ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3130.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3130/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CDV-2, LTD. , se sídlem v Londýně EC4A 2BB, Peterbourough Court, Fleet Street č. 133, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4434554, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1) M. Ch. , 2) E. S. , zastoupené JUDr. Milanem Veverkou, advokátem se sídlem v Novém Jičíně - Žilině, U Hřiště č. 470, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání dědictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 18 C 231/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2012 č.j. 56 Co 565/2011-181, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.808,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Veverky, advokáta se sídlem v Novém Jičíně - Žilině, U Hřiště č. 470; jinak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku - Místku vůči žalovaným 1) a 2) dne 23.9.2009 domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná "dědická dohoda, schválená usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29.4.2008 č.j. 47 D 133/2008-41, na jejímž základě nabyl žalovaný 1) a žalovaná 2) každý jednu polovinu k celku nemovitosti, budově čp., objekt bydlení, nacházející se v části obce Ž. na pozemku p.č. 77/10, pozemku p.č. 77/10, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p.č. 77/3, orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek - Místek pro k.ú. a obec Ž. na LV č. 93, a právo věcného břemene doživotního, výhradního a bezplatného užívání těchto nemovitostí zřízené ve prospěch M. Ch.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho právní předchůdce (Poštovní banka, a.s.) poskytl dne 8.4.1993 na základě úvěrové smlouvy č. 0309341690 (ve znění dodatků) úvěr a že dne 8.4.1993 byla mezi Poštovní bankou a.s. a manželi K. a M. Ch. uzavřena k zajištění pohledávky z úvěru zástavní smlouva, kterou zástavci dali do zástavy předmětné nemovitosti; zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 9.4.1993. Protože zajištěná pohledávka nebyla splněna, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5.2.2007 č.j. 11 C 76/2005-86 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.11.2007 č.j. 15 Co 440/2007-139 bylo zástavcům manželům K. a M. Ch. uloženo, aby zaplatili žalobci 1.970.060,25 Kč s úroky a úroky z prodlení s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy. K. Ch. dne 18.1.2008 zemřel, žalobce se návrhem na nařízení exekuce ze dne 31.3.2008 domáhal vymožení plnění přisouzeného uvedenými soudními rozhodnutími a soudní exekutor Mgr. Jan Reich vydal exekuční příkaz k prodeji předmětných nemovitostí. V mezidobí však žalovaní s M. Ch. uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, kterou došlo "výrazně ke zkrácení možnosti uspokojení pohledávky žalobce za dlužníky v exekučním řízení", neboť vlastnictví k nemovitostem nabyli žalovaní 1) a 2) a M. Ch. bylo "zřízeno na částečný zápočet dědického podílu ve výši 50.000,- Kč věcné břemeno doživotního, výhradního a bezplatného užívání" nemovitostí, ačkoliv M. Ch. mohla v řízení o dědictví uzavřít dohodu, podle níž "by nabyla nejméně ideální jednu třetinu zastavených nemovitostí", popřípadě mohla nabýt "polovinu ze zastavených nemovitostí a dále třetinu zbylé poloviny, neboť s ohledem na vypořádání SJM je obvyklé, když zbylý manžel nabude minimálně polovinu děděného majetku z titulu vypořádání SJM a poté příslušnou část na zbylém majetku; zřízení věcného břemene doživotního užívání předmětných zastavených nemovitostí navíc "reálně snižuje cenu nemovitosti stanovenou pro účely jejího exekučního prodeje". Dohoda o vypořádání dědictví je proto neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze den 4.5.2011 č.j. 18 C 231/2009-142 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení 28.554,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že Poštovní banka a.s. (právní předchůdce žalobce) poskytla na základě smlouvy ze dne 8.4.1993 R. S. úvěr ve výši 1.100.000,- Kč, který byl zajištěn zástavním právem, zřízeným k předmětným nemovitostem ve vlastnictví K. a M. Ch. na základě zástavní smlouvy ze dne 8.4.1993. Protože dlužník R. S. zaplatil na dluh z úvěrové pohledávky pouze 25.000,- Kč, bylo rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5.2.2007 č.j. 11 C 76/2005-86 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.11.2007 č.j. 15 Co 440/2007-139 manželům K. a M. Ch. uloženo, aby zaplatili žalobci celkem 2.386.774,62 Kč s úroky s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29.4.2008 č.j. 47 D 133/2008-41 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po K. Ch., podle níž oba žalovaní nabyli každý ideální polovinu zastavených nemovitostí a v níž bylo ve prospěch M. Ch. zřízeno "na částečný zápočet dědického podílu ve výši 50.000,- Kč" věcné břemeno doživotního výhradního a bezplatného užívání zděděných nemovitostí, a to v takovém rozsahu, jak tyto do doby uzavření dohody užívala a užívat byla zvyklá; M. Ch. měla "z titulu vypořádání SJM" právo na "náhradovou pohledávku" ve výši 787.655,- Kč, kterou nepožadovala, v dědickém spise byl výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývalo, že na nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch žalobce, a podle znaleckého posudku zpracovaného v exekučním řízení zřízené věcné břemeno "značně snižuje obvyklou cenu těchto nemovitostí a s takovými nemovitostmi se na trhu prakticky neobchoduje". Soud prvního stupně dovodil, že dohoda o vypořádání dědictví je vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku neúčinná, když "zkracuje vymahatelnou pohledávku žalobce, neboť tato v exekučním řízení dosud prodána nebyla"; prodej nemovitosti "je ztížen věcným břemenem doživotního užívání nemovitostí M. Ch." a "nemovitosti jsou z tohoto důvodu dosud neprodejné" a žalovaným se nepodařilo prokázat, že by "úmysl dlužníka zkrátit věřitele jim nebyl znám".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.2.2012 č.j. 56 Co 565/2011-181 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.520,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.520,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Petra Poločka, a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Po zopakování některých důkazů odvolací soud nejprve dovodil, že žalobce napadl pouze neúčinnost "dědické dohody uzavřené mezi dědici", která neupravuje "způsob vypořádání SJM zaniklého smrtí jednoho z manželů", a že je tedy "přinejmenším nelogické" tvrdit, že oba žalovaní zkrátili uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele tím, že mohli uzavřít dohodu o jiném vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a "současně se domáhat určení neúčinnosti jiného právního úkonu, jímž je dědická dohoda". Navíc, žalovaní 1) a 2) nabytím vlastnictví vstoupili do "pozice zástavních dlužníků" a žalobci nic nebrání, aby se na základě exekučního titulu, původně směřujícího vůči zůstaviteli K. Ch. a M. Ch., domáhal uspokojení ze zástavy proti žalovaným 1) a 2). Vytýká-li žalobce žalovaným 1) a 2), že se M. Ch. vzdala výplaty své náhradové pohledávky a že bylo v její prospěch zřízeno právo "výhradního doživotního a bezplatného užívání zděděných nemovitostí", nemůže úspěšně tvrdit, že by tím došlo ke zkrácení jeho práva na uspokojení vymáhané pohledávky, neboť tímto úkonem žalobci nic z majetku žalovaných neušlo a z dohody o zřízení věcného břemene měla prospěch jen M. Ch., proti níž však žaloba nebyla podána. Odvolací soud dále "nad rámec potřebného zdůvodnění" uvedl, že při určení tzv. výsledné ceny nemovitosti v exekučním řízení bylo na soudním exekutorovi, aby uvážil, zda věcné břemeno zřízené dohodou dědiců ve prospěch M. Ch. spadalo "do kategorie věcných břemen, u nichž zájem společnosti vyžaduje, aby nemovitost zatěžovala i nadále", když M. Ch., kdyby zůstala v pozici zástavní dlužnice, "by prodejem zástavy v exekuci ztratila vlastnictví k zastaveným nemovitostem bez jakéhokoliv nároku na zajištění bytové nebo jiné náhrady" a "stěží lze připustit, aby jako oprávněná z věcného břemene se dostala do výhodnějšího postavení než jako povinná z titulu realizace zástavního práva".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "povaha věcného břemene" zřízeného ve prospěch M. Ch. je "překážkou řádného uspokojení pohledávky žalobce za žalovanými", a dovozuje v této souvislosti, že dědická dohoda, schválená usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29.4.2008 č.j. 47 D 133/2008-41, měla dvě části (jednak nabytí vlastnictví žalovanými, jednak zřízení věcného břemene ve prospěch M. Ch.) a "nelze tedy říci, že by žaloba směřovala proti nesprávnému úkonu". Žalobce dále poukazuje na to, že oba žalovaní nabyli nemovitost děděním "zadarmo", nesouhlasí s názorem, že by zcizení nemovitosti zatížené zástavním právem nepoškozovalo věřitele, neboť podle rozhodnutí "Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006 sp. zn. 64/2006" platí, že, "převedl-li dlužník vlastnictví k nemovitosti na jiného, je (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek) oprávněn odporovat takovému převodu podle §42a občanského zákoníku i věřitel, který má k této nemovitosti zřízeno zástavní právo zajišťující jeho pohledávku za dlužníkem", a dovozuje, že, kdyby "nedošlo ke zcizení dotčených nemovitostí na žalované, nemohlo by být zřízeno věcné břemeno ve prospěch M. Ch., která byla spoluvlastníkem předmětných nemovitostí"; žalobce nemohl odpůrčí žalobou napadnout pouze zřízení věcného břemene, aniž by zpochybnil nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem ze strany žalovaných. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) namítá, že vlastnictví na žalované přešlo dnem smrti zůstavitele K. Ch., že na žalované nic (navíc zadarmo) nebylo převedeno a že dědickou dohodou nemohl žádnému ze žalovaných vzniknout majetkový prospěch, zejména jsou-li zděděné nemovitosti předmětem exekuce a věcné břemeno nebylo zřízeno ve prospěch žalovaných. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že nemovitosti, které tvoří na základě zástavní smlouvy ze dne 8.4.1993 zástavu zajišťující pohledávku z úvěru, jejímž věřitelem je (nyní) žalobce, byly ve společném jmění K. Ch. a M. Ch. Vykonatelným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5.2.2007 č.j. 11 C 76/2005-86 "ve znění" rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.11.2007 č.j. 15 Co 440/2007-139 bylo K. a M. Ch. uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci 1.970.060,25 Kč s úroky a úroky z prodlení s tím, že žalobce se může domáhat uspokojení své pohledávky jen z výtěžku prodeje zástavy. K. Ch. dne 18.1.2008 zemřel a jeho dědici se stali ze zákona jeho manželka M. Ch. a jeho děti žalovaný 1) a žalovaná 2). V řízení o dědictví bylo společné jmění K. Ch. a M. Ch. vypořádáno tak, že do "dědictví náleží" předmětné nemovitosti a že manželce zůstavitele M. Ch. "náleží bezcenné bytové zařízení včetně elektrospotřebičů a náhradová pohledávka z titulu vypořádání SJM ve výši 787.655,- Kč" (srov. výrok I. usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29.4.2008 č.j. 47 D 133/2008-41). O vypořádání dědictví uzavřeli dědici [M. Ch., žalovaný 1) a žalovaná 2)] dohodu, podle níž žalovaný 1) a žalovaná 2) nabyli každý ideální polovinu zastavených nemovitostí a podle níž bylo k nemovitostem ve prospěch M. Ch. zřízeno "věcné břemeno doživotního, výhradného a bezplatného užívání zděděných nemovitostí, a to v takovém rozsahu, jak je tato do dnešního dne užívala a užívat byla zvyklá, se všemi právy a povinnostmi spojenými s řádným výkonem práva bytu"; tato dohoda byla schválena ve výroku III. usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29.4.2008 č.j. 47 D 133/2008-41.
Z uvedeného v první řadě vyplývá, že žalobce měl po K. Ch. a M. Ch. z titulu nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který mu byl přisouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5.2.2007 č.j. 11 C 76/2005-86 "ve znění" rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.11.2007 č.j. 15 Co 440/2007-139, právo požadovat zpeněžení zástavy (předmětných nemovitostí) a z jeho výtěžku právo na uhrazení zajištěné pohledávky s příslušenstvím; smrtí K. Ch. přešla tomuto právu odpovídající povinnost ze zůstavitele na jeho dědice [manželku M. Ch. a jeho děti žalovaného 1) a žalovanou 2)], a to v rozsahu, v jakém odpovídají za dluhy zůstavitele (srov. §470 odst.2 občanského zákoníku).
Vypořádáním společného jmění manželů nesmí být dotčena práva věřitelů (§150 odst.2 občanského zákoníku). Věřitel pohledávky vůči jednomu z manželů, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, má podle ustálené judikatury soudů právo ji vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) také z majetku, který na základě dohody o vypořádání společného jmění připadl manželu dlužníka (jeho dědici), i když bezúčinnost dohody podle ustanovení §150 odst.2 občanského zákoníku nebyla určena pravomocným rozhodnutím soudu podle ustanovení §42a občanského zákoníku (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2013 sp. zn. 21 Cdo 2833/2012); uvedené samozřejmě platí nejen tehdy, došlo-li k vypořádání zaniklého společného jmění dohodou, ale i v případě, že vypořádání zaniklého společného jmění bylo provedeno rozhodnutím soudu (§150 odst.3 občanského zákoníku).
V projednávané věci vypořádáním společného jmění K. a M. Ch., zaniklého smrtí K. Ch. a provedeným ve výroku I. usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29.4.2008 č.j. 47 D 133/2008-41, nemohlo být dotčeno právo žalobce na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, i když toto vypořádání nebylo (nemohlo být) prohlášeno soudem za neúčinné vůči věřiteli. Žalobce se proto mohl domáhat uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (předmětných nemovitostí) bez ohledu na to, zda a jaké vypořádání společného jmění K. a M. Ch. bylo provedeno.
Za neúčinné vůči věřitelům nemůže být ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku prohlášeno jen to, že dědici nabyli zůstavitelův majetek. Nabytím zůstavitelova majetku vstupují dědici do práv a povinností, která nezanikla smrtí zůstavitele a ani nepřešla podle zákona na někoho jiného, popřípadě do dluhů zůstavitele, za něž dědici odpovídají. Uvedené samozřejmě platí i tehdy, odpovídají-li dědicové za dluh spočívající v nároku zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, která byla v majetku zůstavitele; poukazuje-li v této souvislosti dovolatel na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2006 sp. zn. 30 Cdo 64/2006, je třeba upozornit především na to, že při dědění nejde o převod vlastnictví ze strany dlužníka na jiného a že přechodem práva na dědice nedochází (a ani nemůže dojít) ke zmaření věřitelova práva na uspokojení ze zůstavitelova majetku v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení).
Se žalobcem lze souhlasit v tom, že podle výsledku dědického řízení po K. Ch. (soudem schválené dohody o vypořádání dědictví) bylo k zástavě (předmětným nemovitostem) zřízeno ve prospěch M. Ch. věcné břemeno, což - podle žalobce - výrazně ovlivňuje možnost úspěšně zpeněžit zástavu. Žalobcův požadavek na vyslovení právní neúčinnosti dohody o vypořádání dědictví vůči žalovanému 1) a žalované 2) [a nikoliv také proti M. Ch., ačkoliv byla rovněž dědičkou zůstavitele] vychází z (nevysloveného) předpokladu, že zřízení věcného břemene v době vypořádání dědictví představuje právní úkon, který byl učiněn ve prospěch žalovaného 1) a žalované 2), popřípadě v důsledku kterého žalovanému 1) a žalované 2) vznikl prospěch. S tímto názorem nelze souhlasit. Zřízením věcného břemene "doživotního, výhradného a bezplatného užívání zděděných nemovitostí" vznikl prospěch osobě z něho oprávněné (tj. M. Ch.) a osoby, které se podle dohody o vypořádání dědictví staly vlastníky "služebné" nemovitosti [tj. žalovaný 1) a žalovaná 2)], jsou povinny takové věcné břemeno trpět a nemají tedy s jeho výkonem spojeny žádné výhody. Právo odpovídající věcnému břemeni, zřízené ve prospěch dlužníka (spojené s osobou dlužníka), nepředstavuje - jak dovodila judikatura soudů - takovou hodnotu, z níž by věřitel mohl požadovat (při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci) uspokojení své vymahatelné pohledávky. Právnímu úkonu, kterým bylo zřízeno věcné břemeno, již z tohoto důvodu není možné (způsobem uvedeným v ustanovení §42a občanského zákoníku) samostatně odporovat (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 76/2011).
Byla-li nemovitost zatížena věcným břemenem zřízeným ve prospěch určité osoby, jde při výkonu rozhodnutí (exekuci) o závadu spojenou s nemovitostí. Má-li pohledávka zajištěná zástavním právem (právo na uspokojení pohledávky ze zástavy) výhodnější pořadí než náhrada za věcné břemeno [srov. §337c odst.1 písm.c) a §337c odst.5 písm.d) a e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012, tj. v době dohody o vypořádání dědictví], nemůže taková závada nepříznivě ovlivnit (rozsah) uspokojení zástavního věřitele, ledaže by šlo o takové věcné břemeno, které prodejem zatížené nemovitosti v dražbě nezaniká [srov. §336a odst.1 písm.c) a §336a odst.2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012]; odvolací soud přesvědčivě vyložil, že v projednávané věci nepředstavuje věcné břemeno zřízené v dohodě o vypořádání dědictví takovou závadu, která by nemovitosti mohla (musela) zatěžovat i po případném prodeji zastavených nemovitostí v dražbě provedené při výkonu rozhodnutí (při provedení exekuce), a s jeho závěrem v tomto směru dovolací soud souhlasí. Sjednání věcného břemena v dohodě o vypořádání dědictví za této situace tedy nemůže mít žádný vliv na závěr o tom, že dohoda o vypořádání dědictví není v projednávané věci odporovatelný právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované 2) nahradil náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 4.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované 2) náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Milan Veverka osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované 2) za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.008,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.808,- Kč žalované 2) zaplatit k rukám advokáta, který ji v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému 1) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu