ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3803.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3803/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce B. F. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Puchmajerova č. 7, proti žalovaným 1) Ing. P. B. MBA LL.M. , zastoupenému JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné - Fryštátu, K. Šliwky č. 621/5, a 2) A. B. , zastoupené JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově - Městě, Moskevská č. 24a, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64C 139/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2011, č. j. 8 Co 174/2011 - 380, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (a původně též B. F.) se domáhali, aby bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 14. 4. 2003 mezi prodávajícím „BS-94, s. r. o. se sídlem ve Slezské Ostravě, Šachetní 18/1870“, a kupujícími – žalovanými 1) a 2), jejímž předmětem byl prodej „nemovitostí zapsaných u KÚ v Ostravě, v KN vedeném pro KÚ Polanka nad Odrou, obec Ostrava, na LV 326, a to budova určená k bydlení č. p., na pozemku parc. č., pozemek č. - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 411 m ² a pozemek parc. č. - zahrada o v ýměře 3098 m²“, je vůči žalobcům neúčinná. Žalobu odůvodnili zejména tím, že bezprostředně poté, co Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 11. 3. 2003, č. j. 28 Cdo 443/2003-126, vyslovil závazný právní názor, v jehož důsledku byl nárok na smluvní pokutu žalobců vůči „BS-94, s. r. o.“ jako dlužníkům (z něhož žalobou uplatnili částku 200.000,- Kč s příslušenstvím) uznán co do základu, a bylo zřejmé, že „BS-94, s. r. o.“ bude zavázána rozhodnutím soudu uplatněnou částku zaplatit, převedla „BS-94, s. r. o.“ smlouvou ze dne 14. 4. 2003 ze svého majetku nemovitosti na žalované 1) a 2). Žalovaný 1) byl v té době společníkem „BS-94, s. r. o.“ s takovým rozsahem obchodního podílu na společnosti, že bez jeho souhlasu nemohla společnost platně rozhodnout v jakékoliv otázce (byl jednatelem s právem samostatně jednat za společnost), je i kupujícím a žalovaná 2) je osobou žalovanému 1) blízkou, ve smyslu zákona.
Okresní soud v Ostravě – poté, co usnesením ze dne 18. 1. 2007, č. j. 64 C 139/2003–113, ve spojení s usnesením ze dne 23. 5. 2007, č. j. 64 C 139/2003 – 131, řízení mezi B. F. a žalovanými 1) a 2) zastavil - rozsudkem ze dne 19. 11. 2009, č. j. 64 C 139/2003–300, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 14. 4. 2003 mezi prodávajícím BS-94, s. r. o., se sídlem ve Slezské Ostravě, Šachetní 18/1870, a kupujícími Ing. P. B. a A. B., jejímž předmětem je prodej „nemovitostí zapsaných u KÚ v Ostravě, v KN vedeném pro KÚ Polanka nad Odrou, obec Ostrava, na LV 326, a to budova určena k bydlení č. p. na pozemku parc. č. pozemek č. - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 411 m ², a pozemek parc. č. - zahrada, o v ýměře 3098 m²“, je vůči žalobci neúčinná; zároveň rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení „celkovou částku“ 13.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Jařabáče a České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě, za vypracovaný znalecký posudek“ 3.700,- Kč. Vyšel z toho, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2003, č. j. 22 C 104/2003-135, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2003, bylo vysloveno, že žalovaný, tj. „BS-94, s. r. o.“, je povinen zaplatit žalobcům B. a B. F. 200.000,- Kč a že kupní smlouvou ze dne 14. 4. 2003 uzavřenou ve lhůtě uvedené v ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku prodala „BS-94, s. r. o.“, kupujícím - žalovaným 1) a 2) nemovitosti ve výroku uvedené. Protože žalovaní byli osobami blízkými dlužníkovi „BS-94, s. r. o.“ [žalovaný 1) byl jeho jednatelem a žalovaná 2) manželkou žalovaného 1) a zaměstnankyní dlužníka], předpokládá se jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele (žalobce).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2011, č. j. 8 Co 174/2011 – 380, rozsudek soudu prvního stupně v „odstavcích I. a III. výroku“ (ve výroku o neúčinnosti smlouvy ze dne 14. 4. 2003 vůči žalobci a ve výroku o povinnosti žalovaných nahradit státu náklady řízení) potvrdil a v „odstavci II. výroku“ (ve výroku o povinnosti žalovaných nahradit náklady řízení žalobci) jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.700,-Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Jařabáče. Souhlasil se soudem prvního stupně, že v době, kdy byla sepsána kupní smlouva, která je předmětem žaloby, a kdy nabyla účinnosti, měl žalobce vůči dlužníkovi „BS-94, s. r. o.“, pohledávku z titulu smluvní pokuty tak, jak vyplývá z vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2003, č. j. 22 C 104/2003-135, když zaplacení této částky se žalobce domáhal žalobou podanou u soudu dne 18. 10. 1999. Úmysl dlužníka („BS-94, s. r. o.“) zkrátit věřitele (žalobce) nemusí být ze strany žalobce prokazován (předpokládá se), neboť se jednalo o převod majetku z dlužníka na osoby blízké, „což nepochybně jednatel společnosti a manželka jednatele společnosti jsou“. Odmítl námitku žalovaných, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2003, č. j. 22 C 104/2003-135, kterým byla společnost „BS-94, s. r. o.“ zavázána zaplatit žalobcům B. a B. F. částku 200.000,-Kč, nenabyl právní moci, neboť nebyl řádně doručen. Vyšel z toho, že soud v souladu s ustanovením §47 odst. 4 „tehdy platného“ o. s. ř. „doručoval 2x na sídlo firmy dle obchodního rejstříku, když zřejmě jiná osoba oprávněná za firmu před soudem jednat nebyla soudu z obsahu spisu známa“, a navíc dle názoru odvolacího soudu „v řízení o neúčinnosti právního úkonu již nemůže k námitce žalovaných soud přezkoumávat to, zda rozhodnutí okresního soudu bylo řádně doručeno, či nikoliv“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný 1) namítá, že bylo narušeno právo žalovaných na spravedlivý proces tím, že v době doručování rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2003, č. j. 22 C 104/2003-135, se již tehdy žalovaná obchodní společnost „BS-94, s. r. o.“, nezdržovala na adrese Šachetní 18/1870 ve Slezské Ostravě; doručováno jí bylo ve dnech 29. 9. 2003 a 9. 10. 2003, právní moc pak byla vyznačena k 30. 10. 2003. Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda pro projednání žaloby o účinnost či neúčinnost právního úkonu v důsledku odporovatelnosti právním úkonům je soud povinen přezkoumávat vyznačení právní moci na rozhodnutí nalézacího soudu, projednávajícího existenci splatné pohledávky za dlužníka, a zda „pouze existence formálně vykázaného pracovněprávního vztahu mezi dlužníkem a nabyvatelem nemovitostí za současného prokázání nepřítomnosti tohoto nabyvatele v zaměstnání a nevědomosti o existenci splatných závazků, o probíhajících soudních sporech a hrozící exekuci, je dostatečným důvodem pro vyřknutí stanoviska, že manželský svazek mezi jednatelem obchodní společnosti - dlužníka - a nabyvatelem nemovitostí či jiného práva je bez dalšího tím vztahem mezi osobami blízkými, který podmiňuje použití ustanovení OZ o odporovatelnosti právním úkonům a všem důsledkům z toho vyplývajícím“. Navrhl, aby „rozhodnutí obou soudů byla zrušena“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V projednávané věci napadá žalovaný 1) dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána již proto, že ve věci nebylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odvolací soud zrušil.
Přípustnost dovolání tak může být dána jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst. 1 občanského zákoníku).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst. 2 občanského zákoníku).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst. 3 občanského zákoníku).
S dovolatelem je možno souhlasit v tom, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož „v řízení o neúčinnosti právního úkonu již nemůže k námitce žalovaných soud přezkoumávat to, zda rozhodnutí okresního soudu bylo řádně doručeno, či nikoliv“. Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (tzv. odpůrčí žaloby) je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli neúčinný dlužníkův právní úkon, kterým bylo zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, je podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhal nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Má-li být výsledkem řízení titul způsobilý k výkonu rozhodnutí (exekuční titul) vydaný proti dlužníku, je nezbytné, aby bylo v souladu s ustanovením §42a obč. zák. v řízení též prokázáno, že je zde vymahatelná pohledávka proti dlužníkovi. Soud proto v řízení o neúčinnost právního úkonu musí zjišťovat (mimo jiné) také existenci vymahatelné pohledávky, bez ohledu na to, zda je či není v příslušném soudním spise doložka právní moci ve vztahu k přisouzené pohledávce vyznačena. Je tomu tak proto, že vymahatelnost pohledávky (po stránce formální i materiální) musí soud v řízení o neúčinnost právního úkonu zkoumat sám, stejně jako ji bude zkoumat soud výkonu rozhodnutí (srov. §251 o. s. ř.); jinak by mohlo dojít k tomu, že by bylo vydáno nevykonatelné rozhodnutí.
Přestože odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že „v řízení o neúčinnosti právního úkonu již nemůže k námitce žalovaných soud přezkoumávat to, zda rozhodnutí okresního soudu bylo řádně doručeno, či nikoliv“, vymahatelností (a tedy i správností doručení soudního rozhodnutí, jímž byla přiznána) pohledávky za dlužníkem se zabýval. Správně z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 22 C 104/2003 zjistil, že „jiná osoba oprávněná za firmu před soudem jednat nebyla soudu z obsahu spisu známa“.
Podle ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2004 (rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2003, č. j. 22 C 104/2003-135, byl dlužníkovi - „BS-94, s. r. o.“ doručován v září a říjnu 2003) nepodaří-li se písemnost doručit na adresu uvedenou v odstavci 1 proto, že se právnická osoba v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, písemnost určená této právnické osobě se doručí fyzické osobě, o níž je soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat (§21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle §46. Jestliže písemnost nebyla doručena ani tímto způsobem a jestliže se nepodaří písemnost odevzdat právnické osobě ani při dalším pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se den vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když se o něm adresát nedozvěděl.
Protože dlužník - „BS-94, s. r. o.“, měl podle výpisu z obchodního rejstříku (srov. §47 odst. 4 větu druhou o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2004) adresu svého sídla „Slezská Ostrava, Šachetní 18/1870, PSČ 710 00“ až do 5. února 2004 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2003, č. j. 22 C 104/2003-135, byl dlužníku - „BS-94, s. r. o.“, právě na tuto adresu doručován, je správný závěr odvolacího soudu, že dlužníku bylo podle „tehdy platného“ o. s. ř. doručováno a ve smyslu citovaného ustanovení také doručeno a že tedy nemůže obstát námitka žalovaného, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2003, č. j. 22 C 104/2003-135, nebyl v době rozhodování v této věci řádně doručen a pohledávka v něm přisouzená nebyla vymahatelná.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani pochybnosti dovolatele o výkladu pojmu osob blízkých ve vztahu k právnické osobě, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2004).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustálené judikatury soudů, nemá usnesení odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud České republiky je proto - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu