byť odvolací soud v něm konstatoval, že mzda jejího manžela nemůže být exekucí postižena. Dále dovolatelka namítá, že soud prvního stupně jí nedal právo se k věci jakkoliv vyjádřit, že neprovedl žádné důkazy ohledně skutečnosti, že dlužná částka již byla uhrazena, že rozhodl pouze na základě důkazů předložených oprávněnou a podle jejího požadavku, že se nezabýval skutečností, že exekuční příkaz soudního exekutora nepřípustně postihuje mzdu jejího manžela, že nezkoumal, jaká částka byla tímto způsobem vymožena a kolik zbývá uhradit a že nepožadoval předložení úvěrových smluv. Současně poukázala na to, že obsah těchto smluv jí není znám, že oprávněnou o jejich zaslání opakovaně, ovšem bezvýsledně, žádala, na což upozornila i v návrhu na zastavení exekuce. Odvolacímu soudu pak vytýká, že přes uvedená pochybení usnesení soudu prvního stupně potvrdil, aniž zkoumal, zda je toto rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodněno, že za situace, kdy proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, se měl návrhem na zastavení exekuce více zabývat a přezkoumat, zda soud prvního stupně provedl dostačující dokazování, zda řádně prostudoval všechny úvěrové smlouvy a poštovní poukázky za účelem zjištění, jaká částka již byla uhrazena. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.); po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., není přípustné.
Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila, a ani na základě námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru dospět nelze. Ve skutečnosti v něm totiž povinná uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, příp. i zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [pouhá citace textu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není řádným uplatněním tohoto dovolacího důvodu - k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Odo 1098/2003]. Z hlediska dovolání, jehož přípustnost Nejvyšší soud posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jsou však tyto dovolací námitky bezvýznamné, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i k vadě podle 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. a §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12 2012 - dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3254/2009). O situaci, že by dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Pokud povinná v dovolání namítá, že pověřený soudní exekutor vydal dne 20. 5. 2010 pod č. j. 129 EX 1160/10 - 9 exekuční příkaz, jímž rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy jejího manžela F. M., lze jí přisvědčit v tom, že v tomto směru došlo ze strany soudního exekutora k pochybení při provádění exekuce. Jak totiž dovodila nejen starší judikatura (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 29. září 1965, sp. zn. 8 Co 558/65, uveřejněné pod číslem 8/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), ale i soudní praxe za účinnosti občanského soudního řádu a exekučního řádu, obou ve znění do 31. 12. 2012 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004), pro peněžitou pohledávku vůči povinnému (povinné) nebylo možno nařídit (a tedy ani provést) výkon rozhodnutí (exekuci) srážkami ze mzdy jeho manželky (manžela). Je-li exekuce tímto způsobem prováděna, je to důvod k jejímu zastavení pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu opětovně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004). Takovýto návrh však povinná a její manžel dosud u soudu prvního stupně nepodali; v dovolacím řízení se tak ohledně této tvrzené skutečnosti jedná o tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné, pokud směřuje proti usnesení odvolacího soudu, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že povinná směřuje námitky obsažené v „dovolání“ též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti usnesení okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu