ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2955.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2955/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné L. L. , zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 8/1174, proti povinnému Ing. P. L. , zastoupenému Mgr. Karlem Hronem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, pro 35.789,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 66Nc 2640/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 29. května 2012, č. j. 11Co 123/2012-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Proti shora označenému rozhodnutí, jímž městský soud potvrdil usnesení z 8. 8. 2011, č. j. 66 Nc 2640/2009-68, kterým obvodní soud zastavil exekuci a rozhodl o nákladech řízení a exekuce, podala oprávněná dovolání, jež – posuzováno podle jeho obsahu – směřovala výhradně proti té části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byly potvrzeny výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a o nákladech exekuce.
Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že „pakliže dobrovolně splnil dříve, než byla exekuce nařízena, může dojít ke vzniku nároku na náhradu nákladů řízení…, ovšem zaplacením zaniká exekuční titul a exekuce bez titulu být nemůže a nemělo by být vydáno ani rozhodnutí o jejím nařízení.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení i nákladech exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech řízení ani o nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 70/2005).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že povinnému, jen by měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem nevedlo k výsledku dovolacího řízení, jímž bylo odmítnutí dovolání jako objektivně nepřípustného.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu