ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.906.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 906/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného P. D. , proti povinným 1) Ing. V. H. , a 2) J. H. , zastoupeným JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, pro částku 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 Nc 5721/2007, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 10. února 2011, č. j. 28 Co 573/2010-289, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil („s tím, že se o nákladech řízení nerozhoduje“) usnesení z 1. prosince 2009, č. j. 13 Nc 5721/2007-258, jímž okresní soud zamítl (v pořadí třetí) návrh povinných na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením (č.l. 188), a že je dán i důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož pravá směnka byla vrácena, takže exekuční titul vydaný na základě jiné, nepravé (padělané) směnky je vadný (viz doplnění návrhu na č.l. 235). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že námitku promlčení protipohledávky povinných, namítnuté k započtení, oprávněný vznesl důvodně. Protože promlčenou protipohledávku nelze započíst, vymáhaná pohledávka oprávněného nezanikla a důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tak dán není.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž tedy vysvětlují, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinní namítají, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Hlavním důvodem pro podání návrhu na zastavení exekuce, a to (dle jejich názoru) podle §268 odst. 1 písm. h ) o. s. ř., je totiž vada vykonávaného směnečného platebního rozkazu, spočívající v tom, že byl vydán na základě nepravé směnky. Že šlo o padělek (falsum), vyplynulo teprve z trestního řízení (vedeného několik let po vydání exekučního titulu), v němž oprávněný sám potvrdil, že existovala jediná směnka, a to ta, která byla vrácena, zatímco jeho zástupce ve směnečném řízení tvrdil, že existovaly směnky dvě, a že předmětem směnečné žaloby je právě směnka druhá, jiná než vrácená. Podle dovolatelů je třeba toto prohlášení oprávněného vykládat jako přednostní, potvrzující, že předmět sporu ve směnečném řízení neexistoval; rozsudek, potvrzující vykonávaný směnečný platební rozkaz, tudíž podle nich není možno exekuovat.
Povinní jsou názoru, že soud při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce musí respektovat skutečnosti najevo vyšlé teprve poté, co exekuční titul nabyl právní moci. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelé tyto skutečnosti měli namítnout již v nalézacím řízení, je podle nich nesmyslný právě proto, že se o nich dověděli nově teprve poté, co titul nabyl právní moci. Existuje tedy podle nich důvod pro zastavení exekuce, jelikož oprávněný vykonává své právo v rozporu s později prokázaným skutkovým stavem, přičemž tím, kdo rozpor se skutkovým stavem potvrdil, byl právě sám oprávněný, z jehož tvrzení je tak zřejmé, že vydání exekučního titulu docílil na základě nepravdivého tvrzení o vrácení tzv. jiné směnky. Byl-li na základě takového jeho jednání vydán exekuční titul, vycházející z nepravé směnky, bylo by v rozporu s ustanovením §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nebyl-li by takovýto exekuční titul kvalifikován jako vadný a tudíž způsobující nepřípustnost exekuce. Prezentací nepravé směnky a jejím uplatněním u soudu dovolatelům žádná platební povinnost z hlediska hmotného práva vzniknout nemohla. Námitkou takto výše popsané vady exekučního titulu se však odvolací soud nezabýval a zatížil tak řízení vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jeho právní posouzení věci je tudíž ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelé (jež se otázkou přípustnosti dovolání zabývali pouze potud, že odkázali na ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam (a v čem tento význam spočívá), a že tedy jsou v daném případě splněny i podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., dovolacímu soudu nepřednesli a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.
Předně, pokud jde o závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tedy pro zánik vymáhané pohledávky v důsledku započtení, ten dovoláním, jehož obsahem je dovolací soud vázán, napaden nebyl.
Namítají-li dovolatelé dále, že „se krajský soud nevypořádal se všemi odvolacími důvody“, tj. i tvrzením předneseným již v návrhu (resp. v jeho doplnění) a pak zopakovaným v odvolání, že totiž je exekuční titul vadný, protože byl vydán na základě nepravé směnky (v čemž spatřují důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), uplatňují – ostatně i podle jejich vlastní (a správné) kvalifikace – dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy existenci vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod je však – viz výše – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Námitka dovolatelů, podle níž je „odkaz na to, že měli nepravost směnky namítnout již v nalézacím řízení, nesmyslný právě proto, že se o těchto skutečnostech dověděli až po právní moci exekučního titulu“, je nepřípadná, protože takovýto „odkaz“ napadené rozhodnutí neobsahuje.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu