ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2655.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2655/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné nezletilé D. P. , zastoupené matkou M. P., právně zastoupené Mgr. Hanou Milatovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Hrabové, Místecká 329/258, proti povinnému M. P. , zastoupenému JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, pro běžné a dlužné výživné, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 EXE 14889/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2013, č. j. 66 Co 134/2013 - 62, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2011, č. j. 49 EXE 14889/2011 - 18, pokud jím byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné na dlužném výživném za dobu od 1. 10. 2011 do 30. 11. 2011 ve výši 5.800,- Kč a pro běžné výživné za dobu od 1. 12. 2011 ve výši 6.500,- Kč měsíčně (výrok I.), a ve zbývající části, tj. pokud byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné na dlužném výživném za dobu od 1. 10. 2011 do 30. 11. 2011 ve výši 57.000,- Kč a pro běžné výživné za dobu od 1. 12. 2011 ve výši 28.500,- Kč měsíčně, usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení exekuce v tomto rozsahu zamítl (výrok II.). Odvolací soud vyšel z toho, že exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 10. 2009, č. j. 14 P 160/2007 - 254, 28 P a Nc 63/2007, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2009, a to k uspokojení pohledávky oprávněné, představující dlužné výživné za období od 1. 10. 2011 do 30. 11. 2011 ve výši 62.800,- Kč a běžné výživné za dobu od 1. 12. 2011 ve výši 35.000,- Kč měsíčně. Podle citovaného rozsudku byla vyživovací povinnost povinného vůči oprávněné s účinností od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2006 zvýšena tak, že povinný byl povinen platit k rukám matky částku 20.000,- Kč měsíčně, na určený účet nezletilé částku 20.000,- Kč měsíčně a na určenou vkladní knížku nezletilé částku 20.000,- Kč měsíčně; s účinností od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 byl povinný povinen platit částku 20.000,- Kč měsíčně k rukám matky, částku 10.000,- Kč měsíčně na účet u ČS - Stavební spořitelny a.s. a částku 15.000,- Kč měsíčně na dětskou vkladní knížku nezletilé; s účinností od 1. 1. 2008 byl povinný povinen platit k rukám matky částku 20.000,- Kč měsíčně, dále částku 5.000,- Kč měsíčně na účet u ČS - Stavební spořitelny a.s. a částku 10.000,- Kč měsíčně na dětskou vkladní knížku nezletilé; současně bylo určeno, že jednotlivé platby jsou splatné vždy ke každému prvému dni v měsíci předem. Dále odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 5. 2012, č. j. 14P 160/2007 - 410, pravomocným dne 10. 7. 2012, byla mj. vyživovací povinnost povinného vůči oprávněné zpětně s účinností od 1. 5. 2011 snížena na částku 6.500,- Kč. S ohledem na tuto skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4958/2008, dovodil, že aktuální úprava výživného, která vyšla najevo v průběhu odvolacího řízení, nemůže vést k jinému důsledku, než k částečnému zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť má za to, že krajský soud „se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Namítá, že nebyl důvod pouze k částečnému zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, ale že titul, k jehož změně v průběhu odvolacího řízení došlo novým rozsudkem a který měl odvolací soud k dispozici, „svědčil pro zamítnutí návrhu v celém rozsahu“. Poukazuje na to, že za období od 9. 12. 2009 do 31. 10. 2011 uhradil na výživném celkem 840.000,- Kč, z čehož vyplývá, že na nově stanoveném výživném nedluží ničeho, naopak, že mu vznikl přeplatek ve výši 21.000,- Kč. Vznikl-li na výživném dluh, pak za období od 1. 11. 2011 do 6. 12. 2012, kdy zaplatil namísto 45.500,- Kč částku 25.200,- Kč; pro toto období však „matka disponovala částkou 21.000,- Kč, kterou tzv. přeplatil výživné za období od 1. 5. 2011 do 31. 10. 2011“. Dále uvedl, že dne 8. 11. 2012 poukázal matce oprávněné nedopatřením částku 20.300,- Kč a že od 1. 7. 2012 platí výživné ve výši 6.500,- Kč. Odvolacímu soudu proto vytýká, že se měl „podrobněji zabývat, zda-li je v době rozhodování exekuční titul účinný“, neboť z rozsudku, kterým byla vyživovací povinnost nově upravena, je zcela zřejmé, že v době rozhodování neměl dluh a že i kdyby byla exekuce nařízena, musela by být ihned poté zastavena. Protože tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu se stávající rozhodovací praxí a konstantní judikaturou“, navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena „k dalšímu řízení“.
Oprávněná v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že povinný neoznačil judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a že námitky povinného jsou pouze důvodem pro zastavení exekuce. Navrhla, aby dovolání povinného bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se stávající rozhodovací praxí a konstantní judikaturou“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které „ustálené rozhodovací praxe a konstantní judikatury“ dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Tomuto požadavku dovolatel v dovolání nedostál.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013 ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu