ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3018.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3018/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Irenou Duffkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/4, proti žalované JUDr. J. R. , advokátce, se sídlem v Praze 5, Kováků č. 9/1077, IČO 662 30 837, o 601.435,- Kč s příslušenstvím, za účasti Generali Pojišťovny, a.s, se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 132, IČO 618 59 869, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodní soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 18 C 621/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Co 9/2012-248, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) aby mu žalovaná zaplatila 601.435,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že jeho bývalý zaměstnavatel mu dal dvě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce identického obsahu z důvodu závažného opakovaného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, kterého se měl dopustit tím, že opakovaně odmítl preventivní lékařskou prohlídku u závodního lékaře. Dne 14.8.2007 udělil žalované jako advokátce plnou moc k zastupování. Žalovaná v zastoupení žalobce podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26.6.2007, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16.1.2008 sp. zn. 7 C 296/2007 bylo žalobě vyhověno. Žalobu o neplatnost výpovědi ze dne 13.8.2007 však nepodala a ani neoznámila zaměstnavateli žalobce, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepodala žalobu na neplatnost výpovědi ze dne 13.8.2007, vznikla žalobci škoda sestávající z odstupného ve výši průměrného měsíčního platu za období pěti měsíců v celkové výši 81.275,- Kč a z náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, kterou by dostal za období od 1.7.2007 do 28.2.2010 v celkové výši 520.160,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15.8.2011 č.j. 18 C 621/2009-197 žalobu zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dovodil, že „nelze než dospět k závěru, že žalovaná porušila povinnosti advokáta ve smyslu ustanovení §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii“, neboť „nevyužila důsledně všechny zákonné prostředky k ochraně zájmů žalobce“. V této souvislosti se soud prvního stupně jako předběžnou otázkou zabýval tím, zda, nebýt uvedeného postupu žalované, vznikl by žalobci ve vztahu ke společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s., nárok na pětiměsíční odstupné a náhradu mzdy v žalované výši. Dospěl k závěru, že žalobce by v případě soudního sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 13.8.2007 nebyl úspěšný. I kdyby však byla neplatnost rozvázání pracovního poměru touto výpovědí určena, nebyl by splněn další předpoklad pro vznik nároku na náhradu mzdy a na odstupné, tj. že zaměstnanec je sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že žalobce se ještě v průběhu výpovědní lhůty, plynoucí na základě výpovědi ze dne 13.8.2007, nechal dne 16.10.2007 zaměstnat v pracovním poměru u jiného zaměstnavatele, v době od 16.1.2008 do 24.2.2008 byl v evidenci uchazečů o zaměstnání, a od 10.3.2008 mu byl přiznán plný invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Z uvedených skutečností lze podle názoru soudu prvního stupně dovodit, že „žalobce nebyl připraven a ochoten konat dál práci pro původního zaměstnavatele“, i kdyby před tím žalovaná, jako jeho právní zástupkyně, zaměstnavateli oznámila, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání. Co se pak týče nároku na odstupné, toto přísluší, je-li dána výpověď ve smyslu ustanovení §52 písm. d) zák. práce nebo je skončen pracovní poměr dohodou s týchž důvodů. „V daném případě však pracovní poměr žalobce skončil na základě výpovědi z důvodu podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce a v řízení nebylo prokázáno, že nebýt shora uvedeného porušení povinností žalované při výkonu advokacie pracovní poměr by skončil způsobem, který zakládá nárok zaměstnance na odstupné ve smyslu ustanovení §67 odst. 1 zák. práce“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2012 č.j. 23 Co 9/2012-248 rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé dovodil, že pro výsledek řízení bylo určující, zda by žalobce byl v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 13.8.2007 úspěšný, a od toho se pak odvíjí posouzení opodstatněnosti žaloby o náhradu škody způsobené tím, že advokátka neuplatnila nárok žalobce. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně s touto problematikou řádně vypořádal jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Námitka, že zaměstnavatel v souvislosti s porušením povinnosti navštívit lékaře neupozornil žalobce v posledních šesti měsících předcházejících výpovědi na možnost výpovědi, není podle názoru odvolacího soudu opodstatněná, neboť z výsledků dokazování vyplývá, že dopis ze dne 10.11.2006, obsahující výzvu aby se žalobce dostavil na preventivní lékařskou prohlídku do Thomayerovy nemocnice, mu byl doručován na pracovišti téhož dne za přítomnosti svědků, avšak žalobce jej odmítl převzít. „Nebyly tedy prokázány základní předpoklady odpovědnosti žalované jako advokátky za vznik škody, tj. vznik škody, a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie žalovanou a tvrzeným vznikem škody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, že při údajné ústní výzvě k podstoupení lékařské prohlídky ze dne 25.6.2007 „zcela zřejmě nebylo cílem zaměstnavatele naplnit účel ustanovení §103 odst. 1 zák. práce (tj. chránit zdravotní stav zaměstnance – žalobce), ale naopak způsobit zaměstnanci újmu (dát žalobci výpověď z pracovního poměru)“. V takovém případě je jednání zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce v rozporu s dobrými mravy, a zasahuje do práv zaměstnance nedovoleným způsobem. „Výpověď proto nemohla požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon“. V soudním řízení nebylo dále podle názoru žalobce prokázáno, že by porušil své povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů neboť „inkriminovaného dne 25.6.2007 oznámil zaměstnavateli pracovní úraz“. „V důsledku zhoršeného vidění následkem pracovního úrazu byla jeho schopnost reagovat na zaměstnavatelovy výzvy omezena, zaměstnavatel měl tedy vyčkat na zlepšení stavu žalobce a teprve následně s ním jeho situaci dále řešit“. Z chování žalobce při jednání se zaměstnavatelem nelze usuzovat na neochotu žalobce podrobit se lékařské prohlídce, toto tvrzení bylo zaměstnavatelem užíváno ryze účelově, ve snaze zajistit si jeden ze zákonných výpovědních důvodů. „Úmysl zaměstnavatele poškodit žalobce je patrný i z toho, že první výpověď zaslal žalobci již druhého dne tj. dne 26.6.2007 a nevyčkal tedy ani na to, zda žalobce uvedené smluvní zdravotnické zařízení skutečně navštíví“. Výpověď ze dne 13.8.2007 je s první výpovědí identická, a uvedené závěry tak lze podle názoru žalobce vztáhnout i na ni. Rozdílně oproti existující judikatuře dovolacího soudu byla dále posouzena právní otázka, zda sama okolnost, že žalobce uzavřel pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem, zakládá předpoklad, že tím zaměstnanec změnil své rozhodnutí, a dále již nechce být zaměstnáván. Otázkou zásadního právního významu je rovněž okolnost, zda při posuzování údajného porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci závažným způsobem, je či není třeba zabývat se zkoumáním intenzity tohoto případného porušení. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek městského soudu a aby mu věci vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř.), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce byl zaměstnán v pracovním poměru u společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s., naposledy jako „pracovník skladu – expedice“. Dne 6.11.2006 předložil zaměstnavateli „Pracovní rekomandaci“ vydanou dne 23.10.2006 Českou správou sociálního zabezpečení, podle které byl od 23.10.2006 uznán částečně invalidním s tím, že není schopen „vykonávat zejména tyto práce: těžká fyzická námaha, nepříznivé klimatické podmínky, nemožnost dodržování dietního režimu“. Žalobce dne 9.11.2006 doručil zaměstnavateli lékařskou zprávu oční lékařky MUDr. Renaty Handlové uvádějící - „pacient se změnami na sítnici, léčen v naší poradně. Nesmí vykonávat těžší práce a zvedat břemena těžší než 5 kg.“. Dne 10.11.2006 odmítl převzít výzvu zaměstnavatele, aby se dne 15.11.2006 dostavil do Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Krči, která pro zaměstnavatele vykonává pracovnělékařskou péči k posouzení, jaké práce je schopen vykonávat.
Dopisem ze dne 26.6.2007 zaměstnavatel sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že „v měsíci listopadu 2006 předal organizaci zdravotní zprávu od lékařky vitreoretinálního oddělení“, a že od té doby opakovaně odmítl lékařskou prohlídku u závodního lékaře, čímž „naplnil skutkovou podstatu ust. §52 písm. g) zákoníku práce“.
Dne 14.8.2007 dal žalobce plnou moc k zastupování žalované, a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 296/2007 bylo vyhověno žalobě na neplatnost výše uvedené výpovědi, neboť nebyla doručena žalobci do vlastních rukou (výpověď převzala matka žalobce). Dne 13.8.2007 dal zaměstnavatel žalobci novou výpověď v totožném znění, jako byla výpověď předchozí. Žalovaná nesdělila zaměstnavateli žalobce, že žalobce trvá na dalším zaměstnání a nepodala ani žalobu na neplatnost této výpovědi. Na poradě dne 25.6.2007 svolané k jeho požadavku o převedení na jinou práci „byl informován o nutnosti kontaktovat závodního lékaře společnosti, aby ten stanovil, jaké práce bude nadále schopen vykonávat“; z jednání žalobce odešel. Téhož dne v odpoledních hodinách žalobce ohlásil, že utrpěl pracovní úraz a požádal o změnu pracovního zařazení. Dne 10.3.2008 byl uznán plně invalidní z důvodu poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti „nejméně o 66%“.
Advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie (§24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Advokát se této odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat (srov. §24 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Z uvedeného vyplývá, že bylo na žalované, aby prokázala, že by ke škodě požadované žalobcem nedošlo, i kdyby podala žalobu na neplatnost výpovědi ze dne 13.8.2007 a sdělila jeho zaměstnavateli, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí ve sporu významné (mimo jiné) vyřešení (prejudicielní) právní otázky, jaký význam má z hlediska porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci skutečnost, že žalovaná nepodala žalobu na neplatnost výpovědi ze dne 13.8.2007 a jaký vliv má na posouzení projednávané věci sama o sobě okolnost, že nesdělila zaměstnavateli žalobce, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání.
Protože uvedené právní otázky dosud nebyly ve všech souvislostech (zejména v souvislostech vztahujících se k odpovědnosti advokáta za újmu způsobenou klientovi při výkonu advokacie) řešeny, a vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď dopisem ze dne 13.8.2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2008, tj. předtím, než nabyly účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, zákon č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím a zákon č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále též jen „zák. práce“, a podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 11.2.2008, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 28/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákona o péči o zdraví lidu“).
Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci [§52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce]. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel je povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti, a podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) je povinen sdělit zaměstnancům, které zdravotnické zařízení jim poskytuje pracovnělékařskou péči a jakým druhům očkování a jakým pracovnělékařským prohlídkám a vyšetřením souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit, umožnit zaměstnancům podrobit se těmto očkováním, prohlídkám a vyšetřením v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy nebo rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví.
Důvodem, pro který zaměstnavatel dal žalobci výpověď, byla skutečnost, že žalobce „opakovaně odmítl preventivní lékařskou prohlídku u závodního lékaře“.
Posuzování zdravotní způsobilosti fyzických osob k práci se uskutečňuje v rámci závodní preventivní péče. Závodní preventivní péči, jejímž cílem je zabezpečení prevence včetně ochrany zdraví před nemocemi z povolání a jinými poškozeními zdraví z práce a prevence úrazů (srov. §18a zákona o péči o zdraví lidu), je každý zaměstnavatel povinen zabezpečit pro všechny své zaměstnance [srov. též §224 odst.1 písm. d) zák. práce], uskutečňuje se ve spolupráci (zpravidla na základě smlouvy) se zařízením léčebně preventivní péče (§35 a násl. zákona o péči o zdraví lidu) a svobodná volba lékaře fyzickou osobou je u ní vyloučena (srov. §9 odst.2 zákona o péči o zdraví lidu).
Lékařskou posudkovou činnost, jejímž „předním úkolem“ je posuzování způsobilosti k práci, vykonávají v rámci léčebně preventivní péče, včetně závodní preventivní péče, ošetřující lékaři, popřípadě odborné komise zdravotnických zařízení (srov. §21 odst.1 a §77 odst.1 zákona o péči o zdraví lidu). Přezkoumání správnosti vydaného lékařského posudku o způsobilosti k práci se lze domáhat způsobem uvedeným v ustanovení §77 zákona o péči o zdraví lidu u příslušného správního úřadu. Nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci [srov. §41 odst.1 písm. b) zák. práce], popřípadě mu může dát z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru [srov. §52 písm. d) zák. práce] (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 266/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2011, pod č. 85).
Žalobce, který – jak bylo soudy zjištěno – po uznání své částečné invalidity dne 23.10.2006 opakovaně předložil zaměstnavateli lékařské zprávy poukazující v obecné poloze na jeho zdravotní omezení, a který opakovaně požadoval „přeřazení na jinou pracovní pozici“, nepředložil zaměstnavateli lékařský posudek, který by vydalo zařízení závodní preventivní péče, o tom, že by nesměl pro následky pracovního úrazu konat dosavadní práci pracovníka skladu. Zaměstnavatel tedy neměl způsobilý podklad k tomu, aby žalobce převedl na jinou práci podle ustanovení §41 odst.1 písm. b) zák. práce nebo aby s ním rozvázal pracovní poměr výpovědí nebo dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. d) zák. práce. Zaměstnavatel za této situace, s ohledem na svou povinnost nepřipustit, aby žalobce vykonával práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho zdravotní způsobilosti, v souladu se zákonem žalobci sdělil, které zařízení závodní preventivní péče mu podá lékařský posudek o jeho zdravotním stavu, a vyzval ho již den následující po předložení lékařské zprávy MUDr. Handlové, aby se podrobil v příslušném zařízení závodní preventivní péče zdravotní prohlídce. Protože žalobce tuto výzvu ze dne 10.11.2006 odmítl převzít, a nevyhověl ani dalším výzvám, aby se podrobil potřebným vyšetřením v Thomayerově nemocnici s poliklinikou v Krči, byl naplněn důvod k výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce.
Vzhledem k postoji žalobce, který odmítal poskytnout zaměstnavateli potřebnou součinnost po dobu téměř tři čtvrtě roku, nelze důvodně namítat, že intenzita (ne)konání žalobce nedosahovala intenzity závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k práci žalobce, popřípadě že postup zaměstnavatele byl za zjištěných okolností v rozporu s dobrými mravy, a že činnost zaměstnavatele byla vedena „úmyslem způsobit zaměstnanci újmu“, jak v dovolání namítá. Chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku totiž není jednáním v rozporu s dobrými mravy i v případě, je-li jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za jednání v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit újmu jinému účastníku, a kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2000, pod č. 126). Za těchto okolností (kdy výpověď ani nebyla dávána z důvodu, se kterým ustanovení §67 zák. práce spojuje vznik nároku na odstupné), je správný závěr odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně) o řešené předběžné otázce, že nebylo prokázáno, že „nebýt porušení právní povinnosti žalované při výkonu advokacie, vznikl by žalobci s ohledem na pravidelný chod věcí nárok na pětiměsíční odstupné a v období od 1.7.2007 do 28.2.2010 nárok na náhradu mzdy“ ve smyslu ustanovení §69 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu