ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3684.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3684/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Mgr. H. E. , zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalovanému Ing. J. P. zastoupenému JUDr. Janem Peterem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 31. března 1998, č. j. 4 C 759/94-113, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 1999, č. j. 21 Co 260/98-192, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 258/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011, č. j. 24 Co 366/2011-39, ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2011, č. j. 24 Co 366/2011-74, a ve znění usnesení ze dne 28. února 2012, č. j. 24 Co 366/2011-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.480,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Petera, advokáta se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2011, č.j. 24 Co 366/2011-39, ve znění usnesení ze dne 20.12.2011, č.j. 24 Co 366/2011-74, a ve znění usnesení ze dne 28.2.2012, č.j. 24 Co 366/2011-76, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 29.3.2011, č.j. 6 C 258/2010-9, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 759/94 a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na vyřešení procesní otázky zákonné (objektivní) lhůty k podání žaloby na obnovu řízení uvedené v ustanovení §233 odst. 2 o.s.ř., když dovodily, že žaloba na obnovu řízení musí být zamítnuta, neboť byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §233 odst. 2 o.s.ř.). Výklad právní otázky, v jaké (objektivní) lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v rozhodovací činnosti soudů žádné pochybnosti; soudy tedy v souladu se zákonem dovodily, že tato (objektivní) lhůta činí - jak zcela nepochybně vyplývá z ustanovení §233 odst. 2 o.s.ř. - tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 4689/2010).
Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 31.3.1998, č.j. 4 C 759/94-113, jímž byl zamítnut „návrh na určení, že závěti ze dne 6.6.1990, 1.6.1991 a 12.1.1992, jsou neplatné“, a který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24.2.1999, č.j. 21 Co 260/98-192, nabyl právní moci dne 23.3.1999. Žalobu na obnovu řízení přitom žalobkyně podala až dne 11.11.2010.
Přisvědčit tak nelze námitce dovolatelky, že žalobu na obnovu řízení podala včas, když ji „podala ve lhůtě 10 let od vydání posledního rozhodnutí“, avšak „z důvodu poskytnutí chybného čísla účtu soudem bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno“, a proto „podala nový návrh na obnovu řízení, již však po uplynutí 10 lhůty po vydání rozhodnutí“, neboť i tímto tvrzením dovolatelka potvrzuje závěr soudu o tom, že „její žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně“, jelikož „tříletá lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení nebyla dodržena“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) dále vyplývá, že dovolatelka v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Její další námitky (např. že „při sepisování závěti došlo k výraznému psychickému působení na mysl a jednání M. M., díky čemuž došlo k ovlivnění poslední vůle M. M.“; že Okresní soud v Benešově při řízení o žalobě o neplatnost závěti „nevzal na vědomí a neprovedl důkazy, které se týkaly zejména zdravotního stavu M. M.“, a že „ohledně zdravotního stavu M. M. byl vypracován znalecký posudek“, který „však vykazoval značné nedostatky“) nesměřují proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, ale proti řízení, jehož obnovy se žalobkyně (dovolatelka) domáhala žalobou na obnovu řízení, a proto nemohou zpochybnit závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (totiž, že „tříletá lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení nebyla dodržena“), a jsou proto již z tohoto důvodu bezpředmětné. Dovozuje-li žalobkyně, že „v soudním řízení o neplatnost závěti bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces“, pak navíc přehlíží, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Protože dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a dovolatelka je proto povinna nahradit náklady vzniklé žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem (spojené s vyjádřením k dovolání žalobkyně).
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 1.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Jan Peter osvědčil, že je plátce daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 430,50 Kč. Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 2.480,50 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu