ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2785.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2785/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PAJU s.r.o. se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16/705, IČO 25598350, zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše č. 19, proti žalované Y. H., zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 172/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2012 č. j. 37 Co 418/2010-175, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 10.11.2008 domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná darovací smlouva ze dne 20.3.2006, kterou D. H. jako dlužník žalobkyně převedla na žalovanou "pozemek parc. č. st. 1428 o výměře 1159 m² - zastavěná plocha a nádvoří a budovu - obč. vyb. - na pozemku parc. č. st. 1428 vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Blansko, na LV 802 pro katastrální území B., obec a okres B." Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má za D. H. jednak pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 9.11.2005 uzavřené mezi Volksbank CZ a.s. a D. H. (tato pohledávka byla dne 4.1.2007 postoupena žalobkyni), jejíž výše byla ke dni 31.7.2008 5.805.454,- Kč, jednak směnečnou pohledávku v původní výši 14.200.000,- Kč, vzniklou na základě směnky vystavené D. H. na řad žalobkyně dne 9.1.2006, splatné dne 28.2.2006, kdy tato směnečná pohledávka byla žalobkyni přiznána vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 16.7.2007 č. j. 21 Sm 78/2007-19, který nabyl právní moci dne 7.8.2007. Jediným majetkem D. H., ze kterého by bylo možno uspokojit uvedené pohledávky, byly předmětné nemovitosti, které však D. H. darovala žalované (své dceři).
Okresní soud v Blansku, kterému byla věc na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27.5.2009 č.j. 38 C 259/2008-15 postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne 24.6.2010 č.j. 6 C 172/2009-149 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15.950,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná sice věděla o pohledávce z úvěrové smlouvy č. 62816 ze dne 9.11.2005, která však v době uzavření darovací smlouvy nebyla ještě splatná, ale že nevěděla o pohledávce ze směnky, neboť "v době uzavírání darovací smlouvy se žalovaná aktivně dotazovala a snažila se řešit veškeré dluhy" a, i když žalovaná věděla, že se R. L. (její sestra) dostala do finančních potíží, s jejichž řešením jí pomáhala D. H. (jejich matka), při vynaložení náležité pečlivosti žalovaná nemohla poznat, že ke dni darování je tu směnka na 14.200.000,- Kč, ze které je zavázána D. H., neboť "tato žádné peníze nedostala, v jejím podnikání se žádná takováto částka neobjevila". Soud prvního stupně uzavřel, že "žalovaná nemohla, a to ani při vynaložení sebevětší pečlivosti a aktivity, poznat úmysl D. H. zkrátit věřitele".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 37 Co 418/2010-175 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 28.504,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Pernici. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná "nepochybně věděla o dluhu své matky D. H. vůči Volksbank CZ v původní výši 7.000.000,- Kč" a "není podstatné, zda tato pohledávka, která byla postoupena žalobkyni, je součástí pohledávky přiznané žalobkyni směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 16.7.2007 č.j. 21 Sm 78/2007-19; důležité však je to, že žalovaná věděla o nějakém dluhu osoby, která jí nemovitosti darovala, tedy dlužníka, nikoliv nutně o dluhu, který je věřitelem po dlužníkovi vymáhán". Protože žalobkyně "není omezena v možnosti domáhat se neúčinnosti právního úkonu, pokud má současně zástavní právo k takto převedeným nemovitostem", a protože žalovaná ani netvrdila, že by dlužnice měla jiný majetek v takové hodnotě, že by se věřitel z něho mohl uspokojit "bez ohledu na převod nemovitosti, kterému je odporováno", je žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že dlužnice D. H. jí nedarovala nemovitosti "v úmyslu zkrátit věřitele, natož pak aby jí tento úmysl mohl být znám", že odvolací soud se nesprávně zabýval tím, zda žalovaná věděla o pohledávce ze směnky, neboť ustanovení §42a občanského zákoníku "nepočítá s vědomostí osoby blízké o dluzích dlužnice, nýbrž o úmyslu dlužnice zkrátit možnost uspokojení takového dluhu", a že žalobkyně neprokázala tvrzenou pohledávku ze směnky, když "nedoložila originál směnky" a směnečný platební rozkaz není postačujícím důkazem o existenci směnečného závazku". Podle žalované není správný názor odvolacího soudu o tom, že dochází ke zkrácení pohledávky zajištěné zástavním právem převodem zástavy, neboť "zástavní právo sleduje osud zástavy a přechází na nového vlastníka zástavy spolu s ní". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako bezdůvodné, neboť právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal dovolání žalované podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
V projednávané věci má žalobkyně vůči dlužnici D. H. jednak pohledávku z úvěru, která věřiteli nebyla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), jednak směnečnou pohledávku, jež byla přisouzena směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 16.7.2007 č.j. 21 Sm 78/2007-19. Vzhledem k tomu, že pravomocně přisouzenou směnečnou pohledávku lze vymoci cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), aniž by musela být také předložena příslušná směnka, soudy správně dovodily, že žalobkyně byla v řízení před soudy aktivně věcně legitimována.
Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku). Vznikne-li tedy právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, může se zástavní věřitel domáhat zpeněžení zástavy a uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst.1 občanského zákoníku); vzniklo-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv (srov. §165 odst.2 občanského zákoníku) a nezajištěné pohledávky se z věci, pohledávky nebo jiného majetkového práva, které jsou zástavou, mohou uspokojit jen po plném uspokojení zajištěných pohledávek, ledaže by jim zákon přiznal právo na přednostní uspokojení. Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zástavy; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. §164 občanského zákoníku).
Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, z uvedeného mimo jiné vyplývá, že věc, pohledávka nebo jiné majetkové právo, které tvoří zástavu, nejsou způsobilé uspokojit jiné pohledávky (pohledávky zajištěných zástavním právem s pozdějším pořadím a nezajištěné pohledávky), jestliže výtěžek jejich zpeněžení může sloužit (s ohledem na hodnotu zástavy) jen k uspokojení pohledávky zástavního věřitele, ledaže by zákon takovým jiným pohledávkám přiznal právo na přednostní uspokojení. Učiní-li tedy dlužník právní úkon, kterým převede svou zastavenou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo na jiného, nedochází tím ke zmenšení jeho majetku, které by mohlo způsobit zkrácení uspokojení jiných pohledávek, měl-li zástavní věřitel (v době dlužníkova právního úkonu) právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, nepřesahuje-li hodnota zástavy výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství (a nelze tedy důvodně předkládat, že by výtěžek zpeněžení zástavy mohl sloužit k uspokojení dalších pohledávek) a působí-li zástavní právo vůči nabyvateli zástavy; uvedené neplatí jen tehdy, přiznává-li zákon zkrácené pohledávce právo na uspokojení před zajištěnou pohledávkou. Z uvedených důvodů proto nelze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že věřitel "není omezen v možnosti domáhat se neúčinnosti právního úkonu, pokud má současně zástavní právo k takto převedeným nemovitostem", není-li jeho vymahatelná pohledávka zajištěna zástavním právem, nepřiznává-li zákon této pohledávce přednost v uspokojení před zajištěnou pohledávkou a nemůže-li výtěžek zpeněžení zástavy sloužit (s ohledem na hodnotu zástavy) k uspokojení jiné pohledávky, nezajištěné zástavním právem.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V projednávané věci odvolací soud při zkoumání, zda žalovaná (jako osoba blízká dlužnici D. H.) vynaložila náležitou pečlivost ve smyslu ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku, přihlížel pouze k tomu, zda žalovaná věděla "o nějakém dluhu, který je věřitelem po dlužníkovi vymáhán", a dovodil, že žalovaná věděla o pohledávce za dlužnicí z úvěru a že se proto nemůže ubránit odpůrčí žalobě. Vynaložení "náležité pečlivosti" se však - jak správně upozorňuje dovolatelka - netýká zjištění pohledávek, které mají za dlužníkem jeho věřitelé, ale poznání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi zkrátit napadeným právním úkonem uspokojení svých věřitelů, tedy, řečeno jinak, poznání (zjištění) toho, že dlužník učinil právní úkon právě a jen se záměrem (s úmyslem přímým nebo nepřímým), aby se "zbavil majetku" a aby tím zkrátil věřitele v uspokojení jejich pohledávek. Žalovaná se proto mohla ubránit odpůrčí žalobě, jen kdyby tvrdila (a posléze prokázala), že s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka vyvinula takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužnice (přímý nebo nepřímý) zkrátit své věřitele, který byl za řízení prokázán, z jejích výsledků poznala (zjistila). Odvolací soud však, veden chybným právním názorem, se věcí z tohoto pohledu nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226, §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu