ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.187.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 187/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci dědictví po V. W. , zemřelém dne 10. října 2004, za účasti 1) A. S. , 2) Mgr. L. Z., 3) P. W., všech zastoupených JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, 4) MUDr. M. W. , 5) MUDr. S. W. , 6) M. W., všech zastoupených JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 22, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 86 D 638/2004, o dovolání MUDr. M. W., MUDr. S. W. a M. W. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2011, č. j. 18 Co 113/2010-414, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2009, č. j. 86 D 638/2004-290, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. W., zemřelém dne 10.10.2004, bylo zahájeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26.10.2004, č.j. 86 D 638/2004-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Alice Sedláková, notářka v Brně (§38 občanského soudního řádu).
Městský soud v Brně usnesením ze dne 23.6.2009, č.j. 86 D 638/2004-290, zamítl návrh na přistoupení F. K. (resp. jeho právních nástupců) a poz. vnuka MUDr. M. W. do řízení jako jeho dalších účastníků (výrok I. a II.); určil obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši zůstavitelových dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok III.); potvrdil nabytí dědictví, a to 1/ id. nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví pro k.ú. Ř., obec B., jako budova v části obce Ř. a dále jen pozemky zastavěná plocha a nádvoří a zahrada (včetně id. součástí a příslušenství, zejména venkovních úprav a trvalých porostů), v ceně 227.088,- Kč poz. synovi MUDr. V. W., a 2/ id. nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. pro k.ú. Ř., obec B., jako budova v části obce Ř. a dále jen pozemky zastavěná plocha a nádvoří a zahrada (včetně id. součástí a příslušenství, zejména venkovních úprav a trvalých porostů) v ceně 797.912,- Kč poz. synovi PhDr. P. W., dále potvrdil nabytí 3/ práv a povinností spojených s vkladní knížkou Poštovní spořitelny vedenou u Československé obchodní banky a.s. včetně zůstatku vkladu na vkladní knížce ve výši 75.078,50 Kč, 4/ práv a povinností spojených s vkladní knížkou Poštovní spořitelny vedenou u Československé obchodní banky a.s. včetně zůstatku vkladu na vkladní knížce ve výši 27.918,74, 5/ hotovosti ve výši 6.000,- Kč, 6/ obrazu s motivem „krajina“ v ceně 3.750,- Kč, 7/ obrazu s motivem „krajina a boží muka“ v ceně 2.250,- Kč, 8/ cenných papírů (akcie „KOVOPETROL PLZEŇ“) připsaných na účtu majitele cenných papírů ve Středisku cenných papírů se všemi majetkovými právy s nimi spojenými v ceně 1.000,- Kč, 9/ pohledávky zůstavitele za obchodní společností Lidové noviny, a.s., ve výši 526,- Kč, 10/ pohledávky zůstavitele za Statutárním městem Brno – Magistrát města Brna, Odbor životního prostředí, ve výši 125,- Kč, 11/ starého nábytku do dvou pokojů v bytě v ceně 0,- Kč, a 12/ šatstva, prádla a obuvi zůstavitele v ceně 0,- Kč poz. synům MUDr. V. W. a PhDr. P. W. rovným dílem, tedy každý z ½ (výrok IV.); stanovil odměnu, náhradu hotových výdajů a DPH 19 % v celkové výši 15.764,- Kč notářce JUDr. Alici Sedlákové jako soudní komisařce a povinnost k jejich úhradě uložil pozůstalým synům - MUDr. V. W. měl uhradit částku 3.941,- Kč a PhDr. P. W. částku 11.823,- Kč (výrok V.); dále uložil pozůstalým synům povinnost uhradit České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.900,- Kč – MUDr. V. W. měl uhradit částku 1.725,- Kč a PhDr. P. W. částku 5.175,- Kč (výrok VI.); a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „zůstavitel zemřel jako vdovec, jako zákonní dědicové v první dědické skupině podle §473 obč. zák. přicházejí v úvahu poz. synové MUDr. V. W. a PhDr. P. W.“; že „o svém majetku zůstavitel pořídil závětí, sepsanou dne 15.11.1974 formou notářského zápisu bývalého Státního notářství Brno – město, ve které stanovil, že v případě úmrtí chce, aby jeho podíl na domě v Brně – Ř., byl odevzdán synovi P. W.“, a „pokud jde o ostatní případný majetek, ponechává rozdělení ve smyslu občanského zákona“; že „na základě Smlouvy o převodu nemovitostí odstupní a darovací ze dne 25.7.1974 darovali manželé V. W. (zůstavitel) a jeho předemřelá manželka A. W. ze svého bezpodílového spoluvlastnictví PhDr. P. W. id. 1/2 nemovitostí, resp. id. 1/2 předmětné budovy, se kterou podle ust. §218 z.č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění, na poz. syna přešlo i právo osobního užívání předmětných pozemků“; že „A. W. sepsala dne 15.11.1974 závěť obsahově stejného znění jako je závěť zůstavitele pořízená rovněž 15.11.1974“ a že ve věci řízení o dědictví po A. W. „na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24.5.1995, č. j. 5 D 28/91-112, nabyl PhDr. P. W. id. 1/4 předmětných nemovitostí, a to jako závětní dědic“; že „oba pořizovatelé sami v obou závětech výslovně vyloučili započtení darování id. 1/2 předmětných nemovitostí PhDr. P. W. na jeho dědický podíl“; že dle „výpisu z listu vlastnictví pro k.ú. Ř. ze dne 23.2.2005 byl zůstavitel podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, zapsaných na tomto listu vlastnictví, a to budovy a dále pozemků, s výší spoluvlastnického podílu id. 1/4“; že „MUDr. V. W. se cítí být vlastníkem id. 1/2 předmětných nemovitostí“, a proto „ve svém přípisu ze dne 1.8.2007 namítl neplatnost závěti podle ust. §479 obč. zák. ve spojení s ust. §40a obč. zák.“; že zůstavitel „v závěti MUDr. V. W. pouze opomenul ustanovit, resp. neustanovil dědicem předmětného spoluvlastnického podílu na nemovitostech“, a že „dědicové ohledně majetku spadajícího do dědictví dědickou dohodu neuzavřeli“. Soud prvního stupně nejprve uzavřel, že „ke dni úmrtí zůstavitel vlastnil id. 1/4 předmětných nemovitostí, což nebylo žádným z účastníků dědického řízení zpochybněno“, a proto „do aktiv dědictví zařadil id. 1/4 předmětných nemovitostí“. Poté dospěl k závěru, že „vzhledem ke skutečnosti, že zůstavitel zanechal závěť a MUDr. V. W. jako neopomenutelný dědic ve smyslu ust. 470 obč. zák. namítl podle tohoto ustanovení neplatnost závěti, činí dědický podíl MUDr. V. W. polovinu jeho zákonného podílu“, „tedy činí polovinu z poloviny dědictví, tj. 1/4 dědictví“; že „výše dědického podílu PhDr. P. W. tak činí 3/4 dědictví“; že „darování id. 1/2 předmětných nemovitostí PhDr. P. W. jeho rodiči bylo vzájemným vyrovnáním a současně vyjádřením vděku za to, co tento syn do stavby sám vložil“; že „nic nenasvědčuje tomu, že by závětní dědic PhDr. P. W. byl proti MUDr. V. W. neodůvodněně zvýhodněn“; že „u žádného z dědiců není dán důvod k zápočtu na dědický podíl“ a že „nárok neopomenutelného dědice MUDr. V. W. ve výši 1/4 dědictví byl uspokojen tak, že nabyl především 1/2 majetku, o němž nebylo závětí zůstavitele pořízeno“, a že „k dorovnání jeho celkového dědického nároku dále MUDr. V. W. nabývá spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech“.
Protože původní účastník řízení MUDr. V. W. zemřel dne 18.6.2009, soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 17.9.2010, č.j. 86 D 638/2004-345, že jeho procesními nástupci jsou MUDr. M. W., MUDr. S. W. a M. W..
Dne 26.8.2010 zemřel původní účastník řízení PhDr. P. W., a proto soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 4.11.2010, č.j. 86 D 638/2004-357, že jeho procesními nástupci jsou A. S., Mgr. L. Z. a P. W..
K odvolání MUDr. M. W., MUDr. S. W. a M. W. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19.5.2011, č. j. 18 Co 113/2010-414, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., VII. potvrdil; ve výrocích V. a VI. je změnil jen tak, že namísto zemřelých účastníků řízení uložil povinnost k náhradě nákladů řízení těm, o nichž bylo rozhodnuto, že s nimi bude v řízení jednáno namísto zemřelých účastníků; a dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dospěl k závěru, že „MUDr. V. W. sice úmrtím ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nepřestal však být dědicem, neboť dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, a že „jestliže napadené rozhodnutí bylo doručeno účastníkům, o nichž bylo soudem rozhodnuto, že s nimi bude v řízení jednáno na místě zemřelého účastníka MUDr. V. W., nelze dovodit, že by soud nepokračoval v řízení s tím, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (a contrario §219a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.)“, a tedy „neshledal důvodnou procesněprávní námitku odvolatelů“ týkající se postupu soudu prvního stupně při rozhodování o procesním nástupnictví po MUDr. V. W., který v průběhu řízení před soudem prvního stupně ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Poté odvolací soud dovodil, že „darování id. 1/2 domu s pozemky v k.ú. Ř. dědici PhDr. P. W. ze strany jeho rodičů V. a A. W. nelze v obecné rovině považovat za obvyklé darování“, avšak vycházel z toho, že „zůstavitel ve své závěti z 15.11.1974 k takovému započtení nedal příkaz, ačkoliv je zřejmé z obsahu závěti, že toto darování, jež předcházelo sepsání závěti, měl na paměti“; že „sám zůstavitel v závěti z 15.11.1974 podrobně zdůvodnil, proč MUDr. V. W. nedává podíl na domě, a výslovně uvedl, že dar id. 1/2 nemovitostí byl vlastně kompenzací za to, jak se PhDr. P. W. svou prací i finančně podílel na výstavbě předmětného domu“, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „obdarovaný závětní dědic PhDr. P. W. nebyl oproti MUDr. V. W. neodůvodněně zvýhodněn, a tudíž nejsou dány předpoklady pro zápočet tohoto daru na dědický podíl PhDr. P. W.“. Odvolací soud také uzavřel, že „s ohledem na existenci závěti a vznesenou námitku její relativní neplatnosti má MUDr. V. W. nárok na polovinu dědického podílu, který by mu náležel ze zákona, tedy na 1/4 z celého dědictví“, a že „změnil-li zůstavitel později svůj názor a vyjadřoval-li přání, aby oba jeho synové měli na nemovitostech stejný podíl, jsou takováto vyjádření zůstavitele, i pokud by k nim došlo, právně irelevantní“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali MUDr. M. W., MUDr. S. W. a M. W. dovolání. Dovolatelé namítají, že odvolací soud „nesprávně stanovil dědické podíly a jejich výši“ a že „rozhodnutí je mimo rámec práva a je zejména v rozporu s ustanovením §39 a §484 obč. zák.“. Odvolacímu soudu vytýkají, že „nedostatečně zjišťoval oprávněnost zvýhodnění závětního dědice“; že se měl „zabývat obsahem vzájemné korespondence mezi zůstavitelem a MUDr. V. W. a jeho rodinou“, dle níž „vyjádřil také přání, aby oba jeho synové měli po jeho smrti ve vlastnictví (spoluvlastnictví) každý id. 1/2 nemovitostí“; že se „nezabýval evidentní pomocí rodiny MUDr. V. W. a takto poskytnuté majetkové hodnoty způsobilé k započtení“, když naopak „vyhodnotil darování 1/2 nemovitostí v roce 1974 PhDr. P. W. jako správné a adekvátní za poskytnutou pomoc, kterou měl tento dědic poskytnout zůstaviteli“; že „úkon zůstavitele spočívající v darování id. 1/2 nemovitostí v roce 1974 nelze jinak hodnotit než neplatný právní úkon dle §39 obč. zák.“, neboť se příčí dobrým mravům, a „nelze-li předmětný dar označit ve smyslu §39 obč. zák., nelze darování 1/2 domu označit jinak než mimo obvyklé darování a s ohledem na okolnosti případu i jako neodůvodněné zvýhodnění jednoho dědice na úkor druhého“. Navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. S., Mgr. L. Z. a P. W. navrhují, aby dovolací soud dovolání dovolatelů odmítl, neboť se „nejedná o případ, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, s usnesením odvolacího soudu se zcela ztotožnili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
MUDr. M. W., MUDr. S. W., M. W. napadají dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně ve věci potvrzeno. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebylo vydáno usnesení, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání MUDr. M. W., MUDr. S. W. a M. W. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda při zkoumání „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice ve smyslu ustanovení §484 obč. zák. lze zohlednit také okolnost, že dědic, kterému zůstavitel daroval nemovitost (rodinný dům), se osobně i finančně podílel při její výstavbě. Protože tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), přičemž dovolatelé namítli nesprávnost jejího řešení odvolacím soudem, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání MUDr. M. W., MUDr. S. W. a M. W. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel V. W. zemřel dne 10.10.2004, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 - dále jen „občanského soudního řádu“ (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstaviteli a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2004 (dále jen „občanský zákoník“).
Nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud potvrdí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§484 věta první obč. zák.). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení §473 odst. 2 obč. zák., započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§484 věta druhá obč. zák.). Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč. zák. neodůvodněně zvýhodněn (§484 věta třetí obč. zák.).
Z výše uvedeného v první řadě vyplývá, že při dědění ze závěti se provede zápočet na dědický podíl, k němuž nedal zůstavitel příkaz, jen jestliže bude v řízení o dědictví dokazováním prokázáno, že by obdarovaný dědic (dědic, který od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty) byl jinak (tj. aniž by byl proveden zápočet na jeho dědický podíl) neodůvodněně zvýhodněn proti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč. zák. (tzv. neopomenutelnému dědici).
Ustanovení §484 věty třetí obč. zák. vychází - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - z premisy, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda obdarovaný dědic byl oproti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč. zák. neodůvodněně zvýhodněn, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpise není pojem „neodůvodněného zvýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k zápočtu má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně přitom platí, že soud má při zkoumání „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“, či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou neopominutelných dědiců (§479 obč. zák.) před nespravedlivým znevýhodněním (srov. např. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.2.2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 144, roč. 2009, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011).
Pro aplikaci ustanovení §484 věty třetí obč. zák. není významné to, zda (případně) bylo zvýhodnění obdarovaného dědice proti neopomenutelnému dědici „důvodné“, ale toliko (důkazy podložený) závěr, že zvýhodnění obdarovaného dědice bylo oproti neopomenutelnému dědici „neodůvodněné“, tedy - řečeno jinak - jen prokázání takových skutečností, jejichž právní posouzení by vedlo k závěru, že šlo u obdarovaného dědice o zvýhodnění „neodůvodněné“.
V projednávané věci soud I. stupně dovodil, že „darování id. 1/2 předmětných nemovitostí PhDr. P. W. zůstavitelem a jeho manželkou A. W. bylo důsledkem jeho pomoci a zájmu při stavbě domu, přičemž MUDr. V. W. ani přes prosby zůstavitele a jeho předemřelé manželky se stavbou domu nikterak nepomohl a ani nechtěl být ručitelem půjčky“, a že „darování podílu id. 1/2 předmětných nemovitostí PhDr. P. W. tak bylo spravedlivé“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zvýhodnění PhDr. P. W. oproti MUDr. V. W. „nebylo neodůvodněné“, což odůvodnil tím, že „sám zůstavitel v závěti z 15.11.1974 podrobně zdůvodnil, proč MUDr. V. W. nedává podíl na domě, a výslovně uvedl, že dar id. 1/2 nemovitostí byl vlastně kompenzací za to, jak se PhDr. P. W. svou prací i finančně podílel na výstavbě předmětného domu“, a uzavřel, že „nejsou dány předpoklady pro zápočet tohoto daru na dědický podíl PhDr. P. W.“. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, tak správně a úplně vymezil relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu uvedenou v ustanovení §484 obč. zák. [z širokého předem neomezeného okruhu okolností při zkoumání „odůvodněnosti zvýhodnění“ obdarovaného dědice přihlédl k důvodům, které zůstavitele a jeho manželku vedly k poskytnutí předmětného daru PhDr. P. W., k důsledkům, které darování pro jmenovaného mělo, k okolnostem, jež darování „podmiňovaly“ a provázely, i k míře (kvantitě) zvýhodnění] a takto vymezená hlediska pak také správně vyhodnotil a dospěl k závěru, že darování id. 1/2 nemovitostí – domu s pozemky v k.ú. Ř. – učiněné zůstavitelem a jeho manželkou jako vyjádření vzájemného vyrovnání a vděku za osobní a finanční pomoc při stavbě předmětného domu nepředstavuje „neodůvodněné zvýhodnění“ takto obdarovaného závětního dědice PhDr. P. W. oproti neopomenutelnému dědici MUDr. V. W.; s právním názorem odvolacího soudu (ohledně neexistence neodůvodněného zvýhodnění) dovolací soud souhlasí.
Námitky dovolatelů ohledně „všestranné péče a pomoci“ (mající sociální i ekonomický rozměr) poskytnuté zůstaviteli až v jeho pozdním věku MUDr. V. W. a jeho rodinou nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, na němž napadené usnesení odvolacího soudu spočívá (totiž, že PhDr. P. W. nebyl oproti MUDr. V. W. neodůvodněně zvýhodněn), neboť základem posouzení, zda byl obdarovaný závětní dědic PhDr. P. W. oproti neopomenutelnému dědici MUDr. V. W. darováním id. 1/2 předmětných nemovitostí neodůvodněně zvýhodněn, je zkoumání toliko „neodůvodněnosti“ takového zvýhodnění, a to v době, kdy k darování předmětných nemovitostí došlo, a jsou proto již z tohoto důvodu bezpředmětné.
V souvislosti s nesouhlasem se závěrem odvolacího soudu o neexistenci neodůvodněného zvýhodnění závětního dědice PhDr. P. W. oproti MUDr. V. W. dovolatelé odvolacímu soudu také vytýkají závěr o stanovení dědických podílů. Z odůvodnění napadeného usnesení, jakož i z usnesení soudu prvního stupně (na které odvolací soud v tomto směru odkázal), je však zřejmé, že odvolací soud při stanovení dědických podílů postupoval v souladu s hmotným právem (§483 obč. zák.) a při posouzení této otázky vycházel z ustálené judikatury soudů, dle níž je třeba v případě, kdy zůstavitel nepořídil závěť o celém svém majetku a kdy tedy část majetku zůstavitele mají nabýt dědici ze zákona, kteří jsou ve smyslu ustanovení §479 obč. zák. neopomenutelnými dědici zůstavitele (jak tomu bylo v posuzovaném případě), vypočíst dědický podíl ze zákona ve smyslu ustanovení §479 obč. zák. z celého dědictví, a nikoli jen z té části dědictví, která se v konkrétním případě dědí ze závěti (o které zůstavitel pořídil závěť) (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.6.1988 sp. zn. 4 Cz 43/88, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1990, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.3.2001, sp. zn. 21 Cdo 1303/2000). Uvedený právní názor je i nadále přijímán jako správný a dovolací soud nemá důvod na něm cokoliv měnit. Z uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když dědický podíl ze zákona ve smyslu ustanovení §479 obč. zák. stanovil u MUDr. V. W. s přihlédnutím k celému dědictví a nejen k majetku, o němž zůstavitel pořídil závěť.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelů, že zůstavitel ve své korespondenci vyjádřil „přání“ ohledně dědických podílů, neboť odvolací soud vycházel při posouzení této otázky (ohledně právní závaznosti vyjádřeného přání) z ustálené judikatury soudů, dle které přání či prosba má z hlediska teoreticko právního vždy povahu morálního závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011), na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Za dovolacího řízení však vyšlo najevo, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jejíž nápravu odvolací soud v rozporu s §219a odst. 1 písm. d) a §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nezjednal. Přestože MUDr. V. W. v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřel, a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení, soud prvního stupně s ním nadále v řízení pokračoval a rozhodl ve věci samé. O tom, s kým bude v řízení na jeho místě nadále pokračováno (§107 odst. 1 o.s.ř.), soud prvního stupně rozhodl až po vydání rozhodnutí ve věci. Jestliže tedy soud prvního stupně rozhodl ve věci, aniž by rozhodl o tom, s kým bude nadále jednáno na místě účastníka řízení, jenž v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí ve věci ztratil způsobilost být účastníkem řízení, zatížil tím řízení vadou dle §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. K této vadě, kterou odvolací soud neodstranil způsobem vyplývajícím z ustanovení §219a odst. 1 písm. d) a §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Protože řízení před soudy je postiženo zmatečností dle §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Soud prvního stupně se v dalším řízení neopomene náležitě vypořádat s námitkou (opakovaně vznášenou MUDr. V. W. v průběhu řízení o dědictví a uplatněnou dovolateli v dovolání) ohledně absolutní neplatnosti odstupní a darovací smlouvy ze dne 25.7.1974 č.j. 5 NZ 185/74, 5N 188/74.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu