ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2410.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2410/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobkyně A. A. , zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti žalované OK REST, a. s. se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitosti z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 37/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. listopadu 2011, č. j. 18 Co 406/2011-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze z 30. listopadu 2011, č. j. 18 Co 406/2011-86, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil (vyhovující) rozsudek obvodního soudu ze 17. března 2011, č. j. 21 C 37/2008-48, tak, že návrh na vyloučení spoluvlastnického podílu žalobkyně k tam specifikované nemovitosti z exekuce zamítl. Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení §42 exekučního řádu odůvodnil závěrem, že za majetek, jenž dříve patřil do společného jmění (dále jen SJM) žalobkyně a jejího manžela (povinného), se považuje i ten, který netvoří součást společného jmění jen proto, že byl smlouvou či rozhodnutím soudu vydaným podle §148 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2085/2006 pak uzavřel, že stejný princip platí i pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM). Podle jeho názoru by excindační žaloba mohla být úspěšná jen za předpokladu, že by žalobkyně ve smyslu ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. prokázala vědomost žalované o existenci rozsudku (a jeho obsahu) o zrušení BSM podle tehdejšího ustanovení §148a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998; tvrzení v tomto směru však žalobkyně – přes řádné poučení soudem – nepřednesla. Odvolací soud pak uzavřel, že „nyní platný princip, podle něhož věřitele pohledávek nezavazují dohody (případně rozhodnutí) o zrušení či zúžení BSM, pokud jim nebyl jejích obsah znám, platil i v době vzniku pohledávky žalované v listopadu a prosinci roku 1998, a to při analogické aplikaci (§853 obč. zák.) ustanovení §143 odst. 3 obč. zák. v tehdy platném znění“.
V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení §42 exekučního řádu a §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zdůrazňuje, že uvedená ustanovení – protože pohledávky žalované za povinným vznikly sice za trvání manželství, avšak až po zániku BSM a po jeho vypořádání – na daný případ nedopadají, takže ani nebyla povinna tvrdit a prokazovat vědomost žalované o existenci a obsahu rozsudku o zrušení BSM a o jeho vypořádání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že za majetek, jenž dříve patřil do společného jmění (dále jen SJM) žalobkyně a jejího manžela (povinného), se považuje i ten, který netvoří součást společného jmění jen proto, že byl smlouvou či rozhodnutím soudu vydaným podle §148 odst. 1, 2 obč. zák. zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění, a že stejný princip platí i pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů.
V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2004 Nejvyšší soud uzavřel, že k vymožení závazku vzniklého za manželství jen jednoho z manželů lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení vykonávacího řízení nebylo vypořádáno.
V odůvodnění rozsudku z 31. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že bylo-li zaniklé BSM vypořádáno ve smyslu ustanovení §149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, nelze majetek, jehož výlučnou vlastnicí se stala manželka povinného, postihnout v exekučním řízení vedeném proti jejímu manželovi, a že odkaz na ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. je nepatřičný, protože toto ustanovení je účinné až od 1. 8. 1998.
Posledně uvedenému judikatornímu závěru odpovídá i názor přijímaný literaturou (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2195), podle níž závěry o (přímo z občanského zákoníku vyplývající, tedy bez nutnosti podávat žalobu podle §42a obč. zák.) neúčinnosti nelze vztáhnout na dohody, případně rozhodnutí soudu o vypořádání BSM zaniklého před 1. 8. 1998 (které je třeba vypořádat podle ustanovení občanského zákoníku ve zněni účinném do 31. 8. 1998 /čl. VIII odst. 2 věta první zákona č. 98/1998 Sb./), neboť ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. zakotvující ochranu věřitelů nad rámec §42a obč. zák. byl do občanského zákoníku zařazen až s účinností od 1. 8. 1998 v rámci institutu SJM.
Z uvedeného plyne, že za skutkového stavu (zjištěného obvodním a převzatého městským soudem), jejž nezpochybnil žádný z účastníků a kterým je Nejvyšší soud vázán, kdy exekucí vymáhané pohledávky vznikly v měsících listopadu a prosinci 1998, tedy teprve po zániku bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a povinného (dnem nabytí právní moci rozsudku o zrušení BSM dle tehdejšího ustanovení §148a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, tedy 11. března 1995,) a po jeho vypořádání podle §149 odst. 4 obč. zák., tedy uplynutím tříleté lhůty, je závěr odvolacího soudu, že „stejný princip“ (jako pro SJM upravený ustanovením §42 exekučního řádu) „platí i pro BSM zrušené rozhodnutím podle dříve platného ustanovení §148a obč. zák.“, nesprávný.
Správný není ostatně ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, jelikož ten právo vymoci přisouzenou pohledávku proti dlužníkovu manželovi (jako následně výlučném vlastníkovi) přiznává jen věřitelům pohledávek vzniklých před uzavřením dohody o vypořádání SJM, o kterýžto případ v souzené věci nejde.
Z výše citovaného rozhodnutí publikovaného pod č. R 74/2004 dále plyne, že relevantní je i časový sled data vypořádání BSM (v daném případě data dopadu fikce podle §149 odst. 4 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998) a data zahájení exekučního řízení. Bylo-li v předmětné věci bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a povinného vypořádáno 11. března 1998, zatímco exekuční řízení bylo zahájeno nejdříve v prosinci 2004 (exekuce byla nařízena usnesením z 23. prosince 2004, č.j. 19 Nc 11 410/2004-5), je i v tomto směru závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby nesprávný.
Správný není konečně ani odkaz odvolacího soudu na ustanovení §143a odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 1998 (ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.) jelikož s ohledem na výše uvedené (ne)vědomost žalované o existenci a obsahu rozsudku o vypořádání BSM žádný právní význam nemá.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu