ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2465.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2465/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné L. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti povinné D. S. , zastoupené JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem se sídlem v Mělníku, Krombholcova 327, pro peněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 Nc 3089/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2013, č. j. 27 Co 516/2012-132, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 19. 6. 2012, č. j. 15 Nc 3089/2008-92, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekucí nařízených usneseními Okresního soudu v Mělníku z 9. 7. 2008, č. j. 15 Nc 3089/2008-18, ze dne 7. 7. 2008, č. j. 16 Nc 5422/2008-12, a z 15. 4. 2009, č. j. 16 Nc 5143/2009-28. Krajský soud uzavřel, že v exekučním řízení již nelze zkoumat, zda vymáhaná povinnost byla uložena společně a nerozdílně povinné a jejímu bývalému manželovi po právu. Rozhodující je, že existují tři pravomocné a vykonatelné exekuční tituly (rozsudek Okresního soudu Praha – východ z 8. 2. 2007, č. j. 4 C 153/2005-37, zavazující k úhradě částky 231.690,- Kč s příslušenstvím, rozsudek téhož soudu z 22. 12. 2005, č. j. 3 C 586/2003-232, zavazující k úhradě částky 772.561,- Kč s příslušenstvím, a rozsudek téhož soudu z 2. 12. 2005, č. j. 3 C 575/2003-191, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 30. 8. 2007, 25 Co 178/2007-327, zavazuje k úhradě částky 1,117.029,30 Kč s příslušenstvím), které ukládají povinné zaplatit oprávněné vymáhané pohledávky společně a nerozdílně se Z. S., a oprávněná si může vybrat, po kom ze solidárně zavázaných bude splnění požadovat. Může chtít i celé plnění po povinné a pro případ, že by tato zaplatila něco za solidárně zavázaného, pak nastupuje jejich vnitřní vztah. Soudy v projednávané věci shodně uzavřely, že povinná neprokázala, že by na pohledávky z exekučních titulů vymáhaných v tomto řízení bylo ze strany solidárního dlužníka po vydání exekučních titulů něco uhrazeno; námitku, že dluhy byly zaplaceny před vydáním exekučního titulu, je třeba uplatnit v nalézacím řízení, v exekuci je již zohlednit nelze. Povinná tvrdila, že spoludlužník na vymáhané pohledávky oprávněné podle dohody z 6. 5. 2009 uzavřené mezi ním a oprávněnou zaplatil v lednu 2007 částku 600 000,- Kč a dále částku 1,060 000,- Kč, o níž oprávněná vypověděla při svém výslechu na policii dne 18. 1. 2010. Z čestného prohlášení Z. S. a z dohody z 6. 5. 2009 soud ohledně dosud poskytnutého plnění dovodil, že buď nešlo vůbec o pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení nebo k jejich částečné úhradě došlo před vydáním exekučního titulu a tato skutečnost tak měla být uplatněna v nalézacím řízení (plnění poskytnuté v lednu 2007 týkající se spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a. s. a nároku uvedeného v rozsudku Okresního soudu Praha – východ z 2. 12. 2005, č. j. 3 C 575/2003-191, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 30. 8. 2007, 25 Co 178/2007-327). Ani u částky 1,060.000,- Kč nebylo prokázáno, z jakého titulu ji oprávněná obdržela, a že šlo o úhradu některé pohledávky vymáhané v tomto řízení.
Usnesení krajského soudu napadla povinná dovoláním. S odkazem na §237 odst. 3 o. s. ř. má za to, že právní otázka vyřešená prvoinstančním a odvolacím soudem by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a tudíž by měl dovolací soud dovolání připustit. Vyjádřila přesvědčení, že částka vymáhaná v rámci tohoto exekučního řízení byla oprávněné již před podáním návrhu na exekuci (z velké části) uhrazena solidárním dlužníkem (bývalým manželem povinné), a to ve výši 1,060.000,- Kč (jak plyne z úředního záznamu o podání vysvětlení na Policii České republiky z 18. 1. 2010) a dále v lednu 2007 ve výši 600.000,- Kč (dle dohody mezi bývalým manželem povinné a oprávněnou z 6. 5. 2009). Popírá, že by šlo o úhradu jiných závazků než těch, které vyplývají z exekučních titulů. Prosazuje, že dohoda z 6. 5. 2009 účelově zahrnuje uznání i neexistujících dluhů a provedením exekuce dojde k bezdůvodnému obohacení oprávněné na úkor povinné. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná k dovolání uvedla, že dovolatelka se opírá o ustanovení občanského soudního řádu, která od 1. 1. 2013 již mají zcela jiné znění. Podává nedůvodně různé opravné prostředky ve snaze oddálit exekuci, žádný dovolací důvod dán není a usnesení krajského soudu je správné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§241b).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že povinná dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Proto také, byť jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, v dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, stejně jako vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.).
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a odvolání odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu