ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2242.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2242/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po J. P. , zemřelé dne 9. prosince 2004, za účasti 1) Ing. M. S. , zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem se sídlem v Praze 4, Jihlavská č. 823/78, 2) M. S., 3 ) M. F. P., a 4) A. P., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 294/2006, o dovolání M. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011, č. j. 24 Co 50/2011-318, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 34 D 294/2006-287, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po J. P., zemřelé dne 9.12.2004 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem ve Strakonicích dne 10.1.2005, č.j. 15 D 43/2005-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena Marie Uhlíková, notářka ve Strakonicích (§38 o.s.ř.).
K návrhu Ing. M. S., M. F. P. a A. P. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29.11.2005, č.j. Ncd 772/2005-58, přikázal věc vedenou u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 15 D 43/2005 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 s odůvodněním, že tři účastníci dědického řízení mají bydliště v Praze. Provedením úkonů v tomto řízení byla poté pověřena JUDr. Daniela Hofmannová, notářka v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.11.2010, č.j. 34 D 294/2006-287, rozhodl, že „M. S. není dědicem ze závěti ze dne 2.1.1998“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „dědici zůstavitelky (ze zákona), kteří dědictví neodmítli, jsou Ing. M. S., M. S., M. F. P. a A. P.“; že M. S. předložil v dědickém řízení „prostou fotokopii ručně psané listiny nadepsané slovy ‚Moje poslední vůle‛, opatřené datem 2. ledna 1998 a podpisem J. P. a dále připojenými podpisy J. N. a B. B.“; že „Ing. M. S., M. F. P. a A. P. připustili, že písmo na fotokopii předložené listiny by mohlo být písmem zůstavitelky, a nevznesli žádné námitky proti formálním náležitostem závěti“, a že žádnému z účastníků „nebylo známo, zda k datu úmrtí zůstavitelky existoval originál závěti, případně kde se nachází“. Soud prvního stupně poté dovodil, že „závěť ze dne 2.1.1998 odpovídala po formální stránce příslušným zákonným ustanovením“, protože však „nebyl nalezen originál a nebylo ani prokázáno, zda ke dni smrti zůstavitelky existoval, nelze vyloučit, že se vůle zůstavitelky v mezidobí změnila a že předmětná závěť byla zůstavitelkou zrušena“. Vzhledem k tomu „není možno“ závěť ze dne 2.1.1998 „akceptovat jako platný dědický titul“.
K odvolání M. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2011, č.j. 24 Co 50/2011-318, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se nejprve ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že při posouzení platnosti závěti ze dne 2.1.1998 jde v daném případě o „právní posouzení, které může učinit jedině soud v dědickém řízení, a nikoli o spornou skutkovou otázku podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“, a poté dospěl k závěru, že „listina ze dne 2.1.1998 není platnou závětí zůstavitelky“, neboť „jde o fotokopii, kterou zůstavitelka vlastnoručně nepodepsala, resp. ani nemohla podepsat“, a jelikož „fotokopie závěti v žádném případě nemůže být platnou závětí , neboť nelze vyloučit, že originál byl zůstavitelkou záměrně zničen, protože chtěla závěť zrušit“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal M. S. dovolání. Namítá, že „soud měl vydat usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. a odkázat toho z účastníků, jehož dědické právo se zdálo být méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou“, a že „bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“, neboť mu bylo „znemožněno uplatnit důkazy, které měly prokázat jak platnost a obsah závěti zůstavitelky, tak skutečnost, že zůstavitelka svoji závěť nezměnila, nezničila či ji nijak nezrušila“. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že „v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by zůstavitelka svoji výslovně projevenou poslední vůli – v závěti ze dne 2.1.1998 změnila nebo že by originál této listiny zničila či že by svoji závěť odvolala“. Otázku zásadního významu M. S. spatřuje v tom, „zda bylo oprávněním soudního komisaře posoudit prokázání existence závěti a jejího obsahu a platnosti v nesporném řízení“, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
M. S. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnuto, s kým bude (nebude) nadále jednáno jako s účastníkem dědického řízení, a které je (z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.) usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004 sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005). Protože dovolání M. S. není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí ve věci významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právní otázky, zda v případě, že v řízení o dědictví je předložena fotokopie listiny zachycující obsah posledního pořízení pro případ smrti, přičemž originální listina není k dispozici, je při posouzení otázky platnosti této závěti (a otázky existence této závěti ke dni smrti zůstavitele) soudní komisař oprávněn postupovat podle §175k odst. 1 o.s.ř. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Protože posouzení této právní otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání M. S. proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 9.12.2004, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.7.2009 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Čl. II. body 7. a 10. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstavitelce a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2004 (dále jen „obč. zák.“).
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědické právo po J. P. svědčí ze zákona synovcům zůstavitelky Ing. M. S., M. S., M. F. P. a A. P.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně předložil M. S. prostou fotokopii vlastnoručně sepsané závěti ze dne 2.1.1998, která je uvozena slovy: „Moje poslední vůle“, a jež mimo jiné obsahuje text: „Ustanovuji tímto svým vlastnoručním dopisem a podpisem, který píši při plném vědomí a svědomí, při úplném a dobrém zdravotním stavu fyzickém i duševním, univerzálním dědicem veškerého mého majetku svého synovce M. S.“ Tento text je doplněný v odděleném odstavci vpravo slovy: „Psáno vlastní rukou za přítomnosti svědků“ a opatřený podpisem „J. P.“, pod nímž následují podpisy „N. J.“ (vlevo) a „B. B.“ (vpravo).
V souzené věci z obsahu spisu (z protokolu o jednání sepsaném dne 20.10.2010 soudní komisařkou JUDr. D. H.) vyplývá, že v řízení o dědictví vznikl mezi účastníky spor o to, zda originál závěti ze dne 2.1.1998 existoval ke dni smrti zůstavitelky; námitky proti formálním náležitostem závěti vzneseny nebyly. A. P. (rovněž v zastoupení M. F. P.) poté ve vyjádření k odvolání M. S. doručeném soudní komisařce JUDr. D. H. dne 10.2.2011 uvedl, že „on a jeho bratr nikdy neuznali platnost listiny ze dne 2.1.1998“, že mají pochybnosti o „pravosti“ této listiny a o tom, „zda originál listiny existoval“, že „M. S. se se zůstavitelkou v posledních 5 letech jejího života stýkal velmi málo, většinou jedenkrát do roka“ a že je také možné, že zůstavitelka své rozhodnutí ustanovit ho univerzálním dědicem „přehodnotila“.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v souzené věci mělo být postupováno podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., nikoliv podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení §175k odst. 2 věty první o.s.ř. závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je zůstavitelovým dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, vzniká tím spor o dědické právo; tvrzená dědická práva totiž nemohou obstát vedle sebe a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví vydávané podle ustanovení §175q o.s.ř. Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně teprve v usnesení o dědictví, neboť spor o dědické právo se nutně projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení §175b věty první o.s.ř.
Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních §175k odst. 1 a 2 o.s.ř. Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř.; soud tedy přímo v řízení o dědictví „vyšetří podmínky dědického práva obou“ a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., neboť soud v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti. Zákon soudu (soudnímu komisaři) v první řadě ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, aby se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „staly nespornými“. Zdaří-li se soudu (soudnímu komisaři) takováto dohoda a nebyl-li tím spor o dědické právo „odklizen“ také z hlediska jeho právního posouzení, postupuje se dále podle §175k odst. 1 o.s.ř. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky rozporné, odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí o dědickém právu M. S. ze závěti dne 2.1.1998 a o dědickém právu ostatních zákonných dědiců nezbytné vyřešení otázky, zda ke dni smrti zůstavitelky existovala platná a účinná závěť ve znění obsaženém v listině ze dne 2.1.1998.
Podle ustanovení §480 odst. 1 obč. zák. se závěť zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Podle ustanovení §480 odst. 2 obč. zák. zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.
Závěť může být kdykoli zrušena tím, že zůstavitel pořídí platnou závěť novou (lhostejno jakou formou), vedle které závěť předchozí nemůže obstát, nebo tím, že zůstavitel zničí listinu, na níž byla napsána. Zničením listiny obsahující závěť se rozumí její roztrhání, spálení, vymazání textu, přeškrtání podpisu, data atp. Účinky zrušení závěti však nastanou pouze v tom případě, že závěť zničí sám zůstavitel, a to záměrně, tedy s úmyslem závěť zrušit. Pokud ke zničení listiny obsahující závěť dojde omylem, nešťastnou náhodou či listinu zničí jiná osoba než zůstavitel, nemá to za následek zrušení závěti (srov. Holub, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 1. Svazek, Linde Praha, 2002, str. 685-686; Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanské právo hmotné, 2. upravené vydání, Plzeň 2009, str. 328). Zničení závěti má právní následky jen za předpokladu, že je zde dána pořizovací způsobilost zůstavitele a jeho vůle závěť zničit. Jestliže byla závěť pořízena ve více vyhotoveních, je k jejímu zrušení nezbytné zničit všechna vyhotovení. Právní úkon zrušení závěti musí být učiněn osobně pořizovatelem závěti; není možné, aby jej za zůstavitele učinil jeho zástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2008, sp. zn. 21 Cdo 2968/2006, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 2008).
Pro výše uvedené závěry právní teorie i soudní praxe svědčí také historický vývoj institutu zrušení závěti. Podle právní úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském platilo, že „stala-li se zmíněná porušení listiny jen náhodou anebo ztratila-li se listina, neztrácí poslední vůle své účinnosti, prokáže-li se ovšem náhoda a obsah listiny“ [srov. §722 Obecného zákoníku občanského (dále též jen „o.z.o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k tomu také rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6.3.1923, sp. zn. R I 209/23, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) – Vážný, pod č. 2343, ročník 1923]. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který s účinností od 1.1.1951 nahradil Obecný zákoník občanský, již neměl výslovné ustanovení o možnosti prokázat účinnost závěti při ztrátě či poškození listiny, právní teorie však dovozovala, že nahodilá ztráta listiny či její nahodilé, neúmyslné zničení nemá na platnost závěti vliv a že v případě úplné ztráty nebo nečitelnosti musí být obsah závěti i splnění všech náležitostí pro ni předepsaných prokázán (srov. k tomu Holub, R.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Orbis - Praha, 1957, str. 214).
V souladu s již zmiňovanými závěry a s přihlédnutím k historickému výkladu institutu zrušení závěti lze dovodit, že dojde-li ke zničení listiny obsahující poslední vůli zůstavitele neúmyslně nebo osobou odlišnou od zůstavitele, bude pořízení pro případ smrti přesto vyvolávat právní účinky, jestliže se prokáže, že závěť obsažená ve zničené listině měla potřebné formální náležitosti (např. že byla napsána či podepsána vlastní rukou zůstavitele), a zjistí-li se současně, jaký měla obsah. Podobně lze uzavřít, že při ztrátě listiny obsahující poslední vůli zůstavitele, je možné dědické právo z této závěti nabýt, prokáže-li se existence této listiny ke dni smrti zůstavitele a její platnost po formální i obsahové stránce (zejména s ohledem na skutečnost, že v souzené věci se nabízí jako důkazní prostředek fotokopie vlastnoručně psané závěti a výslech osob, které měly při sepsání závěti působit jako svědci).
Vzhledem k tomu, že ani ztrátou či zničením originální listiny zachycující poslední vůli zůstavitele nemusí být vždy (za všech okolností) závěť zrušena, je nepochybné, že posouzení dědického práva účastníků řízení o dědictví (přesněji dědického práva M. S. ze závěti ze dne 2.1.1998) v souzené věci záviselo na zjištění sporné skutkové okolnosti (existenci platné a účinné závěti ze dne 2.1.1998 ke dni smrti zůstavitelky). Dovolatel tedy právem soudům vytýká, že postupovaly podle §175k odst. 1 o.s.ř., když namístě bylo – po marném pokusu vyřešit spor dohodou (z obsahu spisu není zřejmé, zda se soudní komisař o takovou dohodu pokusil) - odkázat M. S. k podání žaloby o určení, že je dědicem ze závěti ze dne 2.1.1998 ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., neboť jeho dědické právo ze závěti se – za současného skutkového stavu věci – jeví jako méně pravděpodobné, jelikož se opírá „pouze“ o fotokopii posledního pořízení pro případ smrti.
Lze tedy uzavřít, že názor odvolacího soudu ohledně opodstatněnosti postupu podle §175k odst. 1 o.s.ř. není správný a závěr odvolacího soudu, že M. S. není dědicem ze závěti zůstavitelky J. P. ze dne 2.1.1998, je – z tohoto důvodu - předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243d odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu