ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3213.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3213/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce S. D., proti žalovaným 1) M. B., a 2) K. B. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova č. 1250/50, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 237/2008, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 24 Co 430/2011-213, takto:
I. Dovolání žalované 2) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení o dědictví po M. B., zemřelé dne 12.8.2006, posledně bytem v M., D., Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 21.4.2008, č.j. 24 D 918/2006-101, uložil žalobci, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Nymburce proti žalovaným 1) a 2) žalobu o určení, že „má po zůstavitelce dědické právo ze zákona a ze závěti“. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka byla rozvedená, měla syna (žalobce) a dvě dcery (žalovanou 1/ a 2/) a pořídila dne 11.9.1986 ve formě notářského zápisu závěť sepsanou na Státním notářství v Nymburce JUDr. Alenou Hájkovou, státní notářkou, v níž ustanovila dědici „veškerého svého jmění“ své děti S. D. a M. B.; že dále zůstavitelka pořídila dne 15.4.1996 listinu o vydědění sepsanou JUDr. Janem Luhanem, advokátem, kterou zůstavitelka vydědila svého syna S. D.; listina o vydědění byla sepsána za účasti dvou svědků JUDr. Jana Luhana, advokáta, a Mgr. Martiny Labutové, advokátní koncipientky. Jako důvod vydědění zůstavitelka uvedla, že syn S. D. „trvale vede nezřízený život“, když „se vyhýbá práci, prostředky na živobytí si opatřuje krádežemi“, že „byl několikrát odsouzen pro trestný čin krádeže, a to již jako mladistvý“ a že „krade i věci rodinných příslušníků“. Protože S. D. v průběhu dědického řízení zpochybnil platnost listiny o vydědění, když namítl, že zůstavitelka „listinu o vydědění vlastnoručně nepodepsala“, že „jednala pod nátlakem svého bývalého manžela K. B.“ a že on „před pořízením listiny o vydědění nevedl nezřízený život“, soud jej vyzval, aby své dědické právo po zůstavitelce uplatnil žalobou.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 20.9.2008 domáhal, aby bylo určeno, že „je dědicem po M. B., zemřelé dne 12.8.2006“. Uvedl, že „zůstavitelka (jeho matka) zanechala závěť sepsanou dne 11.9.1986 na Státním notářství v Nymburce JUDr. Alenou Hájkovou, státní notářkou, ve které jej a žalovanou 1) ustanovila za dědice veškerého svého jmění“; že „listinou o vydědění ze dne 15.4.1996 sepsanou advokátem JUDr. Luhanem jej pak zůstavitelka vydědila“; že „jako důvod vydědění uvedla, že žalobce vede trvale nezřízený život“, což odůvodnila tím, že „se vyhýbal práci, prostředky na živobytí si opatřoval krádežemi a dopouštěl se trestných činů krádeže proti majetku rodinných příslušníků“; že „tvrzení uvedená v listině o vydědění odmítá“; že „do doby sepsání listiny o vydědění nebyl pro žádný trestný čin pravomocně odsouzen“; že „ze strany zůstavitelky nikdy nebyl učiněn jakýkoli podnět pro zahájení trestního stíhání proti jeho osobě“; že „do doby sepsání listiny o vydědění se nedopouštěl jakýchkoli trestných činů namířených proti majetku zůstavitelky nebo dalších rodinných příslušníků“; že „měl zájem a snahu pracovat“, přičemž „důkazem toho byla jeho evidence v seznamu uchazečů o zaměstnání“, a že vydědění „bylo učiněno pod nátlakem K. B., bývalého manžela zůstavitelky“, když „chování bývalého manžela zůstavitelky bylo důvodem, proč byl nucen ve čtrnácti letech opustit společnou domácnost“, a že „o jednadvacetileté osobě nelze spravedlivě prohlásit, že vede nezřízený život“.
Žalované k žalobě uvedly, že „není vyloučeno vydědění potomka, který je v době sepsání listiny o vydědění nezletilý“ a odmítly, že by „tvrzení obsažená v listině o vydědění byla učiněna pod nátlakem bývalého manžela zůstavitelky K. B.“, neboť „při sepsání listiny o vydědění nebyl přítomen“.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26.2.2009, č.j. 6 C 237/2008-43, žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, zástupci žalobce JUDr. Danielu Volopichovi přiznal odměnu ve výši 11.424,- Kč; uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení „do pokladny Okresního soudu v Nymburce“ částku 10.200,- Kč a soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Při hodnocení provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce se jako mladistvý „dopouštěl drobných krádeží a uvedeným způsobem si opatřoval prostředky k životu“; že „od roku 1990 byl ve výchovném ústavu“; že „do patnácti let vyrůstal v prostředí nepříznivém pro jeho psychický a citový vývoj“; že „na tomto prostředí se podíleli jeho rodiče, tedy i zůstavitelka“ a že „důsledkem toho byla citová deprivace a psychické problémy, které nepříznivě působily na vývoj osobnosti žalobce a ovlivnily jeho další život“; že „v době do sepsání listiny o vydědění, tj. do 15.4.1996, byl žalobce jen dvakrát odsouzen pro trestný čin krádeže“, přičemž „v jednom případě byl trest zahlazen“; že „v roce 1995 byl několik měsíců zaměstnán“; že žalobce „nekradl věci rodinných příslušníků, protože s nimi nebydlel“ a že „měl zájem pracovat, žít řádným životem a najít si dobrou práci“. Dospěl k závěru, že v daném případě „chybí znak trvalosti nezřízeného života“, neboť „povahu trvalosti nemělo páchání trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen“, „krádeže věcí rodinných příslušníků“ ani „vyhýbání se práci, kterou si žalobce po návratu z výkonu trestu našel a pracoval“.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10.11.2009, č. j. 24 Co 283/2009-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že „usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16.5.2008, č. j. 24 D 918/2006-116, o ustanovení zástupce S. D. z řad advokátů pro řízení o projednání dědictví po zůstavitelce M. B.“ nelze považovat „za účinné i pro průkaz zastoupení žalobce ve sporném řízení“ a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení „pokusil o odstranění nedostatku průkazu zastoupení žalobce na základě plné moci, popř. soudního rozhodnutí“.
Na to Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21.6.2011, č.j. 6 C 237/2008-179, žalobě vyhověl a uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 46.686,- Kč a soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Poté, co doplnil dokazování soud prvního stupně dospěl ke shodným skutkovým zjištěním i právním závěrům jako ve svém dřívějším rozsudku, totiž zejména, že „žalobce vyrůstal od předškolního věku do svých patnácti let v prostředí nepříznivém pro jeho psychický a citový vývoj“; že „na tomto prostředí se podíleli jeho rodiče, tedy i zůstavitelka“, která při sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 „jednala pod vlivem B. (bývalého manžela), kterého se bála“; že „v době do sepsání listiny o vydědění, tj. do 15.4.1996, byl žalobce jen dvakrát odsouzen pro trestný čin krádeže“, přičemž „v jednom případě byl trest zahlazen“; že „v roce 1995 byl několik měsíců zaměstnán“; že žalobce „nekradl věci rodinných příslušníků, protože s nimi nebydlel“ a že „měl zájem pracovat, žít řádným životem a najít si dobrou práci“. Stejně jako ve svém dřívějším rozsudku dospěl k závěru, že v daném případě „chybí znak trvalosti nezřízeného života“, neboť „povahu trvalosti nemělo páchání trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen“, „krádeže věcí rodinných příslušníků“ ani „vyhýbání se práci, kterou si žalobce po návratu z výkonu trestu našel a pracoval“; své závěry doplnil v tom, že „listina o vydědění je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 OZ, protože nebyla sepsána svobodně, ale v důsledku ovlivňování zůstavitelky B. a pod jeho nátlakem“.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.12.2011, č. j. 24 Co 430/2011-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným 1) a 2) uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Nymburce „na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobce“ částku 6.792,- Kč. Odvolací soud vycházel z toho, že „žalobce byl odsouzen pro pokračující drobné krádeže, kterých se dopouštěl v letech 1992-1993, rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.9.1993, č.j. 4 T 340/93-522, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců se zařazením pro výkon trestu do nápravně výchovného ústavu pro mladistvé“; že „toto odsouzení bylo zahlazeno usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.1.1996, č.j. 4 T 340/93-616“; že „v průběhu roku 1994 se žalobce opakovaně dopouštěl dalších drobných krádeží v obchodních domech v Praze, za což byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.1.1995, č.j. 4 T 67/94-92, pro trestný čin krádeže ve stádiu pokusu a trestný čin krádeže, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou“ a „trest zákazu pobytu na území Hlavního města Prahy na dobu jednoho roku“, a dovodil z toho, že „pokud žalobce byl ještě jako mladistvý a později i krátce po dosažení své zletilosti opakovaně (dvakrát) odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody“, je třeba jeho chování hodnotit „jako vedení nezřízeného způsobu života“, neboť není pochyb o tom, že „žalobce si opatřoval prostředky na život nekalým způsobem“; dále odvolací soud vycházel z toho, že „v rozhodné době po dosažení své zletilosti a propuštění z vazby na svobodu v únoru roku 1995 žalobce pracoval jako strojírenský dělník v pracovním poměru u společnosti VDO Instruments, s.r.o. (v období od 18.4.1995 do 11.8.1995)“; že „pracovní poměr byl ukončen ze strany zaměstnavatele v souvislosti s vazbou žalobce v období od 2.8.1995 do 4.3.1996“ a uzavřel, že „existenci či neexistenci zaměstnání žalobce bylo možno zvažovat pouze ve vztahu k velmi krátkému rozhodnému časovému období“ a že „nelze bez dalšího uzavřít, a to zejména vzhledem k věku žalobce v této rozhodné době, že by se vyhýbal práci po tak dlouhou dobu, že by to ve svých důsledcích mohlo být z hlediska obecných norem považováno za trvalé vedení nezřízeného života“. K tvrzení obsaženému v listině o vydědění, že žalobce „krade i věci rodinných příslušníků“, odvolací soud uvedl, že „slyšení svědci z řad příbuzných zůstavitelky (J. P., J. Č. a H. D.) žádné tyto tvrzené krádeže nepotvrdili a svými výpověďmi existenci těchto krádeží v rodině vyvrátili“, přičemž pochybnosti o pravdivosti či věrohodnosti těchto svědků nebyly zjištěny ani žalovanými tvrzeny; že zůstavitelka rovněž „v rámci soudního řízení, v němž se jednalo o výchovném opatření žalobce, neuváděla žádné konkrétní skutečnosti, které by se měly týkat krádeží v rodině“ a že ani „zpráva Policie České republiky, Obvodního oddělení Nymburk, ze srpna roku 1995, která je založena ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 2 T 162/95, existenci konkrétních krádeží neprokazuje“, a proto uzavřel, že „krádeže v rodině byly ve své existenci vyvráceny“. Dále odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že „žalobce vyrůstal ve velmi problematickém rodinném prostředí“; že K. B. (bývalý manžel zůstavitelky) „opakovaně fyzicky i slovně napadal zůstavitelku i žalobce“, „vyháněl žalobce z domova a dával mu nepřiměřené tresty“; že žalobce „byl v rodině tzv. odstrkován“; že „zůstavitelka se tomuto chování bývalého manžela účinným způsobem nepostavila“ a že „tyto okolnosti ve svém důsledku vedly k nespokojenosti žalobce s rodinným prostředím, což se projevovalo v jeho problematickém chování“; že „výpovědi svědků J. P., J. Č. a H. D.“ jsou „věrohodné a přesvědčivé“, zatímco „při hodnocení výpovědi K. B. nelze odhlédnout od toho, že má na výsledku tohoto sporu osobní zájem, neboť je otcem dalších dvou dědiček po zůstavitelce“. Poté, co odvolací soud dovodil, že „je třeba se zabývat i tím, zda potomku byla poskytnuta ze strany zůstavitele odpovídající výchova v rodinném prostředí, tj. příčinou nezřízeného způsobu života potomka zůstavitele“, neboť „uspořádané rodinné prostředí má zásadní vliv na budoucí řádný život potomka v jeho dospělosti“, dospěl k závěru, že zůstavitelka „dlouhodobě nedokázala žalobci poskytnout klidné domácí zázemí a pocit bezpečí“, když „konfliktní vztahy mezi jejím manželem a žalobcem neřešila“ a tím „se sama podílela na pozdějším vadném chování žalobce“; že „na trestně právním jednání žalobce se podílely i dlouhodobě nepříznivé způsoby jeho výchovy v rodině“; že „žalobce v době své nezletilosti a na prahu své zletilosti vedl život, který lze považovat za nezřízený“; že však „tento způsob života žalobce nebylo možno považovat za trvale nezřízený, protože v dubnu roku 1996 nebylo možno ještě (z časového hlediska) jednoznačně uzavřít, že již není možné rozumně očekávat, že nedojde u žalobce k návratu k běžnému způsobu života, jak je obecně ve společnosti vnímán“, přičemž námitky žalované 2) ohledně života žalobce po sepisu listiny o vydědění odmítl s tím, že „nemají pro hodnocení existence důvodu vydědění žádný význam a nelze k nim přihlížet“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce nevedl nezřízený život „trvale“, když namítá, že „s žalobcem byly problémy již od dětství“; že „již v roce 1990 byly zjištěny výchovné problémy, matka neměla v syna důvěru, vyhýbal se škole a utíkal z odborného výcviku, po ukončení vyučování se nevracel domů a byl na útěku“; že „v období dospívání (15 – 20 let) si prostředky k obživě obstarával převážně trestnou činností“; že „šlo o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost“; že zahlazení odsouzení „má důsledky pouze pro oblast trestního práva, nikoliv pro otázku existence důvodu vydědění“; že „celý další život žalobce svědčí o tom, že se nejednalo o ojedinělé vybočení z mezí řádného života“; že „žalobce byl v době dospělosti několikrát odsouzen“; že „na adresu žalovaných i právního zástupce posílal urážlivé a výhružné dopisy“ a že „podílovým spoluvlastnictvím mezi žalobcem a žalovanými budou vznikat další nemalé problémy“. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, „zda se při konstatování trvalého vedení nezřízeného způsobu života hodnotí toto chování objektivně či pouze subjektivně“, tj. „zda je určující a rozhodující, v jakém rodinném prostředí člověk vyrůstá“ a otázku, zda je třeba při posouzení důvodnosti vydědění přihlížet „k událostem, které nastaly po tzv. rozhodném období v návaznosti na to, že zůstavitelka svou listinu o vydědění nikdy ve smyslu §480 obč. zák. nezrušila“. Dovolatelka soudům dále vytýká, že „hodnocení důkazů obou soudů je velmi kusé, někde zcela chybí“; že „konstatování, že zůstavitelka byla k sepsání listiny o vydědění donucena, se nezakládá na zjištěných skutečnostech“; že nepřihlédly „ke skutečnosti, že po rozvodu s K. B. měla zůstavitelka spoustu času (6 let) listinu o vydědění změnit“; že „bez jakýchkoliv důkazů dospěly k závěru, že žalobce měl zájem pracovat a žít řádný život“ a že nezohlednily, že „vydědění je základním právem zůstavitele“, když se domnívá, že „institut neopomenutelného dědice by neměl být vykládán extenzivně, nýbrž naopak restriktivně“, neboť „představuje výjimku z ústavně zaručeného práva disponovat svým majetkem“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná 2) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání žalované 2) není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce vyrůstal od předškolního věku do svých patnácti let v prostředí nepříznivém pro jeho psychický a citový vývoj, že si nezvykl na svého nevlastního otce K. B., že jím byl často a nepřiměřeně tělesně trestán, že K. B. často bil také matku žalobce (zůstavitelku), která nebyla schopna zastat se svého syna, protože se K. B. bála (srov. z obsahu spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. P 273/90 zejména osobní list žáka základní školy na čl. 5, vyjádření MUDr. Marty Holeňové k nařízení ústavní výchovy ze dne 6.12.1990 na čl. 9, výpovědi svědků J. P. na č. 137, J. Č. na čl. 144 a svědkyně H. D. na čl. 145), že u žalobce se nesporně uplatnil syndrom citové deprivace (srov. z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 67/94 znalecký psychiatrický posudek zpracovaný doc. MUDr. Karlem Hynkem, CSc. ze dne 28.8.1994 na čl. 14).
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudu v projednávané věci (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda při posuzování důvodnosti vydědění podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. může soud přihlédnout také k příčinám, jež bezprostředně vedly k nezřízenému způsobu života vyděděného potomka. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§469a odst. 1 písm. a/ obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§469a odst. 1 písm. b/ obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§469a odst. 1 písm. c/ obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§469a odst. 1 písm. d/ obč. zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením §469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271, 272).
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit, je – jak výše uvedeno – skutečnost, že potomek trvale vede nezřízený život [srov. §469a odst. 1 písm. d) obč. zák.].
Pojem „trvalé vedení nezřízeného života“ není v občanském zákoníku definován, přičemž na jeho vymezení závisí důvodnost vydědění. Judikatura soudů dovodila, že za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (srov. zejména právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, roč. 2012). Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět - v souladu s právní teorií - zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Občanský zákoník II., Komentář, 2. vydání, Praha C.H.Beck 2009, str. 1263; Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému, Praha Linhart 1936, díl III., str. 435).
Nejdůležitější povinností rodičů ve vztahu ke svému dítěti je zabezpečení výchovy (nezletilého) dítěte v nejširším slova smyslu, jež zahrnuje kromě péče o zdraví dítěte, také péči o jeho všestranný vývoj, jak tělesný, tak citový, rozumový a mravní. Mezi základní psychické potřeby člověka (především v dětském věku) patří potřeba stálosti věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm, potřeba přiměřených podnětů a potřeby citové (emoční). Není-li dítěti dána příležitost k uspokojení některé jeho základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu, může být následkem tíživé životní situace narušení duševního zdraví dítěte, případně vznik deprivace, které nejčastěji pramení z nedostatku prokazovaného či vnímaného osobního respektu, pociťovaného bezpečí nebo vzájemných sociálních vazeb, ale i osobního strádání z nedostatku dalších smyslových podnětů. V pubertálním a adolescentním věku se projevují důsledky prožité deprivační situace ve vztahu ke kolektivu, v sociálním začleňování (nespokojenost se sociální pozicí, neadekvátní sebehodnocení), dále to bývá posunutá hierarchie společenských hodnot, nežádoucí rysy charakteru, zvýšené nebezpečí vzniku závislosti na alkoholu, drogách atd. (k tomu více např. in Langmeier, J. a Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství, Karolinum, 2011).
Je nepochybné, že o sobnost člověka je výrazně formována prostředím, ve kterém v dětství a mládí vyrůstal a které do značné míry vytváří jeho budoucí názory, postoje a vztah k uznávaným společenským hodnotám. P ři posouzení otázky, zda v konkrétním případě je dán důvod vydědění pro trvalé vedení nezřízeného života, je proto třeba zohlednit všechny okolnosti daného případu a přihlédnout k dobrým mravům, které se ve společnosti ustálily. Mezi okolnosti případu , k nimž lze přihlédnout, patří, zda zůstavitel sám plnil své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti vůči svému potomkovi a zda chování potomka zůstavitele, v němž je spatřováno vedení nezřízeného života, není (bezprostředním a hlavním) důsledkem disharmonického rodinného prostředí, v němž byl potomek vychováván. K podobným závěrům dospěla již dříve judikatura soudů při posuzování důvodnosti vydědění podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008) . Soud proto může při posouzení důvodnosti vydědění přihlédnout k tomu, zda zůstavitel pečoval o zdraví svého potomka a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, zda důsledně chránil zájmy svého potomka v době jeho nezletilosti, používal přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a aby nebylo jakkoli ohroženo jeho zdraví, případně jeho vývoj po stránce tělesné, citové, rozumové a mravní. Není totiž dost dobře představitelné, aby vydědění přicházelo v úvahu i tam, kde zůstavitel sám neplnil své rodičovské povinnosti, zanedbával je, případně (jen) přihlížel tomu, jak jiné osoby, například z důvodu soužití ve společné domácnosti se zůstavitelem a jeho potomkem (např. manžel či druh zůstavitele, který není rodičem dítěte), nepřiměřeným způsobem zasahují do řádné výchovy jeho potomka, a tím se bezprostředně podílel na nesprávném způsobu života svého potomka, jenž je jeho přímým a hlavním důsledkem.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel.
V souzené věci se sama zůstavitelka na způsobu života, který žalobce vedl v době předcházející sepsání listiny o vydědění, podílela tím, že žalobce v době jeho nezletilosti (počínající již v předškolním věku žalobce) nedokázala ochránit před násilím ze strany svého bývalého manžela, nespravedlností v rodině a nepřiměřenými zásahy do jeho důstojnosti, což vedlo k dlouhodobému neuspokojení základních psychických potřeb žalobce a následnému vzniku citové deprivace žalobce, jež byla bezprostřední příčinou zvrhlého způsobu života žalobce v době předcházející jeho vydědění. Závěr odvolacího soudu, že důvod vydědění podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. v posuzované věci nebyl - v době sepsání listiny o vydědění ze dne 15.4.1996 - dán, je proto správný.
I když s dovolatelkou lze souhlasit v tom, že k zahlazení odsouzení trestné činnosti vyděděného nelze v případě vydědění podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. přihlížet, neboť pro posouzení důvodnosti vydědění pro trvalé vedení nezřízeného způsobu života není podstatné, zda nastala zákonná fikce neodsouzení pachatele trestného činu, když zákon v tomto případě s odsouzením vyděděného žádné konkrétní právní důsledky nespojuje (na rozdíl od vydědění podle §469a odst. 1 písm. c/ obč. zák. – srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 1065/2011), nic to nemění na tom, že důvod vydědění v posuzované věci nebyl dán, a to již z důvodu shora popsaného.
Podobně již bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobce v době sepsání listiny o vydědění vedl nezřízený život „trvale“ – jak dovozuje dovolatelka - neboť v listině o vydědění označený důvod vydědění není dán již z důvodu výše popsaného.
Konečně, namítá-li dovolatelka, že v souzené věci měl odvolací soud přihlédnout také „k událostem, které nastaly po tzv. rozhodném období“, přehlíží tím, že důvod vydědění musí být v listině o vydědění uveden (srov. §469a odst. 3, část věty za středníkem obč. zák.) a zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám. Právní názor odvolacího soudu, že důvod vydědění nelze spatřovat v budoucím chování potomka a že pro posouzení platnosti vydědění jsou rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, resp. v době předcházející vydědění, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 2860/2011). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že zůstavitelka – ať již z jakýchkoliv důvodů – listinu o vydědění nezrušila.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou 2) uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 2) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná 2) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu