ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2037.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2037/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. C. , zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 43 proti žalovaným 1) Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, Horova č. 10, IČO 708 86 300 a 2) Obci Hora Svaté Kateřiny se sídlem Městského úřadu v Hoře Svaté Kateřiny, Dlouhá č. 261, IČO 002 65 934, zastoupené JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy č. 1915/24, o 377.277,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 223/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2012 č.j. 12 Co 712/2010, 713/2010-313, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku I. bod a) části věty za středníkem, jímž byl vyhovující výrok III. rozsudku okresního soudu ohledně částky 25.400,- Kč změněn tak, že se žaloba v této části zamítá, a v souvisejících výrocích I. bod b ) o náhradě nákladů řízení , zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaní zaplatili na odškodnění pracovního úrazu ze dne 22.8.2003 částku 49.800,- Kč na bolestném, 96.240,- Kč za snížení společenského uplatnění, 63.047,70 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti, 84.064,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jakož i částku 60,- Kč za vyhotovení znaleckého posudku, a aby mu platili od 1.11.2004 pravidelný měsíční peněžitý důchod 10.508,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 22.8.2003 jako členu jednotky sboru dobrovolných hasičů Obce Hora Svaté Kateřiny na základě příkazu místostarosty obce učiněným prostřednictvím velitele jednotky v rámci výkonu činnosti jednotky, mu bylo uloženo pročistit ucpanou kanalizaci. Při této činnosti došlo k uvolnění hadice, která jej zasáhla do hlavy, proudem vody z hadice byl odhozen na zeď domu, a utrpěl závažný úraz.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 9 C 223/2005-256 doplněným rozsudkem ze dne 25.5.2010 č.j. 9 C 223/2005-288 žalobu proti žalovanému 1) zamítl, řízení ohledně částky 63.047,70 Kč zastavil, uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 146.460,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, ohledně další požadované částky 167.770,- Kč s úrokem z prodlení a ohledně požadavku, aby žalovanému 2) bylo uloženo platit žalobci počínaje 1.7.2005 měsíční rentu ve výši 10.508,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem částku 5.860,- Kč na soudním poplatku, na náhradě nákladů řízení státu částku 6.865,- Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žaloba proti žalovanému 1) není důvodná proto, že k úrazu žalobce nedošlo při činnosti směřující k předcházení požárům a jejich zdolávání, snižování následků živelných pohrom a jiných mimořádných událostí, včetně zvyšování akceschopnosti jednotky požární ochrany ve smyslu §70 zákona č. 133/1985 Sb. Naproti tomu je dána odpovědnost žalovaného 2) ve smyslu ustanovení §206 zák. práce „ve znění platném v době úrazu“, a vzhledem k tomu žalobci přísluší bolestné i ztížení společenského uplatnění. Naproti tomu není dán nárok na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku, neboť žalobce v době úrazu nebyl již deset měsíců nikde zaměstnán, byl evidován na Úřadu práce v L., nepobíral tedy žádnou mzdu, a následkem pracovního úrazu u něj nedošlo k žádnému snížení příjmu.
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.1.2012 č.j. 12 Co 713/2010, 12 Co 712/2010-313 rozsudek okresního soudu ve výroku III., pokud jím byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 121.060,- Kč potvrdil, pokud jím byla uložena žalované 2) povinnost zaplatit žalobci další částku 25.400,- Kč jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl, a ve zbývající části tohoto výroku rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ve výrocích V., VI. a ve výroku VII., „pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2)“, byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, a ve výroku IV, jímž byla žaloba ohledně částky 167.770,- Kč s úroky z prodlení zamítnuta, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Doplňující rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byla zamítnuta žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10.580,- Kč měsíčně za dobu od 1.7.2005 do 31.7.2008“, byl potvrzen, jinak byl zrušen a věc byla „v tomto rozsahu“ vrácena k dalšímu řízení. Ve věci samé odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalovaná 2) v řízení tvrdila a prokazovala, že pro účely úrazu uzavřela s Hasičskou vzájemnou pojišťovnou a. s. smlouvu o pojištění dobrovolných hasičů, a že na základě hlášení pojistné události tato pojišťovna na úraz ze dne 22.8.2003 žalobci již částečně plnila; za léčení a trvalé následky úrazu mu vyplatila celkem 25.400,- Kč. V tomto případě se tedy již žalobci od žalované 2), „byť prostřednictvím pojišťovny“ odškodnění úrazu ze dne 22.8.2003 „co do částky 25.400,- Kč dostalo“, a proto žaloba o zaplacení ztížení společenského uplatnění v této části není důvodná.
Žalobce v dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu namítal, že, plnila-li Hasičská vzájemná pojišťovna a.s., mělo toto plnění sice souvislost s posuzovanou událostí, avšak pojišťovnou nebyly odškodňovány nároky uplatněné žalobou, které měl plnit žalovaný. Z obsahu smlouvy uzavřené mezi žalovaným 2) a Hasičskou vzájemnou pojišťovnou a.s. je zjevné, že se jedná o pojištění pro případ úrazu pojištěného pro účely trvalých následků a dobu nezbytného léčení. Pojistné plnění tedy představovalo plnění za trvalé následky úrazu a za dobu nezbytného léčení, rozhodně se nejednalo o nároky uplatněné žalobcem v tomto řízení. Je zjevné, že plnění ze strany pojišťovny bylo poskytnuto na základě smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem ve prospěch třetí osoby, „rozhodně se nejednalo o plnění z takového vztahu, jakým je zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení §205d zák. práce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; dovolání však není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm. a) o.s.ř.].
Soud prvního stupně rozhodl mimo jiné o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění požadovaném ve výši 96.240,- Kč tak, že žalobě vyhověl, k odvolání žalovaného 2) odvolací soud potom rozsudek zčásti potvrdil a zčásti - ohledně částky 25.400,- Kč – jej změnil tak, že žalobu zamítl. Tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil a zčásti změnil, došlo jeho rozhodnutím k rozdělení žalobcova nároku. Obecně sice platí, že došlo-li rozhodnutími soudů k rozštěpení nároku žalobce na dvě práva (nebo na více práv) se samostatným základem, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně. Mají-li však – jako je tomu v posuzovaném případě - obě práva z procesního hlediska samostatný, ale z hlediska hmotněprávního posouzení základu věci shodný právní režim, je zřejmé, že rozštěpení uplatněného nároku je jen důsledkem procesního vyjádření hmotněprávních nebo skutkových závěrů přijatých odvolacím soudem o jediném dílčím nároku. Protože v projednávané věci není sporu o tom, že jde o jediný dílčí nárok práva na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění, kde je sporná jeho výše (zda žalobci bylo, nebo naopak nebylo poskytnuto částečné plnění na uplatněný nárok), nelze dovozovat, že rozhodnutím soudu došlo k rozštěpení uplatněného nároku na dvě svébytné části, kdy by každá měla mít jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 3.3.2005 sp. zn. II. ÚS 117/04).
Dovolací soud proto z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce, jako člen jednotky dobrovolných hasičů, utrpěl dne 22.8.2003 úraz, kdy jako strojník při čištění ucpané kanalizace byl zasažen uvolněnou hadicí do obličeje a následně jej tlak vody odhodil zády na zeď. Náhrada za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s tímto úrazem byla stanovena částkou 96.240,- Kč. Žalovaný 2) uzavřel dne 12.8.1998 s Hasičskou vzájemnou pojišťovnou, a.s., „Pojistnou smlouvu pojištění hasičů SDH obcí /měst/ pro případ úrazu“, kterou byli pojištěni „členové zásahové jednotky sboru dobrovolných hasičů obce, kteří jsou pověřeni výkonem této funkce“ (čl. 7) pro případ úrazu proti rizikům: smrti úrazem, trvalým následkům úrazu, pro dobu nezbytného léčení následků úrazu (čl. 3) s tím, že v případě pojistné události (čl. 5) bude pojištěné osobě vyplacena pojistná částka, jejíž maximální výše byla dohodnuta (čl. 6). Hasičská vzájemná pojišťovna, a.s., na základě uvedené pojistné smlouvy vyplatila žalobci dne 26.7.2006 částku 25.400,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, kdy měl nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění vzniknout - podle zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 30.9.2004, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“).
Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání byla upravena v ustanovení §190 a násl. zák. práce. Tato právní úprava, jak z toho také soudy vycházely, se vztahovala rovněž na členy dobrovolných požárních sborů (§206 zák. práce). Nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, pak stanovilo v ustanovení §29 odst. 1 výslovně, že nárok na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem mají členové dobrovolných požárních sborů a báňských záchranných sborů, kteří utrpí úraz při činnosti v těchto sborech. V těchto případech jim odpovídá ten, u něhož je sbor zřízen. Utrpěl-li tedy člen dobrovolného požárního sboru úraz při činnosti v tomto sboru, bylo povinností toho, u něhož byl sbor zřízen, poskytnout v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, náhradu za ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcnou škodu (§193 odst. 1 zák. práce).
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky, neboť předpoklady jejich vzniku jsou stanoveny odchylně a také časově se mohou odchylně naplňovat. Okolnost, že ustanovení §193 odst. 1 zák. práce podává výčet nároků, které poškozenému přísluší od odpovědného subjektu, však neznamená, že to jsou jediná plnění (jediné nároky), která se poškozenému mohou dostat, ať již přímo od odpovědného subjektu, nebo zprostředkovaně, na základě zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (§205d zák. práce). Uzavře-li poškozený, anebo třetí osoba za poškozeného, pojistnou smlouvu pro případ poškození zdraví nebo smrti úrazem, může se poškozenému dostat „navíc“ (v závislosti na pojistných podmínkách) dalšího plnění z pojistné smlouvy. Tato plnění nelze navzájem zaměňovat.
V posuzovaném případě se žalobci dostalo plnění ve výši 25.400,- Kč od Hasičské vzájemné pojišťovny, a.s., na základě pojistné smlouvy pojištění hasičů SDH obcí /měst/ pro případ úrazu uzavřené dne 12.8.1998 mezi touto pojišťovnou a žalovaným 2). Žalobci je třeba přisvědčit, že z obsahu pojistné smlouvy nevyplývá, že by se mělo jednat o plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vznikajícího na základě ustanovení §205d zák. práce, kterým by měly být za subjekt odpovědný poškozenému za škodu vzniklou pracovním úrazem hrazeny jeho jednotlivé dílčí nároky práva na náhradu škody vypočtené v ustanovení §193 odst. 1 písm. a) až d) zák. práce. Okolnost, že pojištěná činnost se vztahuje na úrazy, ke kterým dojde při provádění zásahu nebo při školení, výcviku a údržbě techniky (čl. 9 pojistné smlouvy), neznamená, že pojistné plnění odvozené z dohodnuté pojistné částky (čl. 6 pojistné smlouvy) lze automaticky započítat na některý z nároků příslušejících při odškodnění pracovního úrazu.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst.3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu