ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2186.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2186/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce NEW ONTARIO s. r. o. se sídlem v Opavě – Městě, Masařská č. 322/3, IČO 62300466, proti žalovanému Ing. P. G., zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty č. 3163/28, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 84/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 17 Co 29/2011-332, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. července 2010 č. j. 5 C 84/2007-296 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „pozemky parc. č. 1274/7 lesní pozemek o výměře 1464130 m2, parc. č. 1284/24 ostatní plocha o výměře 410 m2, parc. č. 2656/1 ostatní plocha o výměře 153 m2, parc. č. 2655/8 ostatní plocha o výměře 776 m2, parc. č. 2655/4 ostatní plocha o výměře 2014 m2, parc. č. 2655/3 ostatní plocha o výměře 2626 m2, parc. č. 1274/19 ostatní plocha o výměře 169 m2, parc. č. 1274/10 ostatní plocha o výměře 1363 m2, parc. č. 1274/16 ostatní plocha o výměře 1664 m2 a parc. č. 1274/15 ostatní plocha o výměře 5108 m2, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 974 pro obec a k. ú. P., nejsou zatíženy zástavním právem dle zástavní smlouvy z 8. 1. 1993, jejíž vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Prostějov pod č. j. V2 205/93 s právními účinky vkladu od 3. 2. 1993, ani zástavním právem dle zástavní smlouvy z 20. 10. 1992, která byla registrována státním notářstvím v Prostějově dne 20. 10. 1992 pod č. j. R III 2210/92“, a aby bylo určeno, že „pozemky parc. č. 44/1 ostatní plocha o výměře 2372 m2 a parc. č. 99/1 ostatní plocha o výměře 17022 m2, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 132 pro obec a k. ú. S., a pozemek parc. č. 419 vodní plocha o výměře 450 m2, který je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 97 pro obec P. a k. ú. Š. u P., nejsou zatíženy zástavním právem dle zástavní smlouvy z 20. 10. 1992, která byla registrována státním notářstvím v Prostějově dne 20. 10. 1992 pod č. j. R III 2210/92“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zástavní smlouvy ze dne 20. 10. 1992 a ze dne 8. 1. 1993, které byly uzavřeny mezi Českou spořitelnou, a. s. a společností Ontario spol. s r. o. a jimiž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávek České spořitelny, a. s. vůči společnosti MANITOBA spol. s r. o. ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 10. 1992 ve výši 3.500.000,- Kč a ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 1. 1993 ve výši 2.000.000,- Kč, jsou neplatné, neboť „nebyly řádně podepsány statutárním orgánem tehdejšího vlastníka“; za důvody neplatnosti zástavních smluv žalobce považoval též jejich neurčitost a „neakceptaci návrhu smlouvy“. Žalobce se rovněž domnívá, že zástavní právo podle uvedených zástavních smluv nemohlo vzniknout, i kdyby byly tyto smlouvy platné, neboť nejsou „řádně podepsány“ ani smlouvy o úvěru a případným plněním „na základě neplatné úvěrové smlouvy“ došlo k bezdůvodnému obohacení, které však „nelze zajistit zástavním právem“. Žalobce se stal vlastníkem zastavených nemovitostí dne 26. 9. 1994 na základě prohlášení vkladatele o jejich vložení do základního jmění žalobce. Pohledávky, které byly zajištěny zástavním právem zřízeným na základě uvedených zástavních smluv, nabyl žalovaný na základě smlouvy o jejich postoupení ze dne 30. 9. 2003.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 18. 7. 2008 č. j. 5 C 84/2007-196 ve znění „opravného“ usnesení ze dne 25. 11. 2008 č. j. 5 C 84/2007-215 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že za Českou spořitelnu a. s., okresní pobočku v Opavě, zástavní smlouvy ze dne 20. 10. 1992 a ze dne 8. 1. 1993 nepodepsal Ing. M. K., jehož jméno bylo uvedeno ve smlouvách (ani jeden z podpisů na smlouvách není podpisem Ing. M. K.), a že za společnost Ontario spol. s r. o. tyto smlouvy podepsal JUDr. P, L., aniž k tomu byl řádně zmocněn statutárním orgánem uvedené společnosti, dospěl k závěru, že obě zástavní smlouvy jsou neplatné „pro nedodržení zákonem stanovené písemné formy“, a to „pro absenci podpisu“ na straně České spořitelny a. s., jakož i na straně společnosti Ontario spol. s r. o. Soud prvního stupně dále shledal, že pozemky jsou v obou zástavních smlouvách vymezeny „nejednoznačným způsobem“, a „nejsou tedy řádně identifikovány“, neboť nejsou uvedeny „jednotlivé druhy pozemků ani příslušný katastrální úřad“, a že jsou proto zástavní smlouvy neplatné pro neurčitost. Dalším důvodem neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 8. 1. 1993 je podle názoru soudu prvního stupně její nesrozumitelnost, neboť v ní bylo uvedeno, že „tato smlouva nabývá účinnosti dnem vkladu do katastru nemovitostí Katastrálním úřadem Opava“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 11. 2009 č. j. 17 Co 113/2009-265 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo určeno, že „pozemek parc. č. 1274/7 - lesní pozemek o výměře 1.464.130 m2 není zatížen zástavním právem dle zástavní smlouvy z 8. 1. 1993, jehož vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Prostějov pod č. j. V2 205/1993 s právními účinky vkladu ke dni 3. 2. 1993, ani zástavním právem dle zástavní smlouvy z 20. 10. 1992, která byla registrována státním notářstvím v Prostějově dne 20. 10. 1992 pod č. j. R III 2210/92“, a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v této části. Dospěl k závěru, že jediným důvodem, který by mohl způsobit neplatnost obou zástavních smluv, je „otázka pravosti podpisu“ tehdejšího ředitele okresní pobočky České spořitelny, a. s. v Opavě Ing. M. K., neboť zastavené pozemky byly v zástavních smlouvách označeny dostatečně určitě a plná moc ze dne 24. 8. 1992 udělená jednatelem společnosti Ontario spol. s r. o. JUDr. P. L. „k podpisu smluv o zřízení zástavního práva k nemovitostem v k. ú. P., S. a Š. u P. ve prospěch společnosti MANITOBA spol. s r. o.“ je platným právním úkonem. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení – shledá-li naléhavý právní zájem žalobce na určení, že předmětná nemovitost není zatížena zástavním právem - zabýval otázkou platnosti zástavních smluv z hlediska pravosti podpisu Ing. M. K. na těchto smlouvách a aby za tímto účelem doplnil v potřebném rozsahu dokazování, neboť závěr soudu prvního stupně o nepravosti podpisu Ing. M. K. opřený pouze o jinou smlouvu, na které měl být podle sdělení České spořitelny, a. s. podepsán, pokládá odvolací soud za předčasný.
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 22. 7. 2010 č. j. 5 C 84/2007-296 určil, že „pozemek parc. č. 1274/7 - lesní pozemek o výměře 1.464.130 m2, který je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 974 pro obec a k. ú. P., není zatížen zástavním právem dle zástavní smlouvy z 8. 1. 1993, jehož vklad byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Prostějov pod č. j. V2 205/1993 s právními účinky vkladu ke dni 3. 2. 1993, ani zástavním právem dle zástavní smlouvy z 20. 10. 1992, která byla registrována státním notářstvím v Prostějově dne 20. 10. 1992 pod č. j. R III 2210/92“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.787,- Kč. Poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobce na určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, dospěl k závěru, že zástavní smlouvy ze dne 20. 10. 1992 a ze dne 8. 1. 1993 jsou neplatné „pro nedodržení zákonem stanovené písemné formy“, a to „pro absenci podpisu“ na straně České spořitelny a. s., za kterou zástavní smlouvy podepsala Ing. H. B. a další osoba, nikoli však Ing. M. K., který měl Českou spořitelnu a. s. podle „záhlaví“ zástavních smluv zastupovat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11. 2011 č. j. 17 Co 29/2011-332 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.002,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že pozemek parc. č. 1274/7 v katastrálním území P. není zatížen zástavním právem, neboť pouze pravomocné rozhodnutí soudu, kterým je takové určovací žalobě vyhověno, může být podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. Shledal správným i závěr soudu prvního stupně o neplatnosti zástavních smluv ze dne 20. 10. 1992 a ze dne 8. 1. 1993, neboť nebyly podepsány tehdejším ředitelem okresní pobočky České spořitelny, a. s. v Opavě Ing. M. K., přestože bylo v obou smlouvách uvedeno, že za Českou spořitelnu, a. s., okresní pobočku v Opavě „jedná a obě smlouvy podepisuje“ Ing. M. K. (§40 odst. 1 a 3 občanského zákoníku). Návrh žalovaného na doplnění dokazování ke zjištění osob, které byly oprávněny „z titulu své funkce a pracovního zařazení“ v období let 1992 – 1993 podepisovat za Českou spořitelnu, a. s., okresní pobočku v Opavě zástavní, úvěrové či jiné smlouvy, považoval shodně se soudem prvního stupně za nadbytečný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že samotná skutečnost, že zástavní smlouvy nebyly za Českou spořitelnu, a. s. podepsány Ing. M. K., nezpůsobuje jejich neplatnost, neboť smlouvy byly za Českou spořitelnu a. s. podepsány jinými dvěma oprávněnými osobami, a to Ing. H. B. a A. K., jejichž oprávnění k podpisu zástavních smluv vyplývá z ustanovení §15 a §16 obchodního zákoníku a z ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku. I kdyby byly zástavní smlouvy z uvedeného důvodu neplatné, zástavní právo by na základě nich podle názoru žalovaného vzniklo, jestliže „zástava byla zástavním dlužníkem zástavnímu věřiteli předána a ten ji od zástavního dlužníka přijal“. Žalovaný je toho názoru, že uvedeného důvodu relativní neplatnosti zástavních smluv by se mohla vzhledem k ustanovení §267 odst. 1 obchodního zákoníku dovolávat pouze Česká spořitelna, a. s., a nikoliv žalobce. Dovolatel namítá, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, neboť otázka platnosti předmětných zástavních smluv je řešena jako předběžná otázka v řízení o vyloučení zastaveného pozemku z konkursní podstaty úpadce MANITOBA spol. s r. o. vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 39 Cm 8/2008. Rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť v něm odvolací soud řádně neodůvodnil, proč neprovedl důkazy navrhované žalovaným k prokázání jeho tvrzení o oprávněnosti osob, které za Českou spořitelnu, a. s. podepsaly zástavní smlouvy, k jejich uzavření za Českou spořitelnu, a. s. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a jeho právní posouzení věci je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl ve výroku o věci samé potvrzeném rozsudkem odvolacího soudu stejně jako ve svém dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný ve svém dovolání mimo jiné namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud náležitě neodůvodnil, proč neprovedl důkazy navrhované žalovaným k prokázání jeho tvrzení, že osoby, které za Českou spořitelnu, a. s. podepsaly zástavní smlouvy, k tomu byly oprávněny; tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nemůže založit ani jeho závěr, že žalobce jako vlastník pozemku parc. č. 1274/7 v katastrálním území P. má naléhavý právní zájem na určení, že tato nemovitost není zatížena zástavním právem, který odvolací soud učinil bez ohledu na to, zda otázka platnosti předmětných zástavních smluv je – jak namítá žalovaný v dovolání - řešena jako předběžná otázka v řízení o vyloučení zastaveného pozemku z konkursní podstaty úpadce MANITOBA spol. s r. o., na jehož majetek byl ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 54 K 28/2007 prohlášen konkurs, neboť tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Okolnost, že nemovitosti byly (případně) sepsány do konkursní podstaty úpadce v konkursním řízení, vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a že pro konkursní řízení nemá výrok rozhodnutí soudu vydaného za trvání konkursního řízení o určení, že zástavní právo na takových nemovitostech není, dopad [protože takový dopad pro poměry konkursu může mít toliko rozhodnutí podle ustanovení §23 a §24 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebo rozhodnutí o vylučovací žalobě podané podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], ještě sama o sobě neznamená, že na takovém určení nemůže být dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. I když taková určovací žaloba „nenahrazuje“ žalobu vylučovací podanou podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), má svůj význam pro případ skončení konkursu, aniž dojde v rámci zpeněžování konkursní podstaty ke zpeněžení předmětných nemovitostí. Současně, je-li zástavní právo předmětem evidence katastru nemovitostí, je vyhovující výrok takového soudního rozhodnutí i za uvedené situace způsobilým podkladem pro provedení změny stavu zápisu v katastru nemovitostí ohledně zástavního práva záznamem. Tyto okolnosti odůvodňují naléhavý právní zájem podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že nemovitosti (jiné věci nebo práva) nejsou zatíženy zástavním právem (srov. právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4255/2010).
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že dne 20. 10. 1992 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. a společností Ontario spol. s r. o. uzavřena zástavní smlouva, kterou bylo zřízeno zástavní právo k označeným pozemkům k zajištění pohledávky České spořitelny, a. s. ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 10. 1992 poskytnutého společnosti MANITOBA spol. s r. o. ve výši 3.500.000,- Kč; zástavní smlouva byla registrována rozhodnutím státního notářství v Prostějově ze dne 20. 10. 1992 č. j. R III 2210/92. Dne 8. 1. 1993 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. a společností Ontario spol. s r. o. uzavřena další zástavní smlouva, kterou bylo zřízeno zástavní právo k označeným pozemkům k zajištění pohledávky České spořitelny, a. s. ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 1. 1993 poskytnutého společnosti MANITOBA spol. s r. o. ve výši 2.000.000,- Kč; právní účinky vkladu zástavního práva vznikly dnem 3. 2. 1993. Zástavní věřitel je v obou zástavních smlouvách označen jako „Česká spořitelna a. s., okresní pobočka v Opavě zastoupená Ing. M. K.“, jehož příjmení je vytištěno i v závěru textu smluv pod daty jejich uzavření vedle otisku razítka s textem „Česká spořitelna, a. s. okresní pobočka Opava“; k otisku razítka jsou připojeny dva podpisy, z nichž žádný není podpisem Ing. M. K.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda okolnost, že zástavní smlouvu podepsal za právnickou osobu někdo jiný než ten, kdo je v zástavní smlouvě uveden jako osoba, která za právnickou osobu jedná při uzavírání zástavní smlouvy, je důvodem neplatnosti této smlouvy pro nedostatek zákonem stanovené písemné formy. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Podle ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném v době uzavření předmětných zástavních smluv mezi Českou spořitelnou, a. s. a společností Ontario spol. s r. o. - dále jen „obč. zák.“), nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Podle ustanovení §40 odst. 3 obč. zák. písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé.
Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (§46 odst. 1 obč. zák.); písemnou formu zákon vyžaduje (srov. §151b odst. 1 obč. zák.) i pro smlouvu o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvu). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí; jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na téže listině (§46 odst. 2 obč. zák.).
Písemná forma právního úkonu předpokládá splnění dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny (právně významný je pouze ten projev vůle jednajícího, který je vyjádřen v písemném textu; proto eventuální záměry jednajícího v písemném textu nevyjádřené jsou právně bezvýznamné). Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Mezi náležitosti, jimiž je splněna písemná forma právního úkonu, naproti tomu nepatří uvedení jména a příjmení osoby, která právní úkon učinila jménem jednajícího subjektu (která za něj písemný právní úkon podepsala). Skutečnost, že ve smlouvě, pro kterou zákon vyžaduje písemnou formu, nejsou (správně, popřípadě vůbec) uvedena jména a příjmení osob, které ji za smluvní strany podepsaly, proto není důvodem neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 29 Odo 965/2006, který byl uveřejněn pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
V posuzovaném případě smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) uzavřené písemně dne 20. 10. 1992 a dne 8. 1. 1993 mezi Českou spořitelnou, a. s. jako zástavním věřitelem a společností Ontario spol. s r. o. jako zástavcem obsahují označení těchto právnických osob jejich obchodními jmény včetně dodatků označujících jejich právní formu (srov. §9 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném v době uzavření zástavních smluv), určení předmětu zástavního práva (zástavy) a pohledávky, kterou zabezpečuje (srov. §151b odst. 4 větu první obč. zák.), a jsou též oběma smluvními stranami podepsány. Okolnost, že v zástavních smlouvách nejsou uvedena jména a příjmení osob, které tyto smlouvy podepsaly za Českou spořitelnu, a. s., a že je v nich nesprávně jako osoba jednající za Českou spořitelnu, a. s. uveden Ing. M. K., který zástavní smlouvy ve skutečnosti nepodepsal, není (nemůže být) – jak vyplývá z výše uvedeného - důvodem neplatnosti zástavních smluv pro nedostatek písemné formy.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouvy ze dne 20. 10. 1992 a ze dne 8. 1. 1993 jsou neplatné z důvodu nedodržení písemné formy, neboť nebyly podepsány tehdejším ředitelem okresní pobočky České spořitelny, a. s. v Opavě Ing. M. K., který byl ve smlouvách uveden jako osoba jednající za Českou spořitelnu, a. s., není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Prostějově) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu