ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2525.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2525/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné E.R.O.C., s. r. o. se sídlem v Praze 5, Petřínská 5, identifikační číslo osoby 63672332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti povinnému V. B. , zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 15, pro částku 146.038,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66 EXE 5129/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 15. března 2013, č. j. 55 Co 83/2013-40, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 13. prosince 2012, č. j. 66 EXE 5129/2012-13, jímž obvodní soud nařídil na majetek povinného exekuci podle tam specifikovaného vykonatelného notářského zápisu. S odvolací námitkou povinného, že k exekuci navržený notářský zápis – neobsahuje-li v úvodní pasáži o údajích, jakým způsobem byla ověřena totožnost účastníků, dikci „totožnost přítomných byla zjištěna platnými občanskými průkazy“, nýbrž pouze formulaci, že „totožnost přítomných byla zjištěna občanskými průkazy“ – je „formálně vadný“, nemající povahu veřejné listiny, s nímž tudíž nelze spojovat vlastnost přímé vykonatelnosti, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „uvedený údaj je v souladu s ustanoveními §63 a 64 notářského řádu, jelikož jde o úřední průkazy, jež jsou veřejnými listinami prokazujícími jméno, příjmení, podobu osoby a státní občanství ČR, případně i jiné údaje, pokud tak stanoví zákon č. 328/1990 Sb. o občanských průkazech. Z toho, že notář totožnost účastníků ověřil podle uvedených průkazů, plyne, že neměl žádné pochybnosti o platnosti uvedených dokladů.“ Odvolací soud dále vysvětlil, že nejde o shodnou situaci, jakou posuzoval Nejvyšší soud v usnesení z 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3564/2007, podle nějž byla jako nevyhovující shledána formulace „soud totožnost účastníků ověřil podle předložených platných průkazů a výpisu rejstříku právnických osob ...“; z takovéto formulace totiž skutečně není patrno, zda vůbec šlo o průkazy úřední. V případě občanského průkazu lze však bez dalšího uzavřít, že jde o průkaz typově podřaditelný pod obecnější pojem „úřední průkaz“, prokázání totožnosti účastníků notářského zápisu nelze proto považovat za vadné a jako takové nemohlo založit jeho formální nevykonatelnost. Odkaz povinného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1972/2007 a 20 Cdo 37/2009 považoval odvolací soud za nepřípadný, jelikož ani jedno z uvedených rozhodnutí neřešilo situaci obdobnou projednávané věci, kdy v notářském zápisu bylo výslovně uvedeno, že totožnost účastníků byla ověřena občanskými průkazy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř.; za dovolacím soudem dosud nevyřešenou považuje otázku, zda k formální vykonatelnosti notářského zápisu je třeba, aby v něm notář výslovně uvedl, že totožnost účastníků (jež nezná osobně) ověřil z platného úředního průkazu či občanského průkazu, či zda postačí, aby v textu notářského zápisu, konkrétně jeho části týkající se údajů o způsobu ověření totožnosti účastníků, byla formulace onen pojem „ platného “ neobsahující. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje právě v závěru odvolacího soudu, že absence pojmu „ platného “ (úředního průkazu či občanského průkazu) formální nevykonatelnost notářského zápisu nezpůsobuje. Sám zastává názor opačný, a to s odůvodněním, že v takovém případě vznikají neodstranitelné pochybnosti o tom, zda notář totožnost jednajících osob ověřil způsobem odpovídajícím zákonu, resp., zda mu zákon ověřit totožnost osob umožňoval. Podle něj nejen v každodenní praxi, ale především v právním řádu České republiky se hojně vyskytuje rozlišování úředních či občanských průkazů na platné a neplatné, takže nelze bez dalšího tvrdit, že by mělo jít o atribut nadbytečný, nedůležitý a nepodstatný, bez něhož se lze mj. při ověřování totožnosti účastníků notářského zápisu obejít. O povinnosti předkládat úřední či občanský průkaz platný hovoří např. zákon o správě daní a poplatků, o řidičských průkazech, o pobytu cizinců, o evidenci obyvatel, o obecní policii, matriční zákon, notářský a exekuční řád aj. V §11 zákona o občanských průkazech je definice platnosti občanského průkazu, jde tedy současně o negativní vymezení definice jeho neplatnosti. Kromě toho právní řád výslovně upravuje také situaci, kdy např. držení neplatného občanského průkazu v rozporu s povinností jej odevzdat je přestupkem trestaným peněžitou sankcí.
Ministerstvo vnitra vede informační systém evidence občanských průkazů, v němž jsou uváděny údaje o číslech ztracených, odcizených, zničených a neplatných občanských průkazů. Právě tato evidence a povinnosti k ní vztažené jsou pak důležité i v projednávané věci. Podle §109d notářského řádu má notář do tohoto informačního systému přístup, a to právě za účelem kontroly, zda jemu předkládané občanské průkazy plní roli „ platného úředního průkazu“. Notář je dokonce k této kontrole povinen, neboť by bylo v rozporu se zákonem, a tedy chybným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jestliže by kontrolu předkládaného občanského průkazu neprovedl a totožnost jednající osoby ověřil z předloženého „prostého“ občanského průkazu bez dalšího, aniž by tedy v informačním systému ověřil, zda je tento občanský průkaz platný či neplatný (tj. zda byl např. nahlášen jako ztracený či odcizený, nebo je neplatný z jiného důvodu). Zjistí-li notář v informačním systému, že občanský průkaz je neplatný, ověření totožnosti neprovede a sepis notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti odmítne. Zjistí-li naopak, že občanský průkaz je platný, totožnost ověří, zápis sepíše, avšak současně do něj uvede, že totožnost ověřil „ platným “ úředním dokladem, neboť takový způsob po něm požaduje zákon.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 15. března 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně nutno poznamenat, že ustanovení §109d, na něž poukazuje dovolatel, bylo do notářského řádu vloženo teprve novelou, zákonem č. 142/2012 Sb. (viz. jeho článek VI, část šestá) účinnou od 1. července 2012 (viz. článek XXX), takže v době sepisu notářského zápisu, tedy ke dni 3. listopadu 2011, ještě neplatilo. Kromě toho je ovšem dovolatelův kategorický závěr, že „zjistí-li notář, že občanský průkaz je platný, totožnost ověří, zápis sepíše, avšak současně do něj uvede, že totožnost ověřil „ platným “ úředním dokladem, neboť takový způsob po něm požaduje zákon “ (viz poslední věta druhého odstavce druhé strany tohoto rozhodnutí), nesprávný, protože nerozlišuje požadavek skutečně notáři předepsaný ustanovením §64 notářského řádu, dle nějž musí být totožnost účastníků prokázána (resp., jak říká ustanovení §63 písm. e/ notářského řádu, „ověřena“) platným úředním průkazem, od notářským řádem již nevyžadované povinnosti, aby údaj, že úřední průkaz je platný , byl výslovně vtělen do textu notářského zápisu.
Jinak ovšem plyne ze samotné povahy věci, že notář, uvede-li do notářského zápisu výslovně, že totožnost účastníků „byla zjištěna občanskými průkazy“, a zároveň notářský zápis sepíše, považuje tyto občanské průkazy za platné a totožnost účastníků za jimi prokázánu, resp. ověřenu, protože v opačném případě, jestliže by tedy občanské průkazy za platné nepovažoval a totožnost účastníků tak za ověřenu neměl, musel by sepsání notářského zápisu podle §53 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnout.
Napadené rozhodnutí je také v souladu s již existující judikaturou. V rozsudku z 30. listopadu 2012 (vyhlášeném tedy po vydání všech citovaných judikátů, jimiž argumentují oba účastníci i odvolací soud), sp. zn. 21 Cdo 3159/2010, se Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že ač právní teorie dříve zastávala názor, že nesplnění i jen některé z předepsaných náležitostí má za následek, že listinu sepsanou notářem nelze považovat za listinu veřejnou, postupně se prosazuje méně rigorózní výklad. Ten vychází ze závěru, že chybí-li v notářské listině náležitost, která je jen málo významná, může přesto – s přihlédnutím k okolnostem konkrétního příkladu – jít o listinu veřejnou (viz. též právní názor vyjádřený v publikaci Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol.: Notářský řád a řízení o dědictví, komentář, 4. vydání 2010, CH. Beck, str. 50). Podobně judikatura soudů, pokračuje Nejvyšší soud v odůvodnění uvedeného rozsudku s poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1979 a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 18. prosince 2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007, dospěla k závěru, že náležitosti notářských listin jsou z hlediska kvality různě závažné. Pouze v případě, že by chyběly takové náležitosti, bez nichž by nebylo možno individualizovat notářský zápis, účastníky či další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou součástí notářského zápisu, bylo by nutno dojít k závěru, že písemnost nelze považovat za notářský zápis a tedy za veřejnou listinu.
Takovouto náležitostí – aniž Nejvyšší soud míní relativizovat výše uvedené závěry obsažené v odůvodnění tohoto rozhodnutí – zcela nepochybně není výslovné vtělení údaje, že notář totožnost účastníků ověřil platnými občanskými průkazy, do textu notářského zápisu.
Protože, jak plyne z uvedeného, nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení dosud nevyřešené otázky hmotného či procesního práva, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu