ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2296.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2296/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V. , proti žalované AG AUTO spol. s r. o. se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Výškovická č. 127, IČO 25379038, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní č. 451, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 77/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2012, č. j. 16 Co 173/2009-236, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 10. 2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí „z důvodu rušení části organizace“, protože zahraniční zákazník počátkem měsíce září 2005 neposlal předpokládané objednávky na výrobu odlévané obuvi a ukončil hospodářskou spolupráci. V důsledku uvedené skutečnosti bylo ze strany jednatele žalované rozhodnuto o ukončení výroby a zrušení provozu k datu 30. 11. 2005. Protože žalovaná nemá pro žalobkyni jinou vhodnou práci, nemůže žalobkyni dále v pracovním poměru zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dopisem ze dne 17. 2. 2006 jí byla žalovanou nabídnuta práce s tím, že došlo k „obnovení výroby obuvi od 27. 2. 2006“, jednalo se o pracovní smlouvu na dobu určitou, se kterou žalobkyně nesouhlasila; to považuje za „jasný důkaz“, že tzv. zrušení výroby „bylo pouze jako“, aby byly zrušeny smlouvy na dobu neurčitou a žalovaná mohla uzavřít smlouvy na dobu určitou. Navíc, přestože u žalované byla vhodná práce, kterou mohla žalovaná žalobkyni nabídnout, aniž by musela žalobkyni dát výpověď z pracovního poměru, tuto „nabídkovou povinnost“ žalovaná nesplnila. Na tuto práci byli naopak dne 8. 1. 2006 přijati noví zaměstnanci.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 7. 2009, č. j. 61 C 77/2006-137, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám „jejího právního zástupce“ náhradu nákladů řízení 23.575,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že společnost Waldhausen GmbH & Co. KG vypověděla 19. 9. 2005 nájemní smlouvu se žalovanou, na základě které měla žalovaná pronajato zařízení na výrobu odlévané obuvi. I když výroba měla být ukončena do 30. 11. 2005, běžela až do 30. 1. 2006, poněvadž žalovaná chtěla spotřebovat co nejvíce nakoupených surovin. Protože se společnosti Waldhausen GmbH & Co. KG nepodařilo převést výrobu odlévané obuvi do Číny, obrátila se znovu na žalovanou s návrhem na obnovení výroby odlévané obuvi. Soud prvního stupně uzavřel, že důvod výpovědi z pracovního poměru, a to rušení části organizace, byl u žalované dán. Žalovaná také podle jeho názoru prokázala, že neměla možnost žalobkyni nadále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 16 Co 173/2009-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 37.590,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Holby. Odvolací soud souhlasil se zjištěním skutkového stavu věci a vyhodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně okolností, které se týkaly rozhodnutí žalované o zrušení provozu 2300, i v tom, že výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem v rámci hromadného propouštění zaměstnanci není neplatným právním úkonem jen proto, že zaměstnavatel nesplnil povinnost informovat příslušný úřad práce o zamýšleném hromadném propouštění svých zaměstnanců, a v tom, že povinnost zaměstnavatele podle §47 odst. 2 zák. práce zajistit zaměstnanci se zdravotním pojištěním (se změněnou pracovní schopností), který není zabezpečen důchodem, nové vhodné zaměstnání se vztahuje pouze na výpověď z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nikoliv na výpověď, danou z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Po doplnění dokazování však – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že v době podání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni (tj. ke dni 26. 10. 2005) žalovaná věděla, že její zaměstnankyni T. M. skončí ke dni 31. 12. 2005 pracovní poměr sjednaný na dobu určitou a že tak měla možnost toto pracovní místo nabídnout žalobkyni (jednalo se o práci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce žalobkyně, současně v místě jejího bydliště, toto pracovní místo bylo pro žalobkyni vhodné, neboť práci strojního obuvníka na provozu 2200 – vstřikovaná obuv by byla vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci schopna vykonávat). Protože však v rozporu s ustanovením §46 odst. 1 písm. b) zák. práce povinnost tuto práci žalobkyni nabídnout nesplnila a následně s T. M. dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 8. 12. 2005 prodloužila pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2006, nesplnila tím tzv. nabídkovou povinnost a z toho důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 21 Cdo 2886/2010-223, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho úvaha, podle níž žalovaná měla možnost nabídnout žalobkyni pracovní místo po T. M., nebyla správná a náležitě nepřihlížela k tomu, že splnění předpokladů platnosti jednostranného právního úkonu je třeba zkoumat podle stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn, nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti anebo mohou eventuálně nastat v budoucnosti; tedy podle stavu ke dni, kdy byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení §226a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, popř. kdy se podle tohoto ustanovení považuje za doručenou. Uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení znovu zabývat otázkou, zda v projednávané věci byla vůbec splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že strojní zařízení, na němž byla výroba obuvi realizována, neopustilo pronajaté prostory a výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 16 Co 173/2009-236, znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26. 10. 2005 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 50.188,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Holby. Vycházeje ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu dovodil, že v projednávané věci k samotnému zrušení části žalované, a to provozu 2300, nedošlo. Došlo pouze k přerušení výroby odlévané obuvi, a to na dobu asi jednoho měsíce, aniž by strojní zařízení, určené k výrobě obuvi, opustilo pronajaté prostory, výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008. Nebyla tak splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud v rámci prvního odvolacího řízení ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ke zrušení provozu 2300 u žalované došlo a výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce byl dán, protože žalovaná v době dání výpovědi z pracovního poměru nemohla předvídat, že následně dojde k obnovení obchodní spolupráce. Ve druhém odvolacím řízení naopak odvolací soud dospěl k závěru, že ke zrušení části žalované – provozu 2300 – nedošlo, když fakticky došlo pouze k přerušení výroby odlévané obuvi na dobu cca jednoho měsíce, aniž by strojní zařízení opustilo pronajaté prostory. Napadené rozhodnutí je tak rozhodnutím „překvapivým, které nebylo možné na základě skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, předvídat“. Odvolací soud, aniž by provedl nové důkazy či předchozí důkazy zopakoval, dospěl v rámci druhého odvolacího řízení ke zcela opačným závěrům než v rámci prvního odvolacího řízení. V průběhu druhého odvolacího řízení odvolací soud neopakoval ani nedoplňoval dokazování a žalované nedal možnost právně reagovat na zcela nový právní názor odvolacího soudu, který byl poprvé prezentován až po vyhlášení nového rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Znovu také opakuje námitku, že „žalovaná objektivně vzato krokem zahraničního partnera pozbyla možnost přidělovat zaměstnancům provozu 2300 práci“. Proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu o přerušení výroby v provozu 2300. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 10. 2005 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
Jak správně uvedl v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, důvod uvedený v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce patří [spolu s důvody uvedenými v ustanovení §46 odst. 1 písm. b, c) zák. práce] mezi tzv. organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti pracovněprávních vztahů přešla podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec, nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 727/96, který byl uveřejněn pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného; takováto složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje, nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O důvod rozvázání pracovního poměru spočívající ve zrušení části zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce se proto jedná v případě, spočívá-li organizační změna ve zrušení organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která představuje část zaměstnavatele, a jestliže proto zaměstnavatel pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy.
Proto dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že z důvodu zrušení své části může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce jen tehdy, jestliže nadále nehodlá provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a jestliže proto pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3133/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2010, pod pořadovým číslem 84).
Uvedené však neznamená, že by rozhodujícím pro posouzení, zda splnění předpokladů pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, bylo pouhé zjištění o tom, zda zaměstnavatel hodlá či nikoli provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, ale samotné zrušení zaměstnavatele nebo jeho části. Kdyby totiž zaměstnavatel pouze pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu v jeho části práci podle pracovní smlouvy, aniž by zároveň došlo ke zrušení takové části zaměstnavatele, byl by dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
V projednávané věci odvolací soud správně dovodil, že pro posouzení, zda byly splněny předpoklady pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce není rozhodující, že žalovaná (s odvoláním na ukončení hospodářské spolupráce zákazníka – společnosti Waldhausen GmbH & Co. KG – se žalovanou v oblasti výroby odlévané obuvi a vypovězením nájemní smlouvy dne 19. 9. 2005, na základě které měla žalovaná pronajato zařízení na výrobu odlévané obuvi) nehodlala provozovat výrobu odlévané obuvi a rozhodla o zrušení provozu 2300 ke dni 30. 11. 2005. Podstatné je, že ve skutečnosti k samotnému zrušení části žalované – provozu 2300 – nedošlo, došlo pouze k přerušení výroby odlévané obuvi na dobu zhruba jednoho měsíce a strojní zařízení, na němž byla výroba obuvi realizována, pronajaté prostory neopustilo a výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008. Za této situace nelze krátkodobé přerušení výroby odlévané obuvi považovat za zrušení části zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce.
Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani námitka dovolatelky, že „žalovaná objektivně vzato krokem zahraničního partnera pozbyla možnost přidělovat zaměstnancům provozu 2300 práci“, ani polemika o tom, jaké důsledky by v projednávané věci mělo, kdyby k nové obchodní spolupráci se zahraničním partnerem došlo až za dva měsíce, tři měsíce, případně za půl roku, a kdy je zrušení provozu tedy možno považovat toliko za „přerušení výroby“ a kdy již za zrušení části zaměstnavatele. Dovolatelka, totiž přehlíží, že pro posouzení věci je podstatné - jak výše uvedeno - zda skutečně ke zrušení části provozu došlo či nikoliv. S ohledem na konkrétní okolnosti v projednávané věci zároveň správně odvolací soud dovodil, že nevyrábělo-li se v provozu 2300 toliko 14 dní, maximálně jeden měsíc, nelze tuto skutečnost posuzovat jako zrušení a poté znovu obnovení části výroby, ale toliko jako přerušení výroby. Z tohoto pohledu jsou proto nevýznamné i úvahy o tom, jak by to bylo při obnovení obchodní spolupráce za dva měsíce, tři měsíce nebo půl roku, neboť rozhodující jsou toliko konkrétní okolnosti případu, nikoliv teoretické úvahy o vztahu časového úseku, kdy není vyráběno, k závěru o tom, zda výroba byla přerušena nebo zda byla část zaměstnavatele zrušena.
Přisvědčit nelze ani námitce, že napadené rozhodnutí je „rozhodnutím překvapivým, které nebylo možné na základě skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, předvídat“, a že odvolací soud „žalované nedal možnost právně reagovat na zcela nový právní názor odvolacího soudu, který byl poprvé prezentován až po vyhlášení nového rozsudku odvolacího soudu“. Dovolatelka totiž přehlíží, že o možnosti jiného („nového“) názoru odvolacího soudu byla informována již ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu ze dne 15. 9. 2011, č. j. 21 Cdo 2886/2010-223. Dovolací soud totiž uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení znovu zabýval otázkou, zda v projednávané věci byla vůbec splněna podmínka výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, „spočívající ve skutečném zrušení části zaměstnavatele, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že strojní zařízení, na němž byla výroba obuvi realizována, neopustilo pronajaté prostory a výroba v těchto prostorech nebyla ukončena ani v roce 2006 a pokračovala až do 31. 5. 2008“. Ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 část první věty za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř. byl odvolací soud uvedeným názorem dovolacího soudu vázán.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu