ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.378.2013.1
21 Cdo 378, 379/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, územní pracoviště v hlavním městě Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Praha 2, proti žalovanému Ing. arch. J. Ch. , zastoupenému JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá č. 705/16, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 205/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 35 Co 594/2010-92 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012 č. j. 35 Co 594/2010-99, takto:
I. Dovolání žalovaného proti usnesení městského soudu se odmítá.
II. Rozsudek a usnesení městského soudu se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 17. 4. 2009 domáhala určení, že žalovaný „není dědicem ze závěti zůstavitelky M. Š. pořízené dne 3. 10. 2007“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že allografní závěť ze dne 3. 10. 2007, ve které zůstavitelka ustanovila dědicem veškerého svého majetku žalovaného, je ve smyslu ustanovení §476b občanského zákoníku neplatná, neboť nebyla podepsána vlastní rukou zůstavitelky.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. 6. 2010 č. j. 7 C 205/2009-38 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.800,- Kč k rukám advokáta JUDr. Borise Vaci. Vycházel ze zjištění, že závěť zůstavitelky M. Š., zemřelé dne 8. 12. 2007, která byla datována dnem 3. 10. 2007 a která podle tvrzení žalobkyně nebyla zůstavitelkou podepsána, je psaná „strojem“ a obsahuje podpis „Š. M.“ a podpisy R. Č. a A. J., které jako svědkyně v písemnosti potvrdily, že zůstavitelka před nimi závěť uvedeného dne vlastní rukou podepsala a že výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli. Z výpovědí svědkyň R. Č., A. J. a PaedDr. H. Ch. vzal za prokázáno, že zůstavitelka s obsahem listiny výslovně souhlasila a že závěť před nimi vlastní rukou podepsala. Pravost podpisu zůstavitelky na závěti podle názoru soudu prvního stupně nevyvrací okolnost, že její podpisy na jiných listinách nejsou „zcela totožné“ s jejím podpisem na závěti, neboť odlišnosti vykazují i podpisy a charakter písma zůstavitelky na jiných písemnostech pořízených „řádově“ v době pořízení závěti, na nestabilitu jejího písma (třes rukou) mělo „nepochybně“ vliv i její postižení po mrtvici a lze mít za to, že charakter podpisu na závěti, který je „dostatečně čitelný“, ovlivnila i „závažnost dokumentu, který podepisovala, a to co možná v nejvýhodnější poloze pro podepsání listiny“. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že závěť pořízená zůstavitelkou dne 3. 10. 2007 je platná.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2011 č. j. 35 Co 594/2010-92 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalovaný je povinen „zaplatit České republice na nákladech řízení částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením“. Vycházeje z názoru, že posouzení otázky pravosti podpisu vyžaduje odborných znalostí, doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví PhDr. Milana Nouzovského a jeho výslechem a z těchto důkazů vzal za prokázáno, že podpis na závěti ze dne 3. 10. 2007 „s velkou pravděpodobností není pravým podpisem zůstavitelky“. Shledal, že za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že podpis na závěti není pravým podpisem zůstavitelky, neobstojí závěr soudu prvního stupně, že zůstavitelka závěť vlastnoručně podepsala a že je žalovaný podle ní dědicem. Zjištění, že zůstavitelka spornou listinu podepsala před svědkyněmi, které soud prvního stupně učinil z jejich výpovědí, pokládal odvolací soud za vyvrácené uvedeným znaleckým posudkem. Důkaz znaleckým posudkem, který si k otázce pravosti podpisu zůstavitelky na závěti nechal vypracovat žalovaný, odvolací soud neprovedl, neboť jej za situace, kdy o správnosti znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce PhDr. Milana Nouzovského neměl žádné pochybnosti a kdy se nejednalo o znalecký posudek „revizní“ podle ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř., považoval za nadbytečný. Usnesením ze dne 12. 1. 2012 č. j. 35 Co 594/2010-99 odvolací soud rozhodl, že „náklady České republiky v odvolacím řízení činí částku 11.220,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku a usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud tím, že doplnil dokazování znaleckým posudkem, který byl „jediným důkazem, o nějž následně opřel své rozhodnutí ve věci“, postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že jej nepoučil podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že nenavrhl důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení o pravosti podpisu zůstavitelky na závěti, a že odmítl provést důkaz znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví Mgr. Aleše Čulíka ze dne 7. 11. 2011, ve kterém tento znalec dospěl k závěru o pravděpodobné pravosti podpisu zůstavitelky na závěti ze dne 3. 10. 2007 a který žalovaný navrhl z toho důvodu, aby mohl být následně vyhotoven revizní znalecký posudek. Znalecký posudek PhDr. Milana Nouzovského, o nějž odvolací soud „opřel své rozhodnutí ve věci“, vykazuje podle názoru dovolatele „velké množství formálních vad a nedostatků“, jeho závěry nejsou dostatečně odůvodněny a tento znalecký posudek „rozhodně nemůže být způsobilý vyvracet svědecké výpovědi, které byly v rámci řízení provedeny“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek a usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním jsou napadena rozhodnutí odvolacího soudu, která byla vydána před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného směřuje rovněž proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o výši nákladů vzniklých státu v odvolacím řízení. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o. s. ř. Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu o výši nákladů řízení státu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že zůstavitelka M. Š. zemřela dne 8. 12. 2007 a že podle allografní závěti ze dne 3. 10. 2007, na níž je uveden podpis „Š. M.“ a již jako svědkyně podepsaly R. Č. a A. J., byl dědicem veškerého majetku zůstavitelky ustanoven žalovaný. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 7. 2008 č. j. 26 D 1770/2007-36 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009 č. j. 24 Co 339/2008-51, které nabylo právní moci dne 17. 3. 2009, bylo žalobkyni uloženo, aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti žalovanému žalobu o určení, že žalovaný „není dědicem ze závěti zůstavitelky pořízené dne 3. 10. 2007“.
Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli; svědci se musí na závěť podepsat (§476b občanského zákoníku).
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b občanského zákoníku je – jak vyplývá z jeho znění - platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ustanovení §476b občanského zákoníku zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní (pod sankcí neplatnosti právního úkonu) požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků při pořízení závěti podle ustanovení §476b občanského zákoníku slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Závěr o tom, zda zůstavitelka M. Š. podepsala závěť ze dne 3. 10. 2007 vlastní rukou, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědi svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda zůstavitelka M. Š. podepsala závěť ze dne 3. 10. 2007 vlastní rukou, odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplývají ze znaleckého posudku znalce v oboru písmoznalectví PhDr. Milana Nouzovského, jehož ustanovil za účelem posouzení otázky pravosti podpisu zůstavitelky na závěti. Na základě tohoto důkazu odvolací soud dovodil, že podpis „Š. M.“ na závěti ze dne 3. 10. 2007 „s velkou pravděpodobností není pravým podpisem zůstavitelky“, a že proto neobstojí závěr soudu prvního stupně, že zůstavitelka závěť vlastnoručně podepsala. Takové hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen ten, ze kterého lze dovodit, že zůstavitelka nepodepsala závěť vlastní rukou. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul důkazy provedené u soudu prvního stupně, z nichž vyplývají skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se náležitě nevypořádal, přestože soud prvního stupně na nich založil svá skutková zjištění. Jedná se zejména o výpověď svědkyň R. Č., A. J. a PaedDr. H. Ch., které shodně uvedly, že zůstavitelka závěť v jejich přítomnosti podepsala. Vlastnoruční podpis zůstavitelky na závěti přitom nevylučuje ani znalecký posudek znalce PhDr. Milana Nouzovského, jehož závěr, že podpis na závěti není „s velkou pravděpodobností“ pravým podpisem zůstavitelky, možnost pravosti jejího podpisu (byť méně pravděpodobnou) připouští. Skutečnost, že zůstavitelka závěť nepodepsala vlastní rukou, proto nevyplývá – tak, aby ji bylo možné postavit na jisto - ani z tohoto důkazu.
Protože odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z uvedených důkazů provedených soudem prvního stupně, a protože vzal v úvahu skutečnosti, které z jím provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu stanovenému v ustanovení §132 o. s. ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že zůstavitelka M. Š. nepodepsala závěť ze dne 3. 10. 2007 vlastní rukou, proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a usnesení o výši nákladů vzniklých státu v odvolacím řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu