ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3862.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3862/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce A. F. , zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalovanému CARION BOHEMIA, a. s. se sídlem v Brně, Příkop č. 838/6, IČO 63494299, zastoupenému JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8, o 1.083.173,76 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 173/2008, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2012 č. j. 15 Co 278/2011-244, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 710.885,26 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2010 č. j. 53 C 173/2008-212 ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 710.885,26 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.083.173,76 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2000 nejprve jako „administrativní pracovník“ a později na základě dodatků pracovní smlouvy jako „administrativní pracovník – předávací technik“ (od 1. 1. 2001) a „vedoucí divize klientservisu“ (od 1. 1. 2003), mu dne 29. 10. 2004 doručil výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 13 C 122/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 15 Co 139/2007-120 určena neplatnou, a že dopisem ze dne 10. 2. 2005 (doručeným dne 14. 2. 2005) sdělil žalovanému, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván podle pracovní smlouvy. Žalobce se proto domáhá zaplacení náhrady mzdy za dobu od 16. 7. 2005 do 30. 6. 2008 ve výši průměrného výdělku, který činí 30.088,16 Kč měsíčně a který vychází ze mzdového výměru ze dne 30. 5. 2003 (přílohy č. 3 k dodatku č. 1 pracovní smlouvy), jímž byla žalobci stanovena „základní“ mzda ve výši 27.259,- Kč měsíčně a „pohyblivé složky“ ve výši 2.000,- Kč měsíčně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 č. j. 53 C 173/2008-212 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 43.670,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, co do částky 1.039.503,76 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 70.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D. Na základě zjištění, že žalovaný dne 29. 10. 2004 doručil žalobci výpověď z pracovního poměru, jejíž neplatnost byla určena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006 č. j. 13 C 122/2005-103 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 15 Co 139/2007-120, a že žalobce vyzval žalovaného, aby mu „umožnil další práci“, dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, ve výši jeho průměrného výdělku u žalovaného, který zjistil ve výši 10.486,- Kč měsíčně (do tohoto průměrného výdělku nezahrnul částky vyplacené žalobci žalovaným v roce 2004 na základě faktur vystavených žalobcem podle smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky dne 2. 1. 2002), avšak shledal důvody pro nepřiznání této náhrady za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, neboť zjistil, že žalobce měl v této době pravidelný příjem od společnosti SAZKA, a. s. na základě smlouvy o obstarávání služeb v průměrné výši 32.778,40 Kč měsíčně a že „určité částky“ mu byly vypláceny i společností PF 2 K, s. r. o., jejímž byl společníkem a jednatelem (např. v červenci 2008 mu byla vyplacena částka 29.600,- Kč). Částku odpovídající náhradě mzdy za dobu šesti měsíců (62.920,- Kč) soud prvního stupně snížil o částku 19.250,- Kč, kterou žalovaný vyplatil žalobci v období měsíců červenec až září 2008. K příloze č. 3 k dodatku č. 1 pracovní smlouvy, kterou byla žalobci s účinností od 1. 6. 2003 stanovena „základní“ mzda ve výši 27.259,- Kč měsíčně a „pohyblivá složka“ ve výši 2.000,- Kč měsíčně, při stanovení výše náhrady mzdy nepřihlédl, neboť shledal, že tato příloha dodatku pracovní smlouvy „nebyla sjednána vážně“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2012 č. j. 15 Co 278/2011-244 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 328.618,50 Kč, zrušil jej v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do příslušenství částky 328.618,50 Kč, a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a ve zbývající části „napadeného zamítavého výroku“ ohledně částky 710.885,26 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nejsou dány důvody pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, neboť příjmy od společností SAZKA, a. s. a PF 2 K, s. r. o. měl žalobce již před neplatným rozvázáním pracovního poměru žalovaným, a nebylo tedy zjištěno, že se žalobce zapojil nebo mohl zapojit do práce „formou závislé práce či podnikání“ za rovnocenných nebo výhodnějších podmínek, než jaké měl v zaměstnání u žalovaného. Shodně se soudem prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že do jeho průměrného výdělku by měly být započteny částky, které „nad to, co bylo vypláceno“ podle mzdových listů, „fakturoval po dohodě se zaměstnavatelem“ podle smlouvy o zprostředkování, neboť sám žalobce jednal tak, „jako by se o mzdu nejednalo“, svým aktivním jednáním se podílel na obcházení zákona, a nemůže se proto v řízení o náhradu mzdy domáhat ochrany „s poukazem na to, že se vlastně jednalo o disimulaci právního úkonu, a že se mělo jednat o mzdu, nikoli o jiné platby“. Odvolací soud uzavřel, že žalobce má při průměrném výdělku dosahovaném u žalovaného ve výši 10.487,- Kč měsíčně nárok na náhradu mzdy za dobu od 16. 7. 2005 do 30. 6. 2008 ve výši 372.288,50 Kč, od níž je nutno odečíst částku 43.670,- Kč pravomocně žalobci přiznanou soudem prvního stupně, nikoli však platby mzdy, popřípadě její náhrady, příslušející žalobci za období po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, kdy pracovní poměr mezi účastníky nadále trval. Rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do příslušenství částky 328.618,50 Kč shledal odvolací soud nepřezkoumatelným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) a žalovaný (ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn).
Žalobce v dovolání namítá, že stav, kdy žalobce a další zaměstnanci vykonávali práci pro žalovaného v pracovní době, jejíž rozvržení určoval žalovaný, v prostorách žalovaného a za použití jeho zařízení a nástrojů, při zadávání pokynů žalovaným a vyplácení mzdy cca 10.000,- Kč měsíčně, přičemž zbytek odměny (za tutéž práci) si zaměstnanci „fakturovali“ na základě uzavřených obchodněprávních smluv, je nutno posoudit jako „předstírání obchodněprávního vztahu při podnikání a zastírání pracovněprávního vztahu výkonu závislé práce (tzv. švarc–systém)“. Názor odvolacího soudu, že žalobci nelze poskytnout právní ochranu, neboť se na tomto obcházení zákona podílel, podle dovolatele nepřípustně nezohledňuje, že zaměstnanci přistupují na zaměstnavatelův požadavek nahradit úplně či částečně pracovněprávní vztah vztahem obchodněprávním za ne zcela rovnocenných podmínek, neboť je k tomu nutí situace na trhu práce. Na tyto zaměstnance nelze pohlížet „jako na delikventy, nýbrž jako na oběti silnější strany asymetrického právního vztahu“, které jsou hodny zvýšené míry ochrany, a to i tím, že výdělek, kterého dosahovali výkonem závislé práce, se posoudí jako mzda. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku tak, že „žalobě v plném rozsahu vyhoví“.
Žalovaný ve svém dovolání namítá, že při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro moderaci náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, by mělo být přihlíženo také k tomu, zda zaměstnanec „vyvíjel nějakou aktivitu ohledně zajišťování jiných příjmů, případně z jakých důvodů se tak nestalo“. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, z jakého důvodu se žalobce nezapojil do práce, ačkoli sám žalobce při svém výslechu u jednání soudu prvního stupně konaného dne 11. 2. 2010 mimo jiné uvedl, že je „v současné době“ bez zaměstnání, že si žádné zaměstnání nehledá a že není „hlášen na úřadu práce“, neboť má „aktivní živnostenský list“. Zdůrazňuje, že účelem náhrady mzdy při neplatné výpovědi je ochrana zaměstnance, kterému se z objektivních důvodů nepodařilo zajistit si v této situaci jiný zdroj příjmu; žalobce se však o získání jiného zdroje příjmu nesnažil, přestože mu v tom nebránily žádné překážky. Jestliže odvolací soud „postrádal patřičná tvrzení a návrhy na dokazování“, měl v tomto směru žalovaného poučit. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu „zřetelně“ vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném dokazování, a že žalovanému jde o „získání času potřebného k dokončení své likvidace, aby se tak vyhnul povinnosti plnit náhradu mzdy žalobci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce a žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn; jeho dovolání je proto podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není jeho dovolání přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru žalovaný, jehož dovolání je přípustné, nenapadá a z pohledu dovolání žalobce správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2000 jako „administrativní pracovník“, později jako „administrativní pracovník – předávací technik“ a na základě dodatku č. 2 pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2002 jako „vedoucí divize klientservisu“. Přílohou č. 3 k dodatku č. 1 pracovní smlouvy byla žalobci s účinností od 1. 6. 2003 stanovena „základní“ mzda ve výši 27.259,- Kč měsíčně a „pohyblivá složka“ ve výši 2.000,- Kč měsíčně. V roce 2004 žalovaný vyplatil žalobci hrubou mzdu v částkách, které se v jednotlivých měsících pohybovaly od 1.819,- Kč do 13.468,- Kč, a dále mu v období měsíců ledna až listopadu 2004 vyplácel částky 27.975,- Kč měsíčně (v listopadu 2004 částku 13.988,- Kč) na základě faktur vystavených žalobcem podle smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky dne 2. 1. 2002, ve které se žalobce zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaný měl příležitost uzavřít smlouvu o „členství v systému CARION BOHEMIA, a. s.“ s třetí osobou, za dohodnutou odměnu ve výši 13.500,- Kč měsíčně, která byla dodatkem č. 1 této smlouvy ze dne 2. 6. 2003 zvýšena na 26.000,- Kč měsíčně. Dne 29. 10. 2004 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006 č. j. 13 C 122/2005-103 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 15 Co 139/2007-120 určena neplatnou; rozsudky nabyly právní moci dne 1. 7. 2008. V měsíci únoru 2005 sdělil žalobce žalovanému, že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával. Žalobce, který po neplatném rozvázání pracovního poměru nebyl zaměstnán u jiného zaměstnavatele, obdržel na základě smlouvy o nájmu „on line terminálů“ uzavřené se společností SAZKA, a. s. dne 12. 5. 1993 a na základě později uzavřené smlouvy o obstarání služeb od společnosti SAZKA, a. s. za dobu od ledna 2005 do 30. 6. 2008 částku 1.376.693,60 Kč. Žalobce byl společníkem a jednatelem společnosti PF 2 K, s. r. o., od níž v červenci 2008 obdržel částku 29.600,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek lze do průměrného výdělku zaměstnance pro účely náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru zahrnout plnění poskytnuté mu v rozhodném období zaměstnavatelem na základě obchodněprávní smlouvy uzavřené se zaměstnancem. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné a že dovolání žalovaného důvodné není.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, která mu byla doručena dne 29. 10. 2004, a že žalovanému oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání, v měsíci únoru 2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb. a č. 628/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 4. 2005 (dále jen „zák. práce“), i když žalobce uplatňuje nárok na náhradu mzdy též za dobu po 31. 12. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 560/2011, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce).
Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je – jak vyplývá z ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.
Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 a bod V. již zmíněného Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy žalobci podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce správně nepřihlédl k příjmům žalobce, které mu po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného plynuly z podnikatelské činnosti vykonávané na základě smluv uzavřených se společností SAZKA, a. s., ani k tomu, že žalobce byl společníkem a jednatelem společnosti PF 2 K, s. r. o., od níž v červenci 2008 obdržel částku 29.600,- Kč, neboť tuto podnikatelskou činnost vykonával a společníkem a jednatelem společnosti PF 2 K, s. r. o. byl i před tím, než žalovaný přikročil k neplatnému rozvázání pracovního poměru účastníků.
Pro posouzení, zda v případě žalobce jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda žalobce vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné příjmy, popřípadě zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy žalobci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru žalovaným nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že žalobce měl objektivní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje. Námitka žalovaného, že odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že žalobce při svém výslechu u jednání soudu prvního stupně konaného dne 11. 2. 2010 uvedl, že je „v současné době“ bez zaměstnání, že si žádné zaměstnání nehledá a že ani není evidován u úřadu práce, proto nemůže být důvodná, nehledě k tomu, že pro rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy žalobci jsou významné okolnosti, které tu byly do dne 1. 7. 2008, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného a dokdy proto žalobci příslušel nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce, a nikoli skutečnosti nastalé později.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani žalovaným tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§240 odst. 1 zák. práce, §34 občanského zákoníku). Právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce, §37 odst. 1 občanského zákoníku].
Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního nebo občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně. O nedostatek vážnosti vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu, „naoko“ nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny. I když zákoník práce nemá – na rozdíl od občanského zákoníku (srov. §41a odst. 2 občanského zákoníku) – výslovné ustanovení o tom, jak postupovat v případech, v nichž má být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je nepochybné, že předstíraný (simulovaný) právní úkon je v občanskoprávních i pracovněprávních vztazích neplatný. Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu ani jej neobchází a že se ani jinak nepříčí dobrým mravům [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce, §39 občanského zákoníku] - disimulovaný právní úkon.
Předstírají-li účastníci uzavřením smlouvy upravené v občanském nebo obchodním zákoníku vznik občanskoprávního (obchodněprávního) vztahu, aby tak zastřeli skutečnost, že obsahem (předmětem) právního vztahu, k jehož založení ve skutečnosti směřovala jejich vůle, má být závislá (nesamostatná) práce zaměstnance pro zaměstnavatele (tj. práce vykonávaná zaměstnancem jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho náklady a odpovědnost), kterou lze vykonávat pouze v pracovněprávním vztahu upraveném zákoníkem práce, je taková smlouva pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků neplatná a právní úkon učiněný účastníky se posoudí podle zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů. Ze stejného důvodu je neplatná i občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouva, kterou účastníci uzavřeli proto, aby tímto právním úkonem zastřeli skutečnou povahu plnění (části plnění), která si navzájem poskytují z pracovněprávního vztahu, jenž byl mezi nimi dříve založen. Je-li tímto zastřeným plněním část mzdy poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za výkon práce v pracovním poměru, který byl mezi nimi sjednán, zahrnuje se i tato část mzdy do průměrného výdělku zaměstnance pro pracovněprávní účely (§17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2006), a tedy i pro účely náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem. Okolnost, že zaměstnanec, jemuž je zahrnutí zastřené části mzdy do jeho průměrného výdělku na prospěch, se podílel na zastírání skutečné povahy tohoto plnění tím, že se zaměstnavatelem uzavřel simulovanou (a tedy neplatnou) občanskoprávní (obchodněprávní) smlouvu a že podle ní – společně se zaměstnavatelem – v době trvání pracovního poměru postupoval, tu není významná, a to již z toho důvodu, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám (srov. §243 odst. 4 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že do průměrného výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy příslušející mu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného nelze zahrnout plnění, která žalovaný poskytl žalobci v období rozhodném pro zjištění jeho průměrného výdělku podle smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky podle ustanovení §642 obchodního zákoníku dne 2. 1. 2002 a která měla podle tvrzení žalobce ve skutečnosti představovat část jeho mzdy (zastřenou uvedenou obchodněprávní smlouvou), neboť sám žalobce jednal tak, „jako by se o mzdu nejednalo“, a svým „aktivním“ jednáním se podílel na obcházení zákona, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud (ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 710.885,26 Kč s příslušenstvím) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu