ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1762.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1762/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po V. Z. , zemřelé dne 16. srpna 2002, za účasti F. Z. , zastoupeného JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 413/2, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 1642/2002, o dovolání F. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2010 č. j. 18 Co 78/2010-1285, takto:
Dovolání F. Z. se odmítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. Z., zemřelé dne 16.8.2002, bylo zahájeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27.9.2002 č.j. 59 D 1642/2002-5. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byli pověřeni (§38 občanského soudního řádu) nejprve JUDr. Marie Matoušková, notářka v Brně, a poté, co jí věc byla podle ustanovení §175zb odst.1 občanského soudního řádu odňata, JUDr. Lubomír Mika, notář v Brně.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 30.9.2004 č.j. 59 D 1642/2002-380 rozhodl, že obvyklá cena majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela F. Z., nar. činí 511.802,- Kč, určil, které z věcí ve společném jmění manželů náleží do dědictví a které "zůstávají" manželovi zůstavitelky, a účastníkům této fáze řízení o dědictví po zůstavitelce (tj. manželu zůstavitelky F. Z., a závětnímu dědici F. Z.) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit "státu na účet Městského soudu v Brně" náhradu nákladů řízení "v částce, která bude určena samostatným usnesením". K odvolání závětního dědice F. Z., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.8.2005 č.j. 18 Co 229/2004-433 toto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že spor mezi manželem zůstavitelky a závětním dědicem o tom, zda bytová jednotka č. 1765/3 v domě v B., zařízení tohoto bytu a chata v H. patří do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela, se zatím (podle obsahu spisu) netýká skutkových okolností a že tedy nebylo možné ohledně tohoto majetku postupovat podle ustanovení §175l odst.1 občanského soudního řádu. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby zjištěné skutkové okolnosti "zhodnotil jako předběžnou otázku" a aby rozhodl, zda uvedený majetek patří nebo nepatří do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela F. Z.
Městský soud v Brně poté usnesením ze dne 16.10.2007 č.j. 59 D 1642/2002-847 rozhodl že obvyklá cena majetku ve společném jmění zůstavitelky a jejího manžela F. Z., činí 541.943,- Kč, a určil, které z věcí ve společném jmění manželů náleží do dědictví a které "zůstávají ve výlučném vlastnictví" manžela zůstavitelky. Soud prvního stupně dovodil, že mezi manželem zůstavitelky a závětním dědicem je sporné, zda do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela náležely finanční hotovost ve výši 59.904,- Kč, elektrický hoblík, nářadí, hoblíky, ponk a zařízení ložnice vyjma lampiček, a ohledně tohoto majetku se "omezil na postup podle §175k o.s.ř.", tj. na zjištění jejich spornosti. Ohledně bytové jednotky v domě v B. soud prvního uzavřel, že nebyla ke dni úmrtí zůstavitelky součástí jejího společného jmění s F. Z. Při určení výše obvyklé ceny majetku ve společném jmění manželů soud vycházel především ze znaleckých posudků.
K odvolání závětního dědice F. Z., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.5.2008 č.j. 18 Co 21/2008-954 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dovodil, že spor "ve smyslu ustanovení §175k odst.3 občanského soudního řádu" vznikl mezi účastníky rovněž o dalších věcech - o osobním automobilu Renault Kanylo SPZ B214814 (správné Renault Kangoo SPZ BZI 4814), o vybudování a zařízení bytu 3+1 a garáže "v domě B.", o vybavení dílny v tomto domě, o vklad a podíl ve firmě RUBIKON a o "vklady" vložené do podnikání sourozenců manžele zůstavitelky - a že ani k tomuto po skutkové stránce spornému majetku nelze při určování obvyklé ceny majetku ve společném jmění manželů a při rozhodování, co ze společného majetku patří do dědictví a co patří manželovi, přihlížet. Při řešení otázky, zda bytové jednotky v domě v B. patřila do společného jmění zůstavitelky a jejího manžela v době smrti zůstavitelky, odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o spor povahy právní, který neodůvodňuje postup podle ustanovení §175k odst. 3 "ve spojení" s ustanovením §175l odst. 1 občanského soudního řádu, a (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že, byl-li F. Z., individuálním členem stavebního bytového družstva pracovníků ve stavebnictví n.p. Pozemní stavby Brno (sloučeného ke dni 30.11.1973 s dalšími družstvy, po poslední změně názvu od 1.10.1975 Mír, stavební bytové družstvo), splňoval pouze on předpoklady zákona č. 72/1994 Sb. pro převod bytové jednotky do vlastnictví a předmětná bytová jednotka proto nemohla být v době smrti zůstavitelky součástí společného jmění zůstavitelky s manželem.
Dovolání závětního dědice F. Z., proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27.1.2010 č.j. 21 Cdo 5217/2008-1093 odmítl. Dovodil, že závěry odvolacího soudu při posouzení otázky, zda předmětná bytová jednotka byla ke dni smrti zůstavitelky součástí společného jmění zůstavitelky s manželem, jsou v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že zbývající námitky dovolatele nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost podanou závětním dědicem F. Z., proti usnesením dovolacího soudu, odvolacího soudu a soudu prvního stupně Ústavní soud usnesením ze dne 3.6.2010 sp. zn. III. ÚS 1122/10 "pro neopodstatněnost" odmítl.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 3.12.2008 č.j. 59 D 1642/2002-1070 určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky ve výši 273.471,50 Kč, výši dluhů "částkou 0,- Kč" a čistou hodnotu dědictví částkou ve výši 273.471,50 Kč, potvrdil, že majetek zůstavitelky ve výroku usnesení vypočtený nabyl závětní dědic F. Z. "jako jediný dědic", rozhodl o odměně, náhradě hotových výdajů a o náhradě za daň z přidané hodnoty soudních komisařů JUDr. Lubomíra Miky a JUDr. Marie Matouškové s tím, že stanovené částky je povinen zaplatit dědic F. Z., a rozhodl, že "účastník řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení". Na základě zjištění, že zůstavitelka zanechala závěť ze dne 23.7.2002, v níž ustanovila svého syna F. Z. dědicem veškerého svého majetku, že manžel zůstavitelky F. Z. a syn zůstavitelky F. Z. uznali závěť zůstavitelky za pravou a platnou a syn F. Z. dědictví neodmítl, soud prvního stupně dovodil, že syn F. Z. je jediným dědicem zůstavitelky. Při stanovení obvyklé ceny majetku zůstavitelky, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví soud prvního stupně vycházel z pravomocného rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitelky a jejího manžela, z výpovědi účastníka řízení a z toho, že "dluhy nebyly zjištěny". Nabytí majetku zůstavitelky soud potvrdil jedinému dědici (závětnímu dědici) F. Z. s tím, že jmenovitě vymezil, jaký majetek a v jaké ceně tento dědic nabyl, a uvedl, že dědic odpovídá za náklady pohřbu zůstavitelky a případné dluhy.
K odvolání závětního dědice F. Z., Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.12.2010 č.j. 18 Co 78/2010-1285 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Při svém rozhodování vycházel z toho, že jediným dědicem zůstavitelky (a jediným účastníkem této fáze dědického řízení) je odvolatel a že bylo pravomocně vypořádáno společné jmění zůstavitelky a jejího manžela F. Z., a dovodil, že rozhodnutími ohledně majetku (o němž bylo rozhodováno), jeho ceny a o jeho rozdělení mezi dědictví a manžela "je soud vázán" a "žádný majetek ve výlučném vlastnictví zůstavitelky nebyl tvrzen ani zjištěn". Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který "za aktiva dědictví považoval pouze věci a práva, které zůstavitelce připadly ze společného jmění manželů", v ceně tímto rozhodnutím pravomocně určené, a dodal, že "soud v řízení o dědictví se již spornými aktivy a pasívy zabývat nemůže", neboť pro tyto případy stanoví občanský soudní řád v ustanovení §175y odst. 1 "specielní postup". Námitku odvolatele o "ponížení hodnoty, resp. zhodnocení, některých věcí zůstavitelky" po jejím úmrtí (např. jako důsledek nemožnosti jejich užívání resp. následné zhodnocení v důsledku plynutí času), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že obvyklou cenou majetku se rozumí "cena majetku v době smrti zůstavitelky". Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nabytí dědictví závětnímu dědici F. Z., je v souladu s ustanoveními §481 občanského zákoníku a §175q odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal závětní dědic F. Z., dovolání (osobně u soudu prvního stupně dne 24.1.2011, doplněné na výzvu soudu podáním, které bylo osobně učiněno u soudu prvního stupně dne 30.5.2012). Odvolacímu soudu vytýká, že mu "přímo na jednání odvolacího soudu" byla zamítnuta žádost o ustanovení advokáta, čímž mu byla odepřena možnost zajistit si zástupce k obraně svých práv, a, přestože na přítomnosti svého zástupce trval, odvolací soud věc projednal a rozhodl. Dovolatel dále poukazuje na to, že opakovaně namítal podjatost pověřeného notáře JUDr. Lubomíra Miky pro nikoliv řádný a nestranný výkon funkce, v jehož důsledku byl zvýhodněn otec dovolatele (manžel zůstavitelky), který získal majetek náležející do společného jmění manželů, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatele "nebyla správným způsobem stanovena čistá hodnota dědictví po zůstavitelce", neboť hodnota jejího majetku v době její smrti byla výrazně vyšší (například osobní automobil Trabant 601 a motocykl Jawa 50 měl v době smrti zůstavitelky již historickou hodnotu a naopak ke snížení hodnoty nemovitostí v k.ú. H. došlo až znemožněním jejich užívání otcem dovolatele), čímž se soudy dostatečně nezabývaly. Odvolací soud podle dovolatele pochybil též tím, že se "omezil na pouhé zjištění spornosti dalšího majetku", který měl být zahrnut do dědictví po zůstavitelce, a při určení obvyklé ceny majetku ve společném jmění manželů "nesprávně aplikoval ustanovení §175l odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §175k odst. 3 občanského soudního řádu", neboť k tomuto majetku (předmětné bytové jednotce v B., bytu nacházejícímu se v rodinném domě, jenž byl v restituci navrácen Ing. M. P., dalšímu majetku nacházejícímu se v bytě a v garáži na stejné adrese, již mohl otec dovolatele bezplatně užívat, a osobnímu automobilu Renault Kangoo, jenž byl převeden do podnikání Ing. M. P.) měl přihlížet. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení obou soudů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."]. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného (vyplývajícího z ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř.) závěru, že k dovolání je legitimován účastník řízení, nelze dovozovat, že by byl vždy (za všech okolností) oprávněn uplatnit tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může uplatnit jen takový účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen takovému účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V projednávané věci odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla určena obvyklá cena majetku zůstavitelky ve výši 273.471,50 Kč, "výše dluhů částkou 0,- Kč" a čistá hodnota dědictví ve výši 273.471,50 Kč. Namítá-li dovolatel, že nebyla správným způsobem stanovena čistá hodnota dědictví po zůstavitelce (podle jeho názoru byla obvyklá cena majetku zůstavitelky a čistá hodnota dědictví vyšší než stanovily soudy), nebere současně náležitě v úvahu, že obvyklou cenou majetku zůstavitelky náležejícího do dědictví se rozumí cena, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitelky tento majetek prodat nebo jinak zpeněžit s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen platných v době smrti zůstavitelky, a že určením výše obvyklé ceny majetku zůstavitelky a čisté hodnoty dědictví není nijak omezen při případném nakládání (například zcizování nebo zastavování) s tímto majetkem. Za situace, kdy dovolatel je jediným dědicem zůstavitelky a kdy výše dluhů zůstavitelky "byla určena částkou 0,- Kč" (a tedy rozhodnutí o předlužení dědictví po zůstavitelce nepřicházelo v úvahu), představuje soudy provedené určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky a čisté hodnoty dědictví pro dovolatele příznivější rozhodnutí, než jakého se domáhá cestou dovolání (určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky a v souvislosti s tím i čisté hodnoty dědictví vyšší částkou); rozhodnutím odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního ve výroku, jímž byla určena obvyklá cena majetku zůstavitelky ve výši 273.471,50 Kč, "výše dluhů částkou 0,- Kč" a čistá hodnota dědictví ve výši 273.471,50 Kč, tedy dovolateli nevznikla (nemohla vzniknout) - objektivně vzato - žádná újma na jeho právech, a dovolatel tedy nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby ohledně této části bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno. K dovolání v tomto směru tedy závětní dědic F. Z. není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud jeho dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání F. Z. proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo potvrzeno nabytí majetku zůstavitelky závětnímu dědici F. Z. "jako jedinému dědici", není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí (usnesení) o dědictví, které by odvolací soud zrušil. Dovolání F. Z. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy dospěly při rozhodování o potvrzení dědictví po V. Z. k závěru, že do dědictví po zůstavitelce náleží pouze ty věci a práva, která jí připadla ze společného jmění manželů, neboť žádný jiný majetek (majetek náležející do jejího výlučného vlastnictví) nebyl tvrzen ani zjištěn.
Dovolatel oproti závěru soudů namítá, že do dědictví po zůstavitelce měl být zahrnut další majetek, ohledně kterého se soudy při vypořádání společného jmění zůstavitelky a jejího manžela F. Z., omezily (ve smyslu ustanovení §175l odst.1 věty druhé občanského soudního řádu) na "pouhé zjištění jeho spornosti", nebere však přitom náležitě v úvahu, že o vypořádání společného jmění zůstavitelky a jejího manžela F. Z., již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 16.10.2007 č.j. 59 D 1642/2002-847 a usnesením odvolacího soudu ze dne 15.5.2008 č.j. 18 Co 21/2008-954 a že závěry obsaženými v těchto usneseních byly soudy při rozhodování o potvrzení dědictví po V. Z. vázány. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dovodil, že do dědictví po V. Z. patří jen věci a práva, o nichž bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 16.10.2007 č.j. 59 D 1642/2002-847 a usnesením odvolacího soudu ze dne 15.5.2008 č.j. 18 Co 21/2008-954 rozhodnuto, že ze společného jmění zůstavitelky a jejího manžela patří do dědictví, jakož i jiné věci a práva, o nichž by bylo zjištěno, že byly ke dni smrti zůstavitelky v jejím výlučném vlastnictví; takový majetek však v průběhu řízení nebyl zjištěn. K námitkám dovolatele je třeba dodat, že ohledně některého majetku, o němž dovolatel tvrdil, že náležel zůstavitelce (a patřil do jejího společného jmění s manželem), bylo zjištěno, že vlastnictví náleželo třetí osobě; rodinný dům byl v restituci navrácen Ing. M. P. a osobní automobil Renault Kangoo "byl převeden do podnikání Ing. M. P." a v registru silničních vozidel byl registrován na vlastníka (provozovatele) Ing. M. P. Námitka dovolatele ohledně nesprávné aplikace ustanovení §175l odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu, tedy že odvolací soud měl při určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky přihlédnout k dalšímu (dovolatelem označenému) majetku ve společném jmění manželů, je bezpředmětná rovněž proto, že ji dovolatel nesměřuje proti tímto dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu, ale proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15.5.2008 č.j. 18 Co 21/2008-954, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně určil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitelky a manžela a rozhodl, co ze společného majetku náleží do dědictví a co zůstává ve výlučném vlastnictví, a dovolání F. Z. (dovolatele také v této věci) proti tomuto usnesení odvolacího soudu, jímž předmětnou námitku již uplatnil, bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Opodstatněné nejsou ani námitky dovolatele směřující proti ocenění věcí a práv patřících do dědictví po V. Z. Veškeré tyto hodnoty byly již oceněny při rozhodování soudů o vypořádání společného jmění zůstavitelky a jejího manžela a za řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly nové (jiné) určení jejich obvyklé ceny.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, jimiž uplatňuje zmatečnostní vady (namítá-li dovolatel, že "žádost o ustanovení zástupce byla zamítnuta přímo na jednání", a že tak "neměl možnost zajistit si právního zástupce" k obraně svých práv před odvolacím soudem, že "v průběhu řízení opakovaně namítal podjatost pověřeného notáře JUDr. Lubomíra Miky", protože tento nevykonával svou funkci řádně a nestranně), neboť nejsou (podle právní úpravy účinné již od 1.1.2001) způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - k dovolání proti usnesení odvolacího soudu v té části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o určení obvyklé ceny majetku zůstavitelky, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, není F. Z. oprávněn a jeho dovolání proti usnesení odvolacího soudu v té části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o potvrzení nabytí majetku zůstavitelky závětním dědicem F. Z., není přípustné, a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání závětního dědice F. Z. v části, v níž směřovalo proti usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku o potvrzení nabytí dědictví - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno nebylo, neboť F. Z. je jediným účastníkem řízení a náhrada nákladů mezi účastníky tak pojmově nepřichází v úvahu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu