ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2568.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2568/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 č. p. 969, identifikační číslo osoby 45317054, proti povinné L. Š. , zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská 170, pro 231 863,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 9 EXE 982/2011, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2013, č. j. 13 Co 794/2012-57, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2013, č. j. 13 Co 794/2012-57, a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. října 2012, č. j. 9 EXE 982/2011-47, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 29. 10. 2012, č. j. 9 EXE 982/2011-47, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce a žádnému účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s tím, že exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat platnost rozhodčí doložky a že vytýkané nedostatky měla povinná uplatnit v průběhu rozhodčího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že v exekučním řízení již nelze přihlížet k námitkám neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu nesprávného určení rozhodce k rozhodování sporu, který není sporem ze spotřebitelské smlouvy, pokud tyto námitky byly uplatněny až za situace, kdy již existuje pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, který nebyl soudem zrušen k návrhu jedné ze stran postupem podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen též „zák. č. 216/1994 Sb.“). Uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou povinná odkazuje, se věsměs vztahuje k přezkoumávání platnosti rozhodčí doložky v rámci nalézacího řízení (kdy dosud nebyl vydán exekuční titul nebo v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zák. č. 216/1994 Sb.). Krajský soud současně uzavřel, že v souzené věci nelze postupovat ani podle §35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., jenž umožňuje povinnému ve stanovených případech podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), i když tomu nepředcházelo podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.
Usnesení krajského soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013, přičemž se nejedná o věc uvedenou v §238 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013. S odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu z 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a nález Ústavního soudu z 3. 4. 2012, IV. ÚS 2735/2011 (zdůrazňující požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce), uvedla, že exekuční titul v její věci byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (sjednané smlouvou o zřízení a vedení běžného účtu č. 51-5522900287/0100 ve znění dodatku ze dne 7. 3. 2008) a že jejich spor nerozhodoval ani rozhodce určený ad hoc, ani rozhodce stálého rozhodčího soudu určeného zákonem, což v konečném důsledku způsobuje i absolutní neplatnost neboli nicotnost rozhodčího nálezu vydaného na základě takové rozhodčí doložky. Namítá, že otázku nedostatku pravomoci rozhodce lze zkoumat i v exekučním řízení , neboť k absolutní neplatnosti rozhodčí doložky musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/2011. Navrhla, aby Nejvyšší soud exekuci zastavil, zrušil nákladový výrok a uložil oprávněné zaplatit náklady řízení povinné a náklady exekuce soudního exekutora, případně aby zrušil usnesení krajského i okresního soudu a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné, poněvadž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázkou neplatnosti rozhodčího nálezu vydaného podle zák. č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012 (a o takový rozhodčí nález se v souzené věci jedná) v případě, že jej vydal rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, a možnosti přezkumu takového rozhodčího nálezu se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012.
Nejvyšší soud v tomto usnesení (jež je dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), v němž mimo jiné také odkázal na dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne z 3. 4. 2012, IV. ÚS 2735/2011, přijal závěr , „že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal)“.
Tímto právním závěrem se Nejvyšší soud současně odklonil od právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v obecné rovině (bez vztahu k problematice neexistence rozhodčí doložky řešené v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, v usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/20011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a řadě dalších rozhodnutí), že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“, a to právě pro případ, „kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro níž je provedení exekuce nepřípustné“.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je v rozporu se závěry přijatými v citovaném usnesení.
Nejvyšší soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1, 2 o. s. ř. zrušil, neboť dosavadní výsledky řízení neukazují, že je možné o věci rozhodnout (§243d odst. 2 o. s. ř.).
Poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, včetně dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu