ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2741.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2741/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. P. B. , zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Štefánikova 416, proti povinnému Bc. M. K. , zastoupenému Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě – Hrabová, Místecká 329/258, pro 250 000,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 24 EXE 1792/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2013, č. j. 35 Co 341/2013-36, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Pěnkavy.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 11. 4. 2013, č. j. 24 EXE 1792/2013-21, zastavil k návrhu povinného exekuci (výrok I) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému k rukám jeho advokáta náklady řízení 5600,- Kč (výrok II), exekutorovi náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce určení osoby rozhodce v rozhodčích doložkách dospěl k závěru, že osoba rozhodce nebyla určena transparentním způsobem, neboť byla určena přímo odkazem na seznam rozhodců vedený společností HONESTA s. r. o. Podle názoru soudu prvního stupně jde o analogickou situaci, kdy rozhodčí doložka odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a ohledně níž bylo judikováno, že pokud byl rozhodce určen tímto způsobem, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 427/2012). Okresní soud proto exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu) zastavil.
Krajský soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil. Ve výroku II. je změnil tak, že ve vztahu mezi povinným a oprávněným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků, ani soudní exekutor JUDr. Jiří Štrincl, nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v daném případě má o výběru rozhodce rozhodnout třetí subjekt, a to společnost HONESTA s. r. o., která není stálým rozhodčím soudem. Takové nastavení podmínek pak vzbuzuje důvodné pochybnosti o nezávislém a nestranném řešení sporu, a je proto v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení. Proto také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že je dán důvod pro zastavení exekuce, avšak podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu), protože rozhodnutí - rozhodčí nález - se dosud nestalo vykonatelným.
Oprávněný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, neboť se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále proto, že právní otázka má být podle oprávněného vyřešena jinak. Oprávněný napadá dovoláním i usnesení soudu prvního stupně z důvodu postižení vadou, kterou soud svým usnesením způsobil. Uvedl, že rozhodčí nález ze dne 17. 1. 2013, č. RD/034/12/BL-24, vydaný JUDr. Jindřichem Černým CS., je regulérním exekučním titulem, jenž je po formální i materiální stránce vykonatelný, že podkladem pro rozhodčí řízení a jmenování rozhodce byla dohoda o půjčce ze dne 16. 5. 2005, že rozhodce dal oběma stranám dostatečný prostor pro to, aby se k věci vyjádřili, což povinný také učinil, takže nebylo nutné nařizovat ústní jednání. K platnosti rozhodčí doložky uvedl, že smlouva o půjčce má veškeré obligatorní náležitosti a že JUDr. Jindřich Černý CSc. je erudovaným rozhodcem. Z části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 a „jeho gramatického výkladu lze určit dlouhodobě obecně přijímané pravidlo, podle něhož je i v souladu se zahraniční právní praxí zcela běžné, aby osobu rozhodce určovala, či jmenovala třetí osoba, tzv. appointing autority, jež je k tomu zmocněna rozhodčí smlouvou“. S odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, je dovolatel přesvědčen, že jmenování rozhodce s odkazem na jednací řády soukromých společností je přípustné. V případě společnosti HONESTA s. r. o. byl způsob jmenování rozhodce zcela určitý, když rozhodce měl být jmenován ze seznamu rozhodců vedeného touto společností a nově statutárním orgánem této společnosti. Podle dovolatele není možné zasahovat do smluvní autonomie soukromoprávních subjektů, kdy navíc „domnělá soudní ochrana je v podstatě v rozporu s tím, že žádná pravidla rozhodčího řízení dokonce dohodnuta být nemusí, a je proto v takovém případě pouze na uvážení rozhodce, jakým způsobem řízení povede“. Navrhl, aby dovolací soud obě usnesení soudů nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně oprávněný spatřuje jeho přípustnost, když uvedené dva důvody přípustnosti se vylučují. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
V usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jež je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, a na něž odkazuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) Nejvyšší soud přijal závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. (tímto závěrem se Nejvyšší soud odchýlil od závěru přijatého v rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, na něž odkazovala dovolatelka).
Otázkou přezkumu pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu vydaného do 31. 3. 2012 (kdy došlo ke změně zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zákonem č. 19/2012 Sb.) se zabývalo povinným zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (jež je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v tomto usnesení přijal závěr, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, jelikož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal)“.
V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 999/2013, jež se vztahovalo ke jmenování rozhodce statutárním orgánem společnosti HONESTA s. r. o., Nejvyšší soud uzavřel, že závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, lze vztáhnout i na souzenou věc, že rozdíl tkví pouze v tom, že rozhodce jmenoval jednatel společnosti HONESTA s. r. o (nikoliv správce seznamu).
Z uvedeného je zřejmé, že důvod přípustnosti, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, není naplněn.
Dovolání proti usnesení soudu prvního stupně není přípustné, neboť z §237 o. s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Nejvyšší soud úspěšnému povinnému přiznal podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náklady, které mu v tomto řízení vznikly za zastoupení advokátem (neplátce DPH). Náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání z 22. 8. 2013) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění, ve výši 9300,- Kč (§2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky, tj. celkem 9600,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu