ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.918.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 918/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného INECON, s. r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Okružní 1144, identifikační číslo osoby 48151246, zastoupeného JUDr. Petrou Huškovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Třešňová 521/44, proti povinnému P. V. , zastoupenému Mgr. Petrem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Žďárská 422/18, pro 1.033.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 972/2012, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, č. j. 23 Co 600/2012-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Horáka.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 21. 8. 2012, č. j. 16 EXE 972/2012-110, zastavil k návrhu povinného exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2012, č. j. 16 EXE 972/2012-47 (výrok I). Oprávněnému uložil zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení 6.496,84 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). Současně mu uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů řízení (nákladů exekuce) 7 800,- Kč (výrok III). Vyšel ze zjištění, že exekuce byla nařízena na základě notářského zápisu sepsaného JUDr. Jiřím Svobodou, notářem v Praze, dne 23. 7. 2008, v němž se povinný zavázal k úhradě 1.000.000,- Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 800.000,- Kč, a to v měsíčních splátkách po 15.000,- Kč, počínaje 10. 8. 2008 s tím, že splátky jsou splatné vždy do každého 10. dne v měsíci, poslední splátka je splatná 10. 7. 2018. Závazek povinného vznikl na základě smlouvy o úvěru. Pro případ nesplacení splátky v termínu splatnosti a ve sjednané výši oprávněný vyzve povinného k plnění v náhradní lhůtě 7 kalendářních dnů od doručení písemné výzvy; v případě nesplacení sjednané splátky v náhradní sedmidenní lhůtě se stane úvěr splatný v plné výši s veškerým příslušenstvím a povinný je povinen jej uhradit ve lhůtě tří dnů po uplynutí náhradní sedmidenní lhůty včetně úroku z prodlení a smluvní pokuty. Ve smlouvě o úvěru ze dne 23. 7. 2008 bylo mimo jiné dohodnuto, že korespondence mezi účastníky bude doručována na adresy uvedené ve smlouvě s tím, že korespondence doručovaná osobně se považuje za doručenou okamžikem převzetí, korespondence doručovaná poštou se považuje za doručenou třetím pracovním dnem od jejího odevzdání na poště. Oprávněný dne 13. 7. 2009 vyzval povinného k zaplacení splátky ve výši 15.000,- Kč v náhradním termínu s tím, že nebyla zaplacena splátka úvěru splatná dnem 10. 7. 2009. Výzva byla podána na poštu dne 13. 7. 2009. Povinný převzal poštovní zásilku (určenou do vlastních rukou) č. R 013122 dne 17. 7. 2009, dne 21. 7. 2009 zaslal oprávněnému požadovanou částku, ta byla připsána na účet oprávněného 24. 7. 2009.
Okresní soud dospěl k závěru, že sporná splátka (připsaná na účet oprávněného 24. 7. 2009) byla zaplacena v náhradní sedmidenní lhůtě stanovené notářským zápisem, že náhradní lhůta se počítá ode dne doručení písemné výzvy dlužníkovi (k čemuž došlo převzetím zásilky na poště 17. 7. 2009), a že podmínky doručování ujednané ve smlouvě o úvěru ze dne 23. 8. 2008 „nelze přenášet na podmínky doručování podle notářského zápisu a odvozovat z nich splatnost závazku, a tím vykonatelnost exekučního titulu“. Nadto (rozuměj pro případ, že by sporná splátka nebyla včas zaplacena, a tím vyvolala splatnost celého úvěru) okresní soud také uvedl, že oprávněný své právo na nařízení exekuce odůvodněné splatností celé pohledávky včetně příslušenství pro nezaplacení splátky z 10. 7. 2009 neuplatnil včas, protože při sjednání ztráty výhody splátek lze požádat o splnění celého dluhu jen do splatnosti nejblíže příští splátky (§565 občanského zákoníku), přičemž z podání oprávněného ze dne 16. 6. 2011 vyplývá, že povinný pokračoval ve splácení dlužné částky splátkami po 15.000 Kč měsíčně až do 23. 8. 2010. Protože splatnost celého dluhu nenastala, nebyl exekuční titul ke dni podání návrhu na exekuci vykonatelný a exekuci bylo třeba zastavit.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému na nákladech odvolacího řízení 2.800,- Kč (výrok II). Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v souzené věci bylo třeba předpoklady vykonatelnosti podkladového notářského zápisu (včetně splatnosti vymáhané pohledávky) posuzovat podle ujednání obsažených přímo v notářském zápisu ze dne 23. 7. 2009, nikoli podle ujednání ve smlouvě o úvěru. Notářský zápis neobsahuje podmínku, že písemnosti mají být zasílány povinnému jen na konkrétní uvedenou adresu, ani že zásilka se považuje za doručenou třetím dnem po odeslání. Sedmidenní lhůta k dodatečnému splnění povinnosti proto povinnému počala běžet až od faktického doručení písemné výzvy k plnění dne 17. 7. 2000 (správně má být „17. 7. 2009“) a povinný v rámci této lhůty svou povinnost splnil. Proto nenastala splatnost celého dluhu ani podmínky pro vznik povinnosti hradit smluvní pokutu a úroky z prodlení.
Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že z jeho odůvodnění není zřejmé, jaký právní předpis pro posouzení otázky „doručení projevu vůle nepřítomné osobě“ použil, že jeho odůvodnění neodpovídá zákonným požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř., což zároveň činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Ve věci je třeba vycházet z §45 odst. 1 obč. zák., který odvolací soud „zcela nesprávně vyložil“. Připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu je také konstantní v tom směru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jímž podle dovolatele „písemná výzva k zaplacení dlužné splátky v náhradní lhůtě stanovené ve výzvě“ nepochybně je) v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Oprávněný poukázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009, ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 278/2011, a ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011. Uvedl dále, že povinný se v době doručování výzvy k plnění v náhradní lhůtě zdržoval v místě svého bydliště, tj. ve M. – R., což ani sám nezpochybňoval, protože však nebyl zastižen, byla mu zásilka obsahující výzvu k plnění uložena u pošty, což mu bylo poštou oznámeno a byl též poštou vyrozuměn, že si ji může (téhož dne) vyzvednout. Proto lhůta k náhradnímu plnění začala běžet od tohoto dne, a jestliže povinný plnil až 24. 7.2009, plnil po lhůtě. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že oprávněný před soudem prvního stupně tvrdil, že lhůtu pro doručení výzvy k náhradnímu plnění je třeba posuzovat podle úvěrové smlouvy, nikoliv podle notářského zápisu. Po předložení potvrzení pošty o doručení zásilky oprávněný opět netvrdil, že by se výzva dostala do dispozice povinného před tímto datem. Důkaz pro to, že se výzva dostala do dispozice povinného již dne 16. 7. 2009, oprávněný nepředložil. Proto odvolací soud také uzavřel, že výzva se dostala do dispozice povinného až jejím faktickým převzetím. Uvedl dále, že oprávněný navrhoval při jednání u Okresního soudu v Mělníku provést důkaz úvěrovou smlouvou a podacím lístkem o odeslání výzvy. Pak nově začal tvrdit, že za den doručení je nutno považovat den předcházející převzetí zásilky povinným s tím, že tento den byla zásilka připravena k vyzvednutí na poště v P.. Pro tato tvrzení však nenabídl žádný důkaz. Důkazy pro toto tvrzení nenabídl oprávněný ani nyní. Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.), ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ačkoliv dovolatel přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Pro posouzení otázky, zda je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je rozhodující zjištění, zda povinný splnil splátku, vyplývající z vykonávaného notářského zápisu a původně splatnou do 10. 7. 2009, v náhradní lhůtě v délce sedmi kalendářních dnů ode dne doručení písemné výzvy (čl. II. písm. f/ bod 2. notářského zápisu na č. l. 9 spisu). Oprávněný v tomto směru namítá, že se odvolací soud při posuzování počátku běhu náhradní lhůty k plnění odklonil od ustálené judikatury týkající se dojití jednostranného hmotněprávního úkonu doručovaného prostřednictvím držitele poštovní licence (č. l. 160).
Napadené usnesení odvolacího soudu je však v řešení otázky, kdy je výzvu oprávněného k plnění v náhradní lhůtě v projednávané věci třeba považovat za perfektní (doručenou), v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Soudní praxe je ustálena a jednotná v tom, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením zásilky, obsahující projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky . Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, z 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, z 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003).
Aby měl adresát objektivní příležitost seznámit se s obsahem jednostranného hmotněprávního úkonu doručovaného prostřednictvím držitele poštovní licence, je třeba, aby byl doručován adresátovi v místě, kde se zdržuje (k pokusu o doručení do jiného místa, než kde se adresát fakticky zdržuje, viz například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012).
Odvolací soud v projednávané věci výrok usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce správně potvrdil, neboť zjistil (a v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací soud povinen vyjít ze skutkového stavu, který byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu), že výzva k plnění v náhradní lhůtě se stala perfektním hmotněprávním úkonem dne 17. 7. 2009 (tj. v den převzetí zásilky povinným na poště) a nikoli dříve (ze spisu - a implicitně i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – vyplývá totiž, že z podacího lístku ani z potvrzení o převzetí zásilky povinným na poště ve M. nelze dovodit okamžik, kdy bylo do poštovní schránky povinného v místě, kde se zdržoval, vhozeno oznámení pošty o uložení zásilky). S ohledem k učiněným skutkovým zjištěním tedy nelze v závěru odvolacího soudu stran okamžiku dojití zásilky do sféry povinného spatřovat nesprávné právní posouzení věci, tento závěr je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Namítal-li oprávněný, že oznámení o uložení zásilky (o němž - jak bylo výše uvedeno - nebylo zjištěno ani to, kdy bylo povinnému vhozeno do schránky) obsahovalo vyrozumění povinného o tom, že si zásilku může vyzvednout ještě téhož dne (viz dovolání na č. l. 160), uplatňuje tím novou skutečnost, k níž nelze v dovolání přihlédnout (§241a odst. 4 o. s. ř.)
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné (není z něj zřejmé, jaký právní předpis byl pro posouzení otázky doručení projevu vůle použit, a neodpovídá požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř.), pak tím uplatňuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze přihlédnout teprve tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání oprávněného bylo odmítnuto, Nejvyšší soud úspěšnému povinnému přiznal podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. náklady, které mu v tomto řízení vznikly za zastoupení advokátem (neplátce DPH). Náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání z 23. 4. 2013) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 7. 5. 2013, ve výši 12460,- Kč (§2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky, tj. celkem 12.760,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu