ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.864.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 864/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, se sídlem Unit 3, Eastland Industrial Estate, Leiston, Suffolk, Spojené království Velká Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti žalovaným 1) M. J. a 2) M. D. , obou zastoupených JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, o zaplacení 94.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 935/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2011, č. j. 20 Co 894/2008-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se tzv. poddlužnickou žalobou domáhala na žalovaných zaplacení 94.690,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č. j. 14 C 935/2004-117, žalobu zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovaným. Soud vyšel ze zjištění, že usnesením tohoto soudu ze dne 5. 3. 1999, č. j. E 2576/98-12, které nabylo právní moci dne 15. 10. 1999 (dále jen „usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí“), byl na návrh žalobkyně jako oprávněné nařízen výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to pohledávky povinného KYJOVAN, výrobní družstvo invalidů (dále jen „povinný“), za žalovanými na úhradu nájemného, vyplývající ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 1. 1998 (dále jen „původní nájemní smlouva“). Žalovaným bylo uloženo nevyplácet měsíční platby nájemného z původní nájemní smlouvy povinnému a poukazovat je žalobkyni. Žalovaní však tento příkaz nerespektovali a nájemné nadále hradili povinnému. Dne 3. 7. 2000 žalovaní uzavřeli novou nájemní smlouvu se Správou objektu DSŘ Kyjov, spol. s r.o. (dále jen „DSŘ Kyjov“), která na základě smlouvy o postoupení práv a povinností ze smluv z téhož dne vstoupila do práv a povinností povinného, a od tohoto dne žalovaní již platili nájemné DSŘ Kyjov. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2001, č.j. 37 K 37/98-266, byl na majetek povinného prohlášen konkurs. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka žalobce je promlčena, neboť usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí byla žalobkyni přikázána pohledávka v podobě nájemného z původní nájemní smlouvy. Splatnost nájemného za rok 1999 nastala nejpozději dne 31. 12. 1999 a splatnost pohledávek nájemného za období 1. 1. 2000 až 30. 3. 2001 nastala nejpozději dnem 31. 3. 2001. Žaloba byla soudu doručena dne 18. 5. 2004, tedy po uplynutí tříleté promlčení doby podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a protože žalovaní promlčení namítli, nárok žalobkyně je promlčen.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a dospěl ke stejnému právnímu závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, přičemž ale počátek běhu promlčecí doby určil okamžikem vyrozumění soudu o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí žalovaným (dne 8. 9. 2000 a dne 28. 8. 2000). Protože žaloba byla soudu doručena dne 18. 5. 2004, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby a to i s ohledem na to, že „Odvolací soud rovněž neshledal, že by snad námitka promlčení přednesená žalovanými byla v rozporu s dobrými mravy“. Současně uzavřel, že ani právní posouzení věci z titulu tvrzeného nároku žalobce na náhradu škody by nemohlo pro žalobce přinést příznivější procesní výsledek, a to právě v důsledku marného uplynutí promlčecí doby. Odkázal dále na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 20 Co 798/2008 a 20 Co 797/2008.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém vytýká odvolacímu soudu, že vůbec nezdůvodnil , proč neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, i když žalobkyně své důvody v odvolání řádně uvedla. Tím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pojí s otázkou, „zda porušení povinnosti poddlužníka podle §313 a §314 o. s. ř., stanovené v rozhodnutí soudu, vylučuje jeho dobrou víru a zda uplatněné námitky promlčení v obraně proti poddlužnické žalobě není v rozporu s dobrými mravy a to za situace, pokud se nadále podílí na uspokojení pohledávky dlužníka, a takto vyvolaný stav je z hlediska posouzení příčinné souvislosti k nastalé újmě oprávněného, skutečností dostatečně významnou“. Namítala dále, že se odvolací soud bezdůvodně odmítl zabývat nárokem uplatněným touto žalobou jako případnou škodou, která jí jednáním žalovaných vznikla. V doplnění dovolání ze dne 27. 4. 2012, které bylo soudu doručeno po uplynutí dovolací lhůty, která uplynula dne 13. 3. 2012 (§242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“), žalobkyně upozornila na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 7 Cmo 225/201, v němž tento soud dospěl k odlišnému závěru „v otázce vyrozumění poddlužníků o právní moci usnesení o nařízení rozhodnutí, které mj. koresponduje s právními závěry žalobce před odvolacím soudem“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl poddlužnickou žalobu, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Posouzením všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, ačkoliv dovolatelka otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, vymezuje.
Předně totiž žalobkyně namítá, že odvolací soud vůbec nezdůvodnil, proč nepovažoval uplatněnou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, vytýká tedy odvolacímu soudu, že v tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nedostatek odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem je třeba podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Protože právě v rámci uplatněné námitky promlčení měl odvolací soud posoudit, zda její uplatnění není v rámci řízení o poddlužnické žalobě v rozporu s dobrými mravy, a jeho odůvodnění je nedostatečné, nemůže žalobkyní vymezená otázka činit napadené rozhodnutí po právní stránce zásadním.
Stejně tak námitku, že se odvolací soud nedostatečně zabýval posouzením uplatněného nároku jako případnou škodou, je třeba podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaní měli v dovolacím řízení úspěch, a proto by měli podle §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. na jejich náhradu právo; žalovaným však prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu