ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.307.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 307/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského č. 319/6, proti žalovanému PIKATRON CZ s. r. o. se sídlem v Písku, U Vodárny č. 1506, IČO 26096625, zastoupenému JUDr. Ondřejem Mörtlem, advokátem se sídlem v Milevsku, Masarykova č. 186, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 94/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 2012 č. j. 19 Co 1060/2012-141, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Mörtla, advokáta se sídlem v Milevsku, Masarykova č. 186.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2012 č. j. 19 Co 1060/2012-141, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 24. 1. 2012 č. j. 9 C 94/2011-104 ve znění „doplňujícího“ usnesení ze dne 24. 1. 2012 č. j. 9 C 94/2011-108, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že „výpověď doručená žalobci dopisem ze dne 3. 8. 2011 je neplatná“, a jímž bylo žalobci uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 10.679,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Mörtla a České republice – Okresnímu soudu v Písku 1.247,- Kč, v tom znění, že „žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 9. 5. 2011 je neplatná, se zamítá“, a kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.055,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Mörtla, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovodil-li odvolací soud, že žalobce tím, že opakovaně „během pracovní doby mluvil, aniž při tom pracoval“, čímž „rušil ostatní zaměstnance a odváděl jejich pozornost“ a nevyužíval zcela pracovní dobu, a že se přes písemné upozornění žalovaného na možnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. 3. 2011 dopustil jednání vytčeného ve výpovědi (dne 9. 5. 2011 „po dobu několika minut hovořil s externím zaměstnancem úklidové firmy“ a přitom se „opět nevěnoval své práci“), soustavně méně závažně porušoval povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a naplnil tak skutkovou podstatu důvodu výpovědi podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit [srov. při obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2002, a v něm vyslovený názor, že důvodem k výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně může být každé porušení pracovní kázně, tj. i jednotlivá drobná, minimální či málo závažná porušení pracovní kázně; k upozornění zaměstnance na možnost výpovědi srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012 a v něm vyjádřený názor, že zaměstnanec musí být upozorněn na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu (jakémukoli) méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru].
Ustálené soudní praxi odpovídá i závěr odvolacího soudu, že důvod je ve výpovědi dané žalobci uveden dostatečně určitě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopisu Soudní judikatura, roč. 1998, který se týká vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopisu Soudní judikatura, roč. 1999, v němž byl vysloven názor, že při posouzení, z kterého důvodu dal zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu, a že okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná).
Ostatní námitky dovolatele nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť zpochybňují skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (zejména zjištění, že dopis žalovaného ze dne 16. 3. 2011 obsahuje upozornění žalobce na možnost výpovědi z pracovního poměru). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů); náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedené odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť zástupce žalovaného, advokát JUDr. Ondřej Mörtl, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů neprokázal, že by byl plátcem této daně.
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 2.800,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu