ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4324.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4324/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce DOLPHINS CORPORATIONS LTD., se sídlem ve Victorii, Francis Rachel Street, Oliaji Trade Centre, First Floor, Suite č. 13, Mahé, Seychely, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 989/51, proti žalované S. B. , zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín č. VI/671, o 4.385.054,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 77/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č.j. 5 Cmo 6/2011-323, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Konsolidační banka Praha, s.p.ú. se žalobou podanou dne 2.10.2000 u býv. Krajského obchodního soudu v Praze (a doplněnou dne 26.6.2001) mimo jiné domáhala, aby jí J. Š. a R. Š. zaplatili 4.385.054,46 Kč s úrokem z prodlení 25% p.a. z částky 1.992.028,43 Kč od 15.6.2001 do zaplacení a s úrokem z prodlení 15% p.a. z částky 870.998,30 Kč od 15.12.2000 do zaplacení, a to z výtěžku prodeje nemovitostí (označených jako dům č.p. s příslušenstvím na stavební parcele p.č. 32/2, stavební parcela p.č. 32/2, ovocný sad p.č. 47 a zahrada p.č. 140 v katastrálním území Hostišová, okres Zlín, zapsané na LV č. 13 u Katastrálního úřadu ve Zlíně), které na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 18.5.1995 byly zastaveny ve prospěch věřitele. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 26.4.1995 uzavřela Česká spořitelna a.s. se společností KÖNIG-SPORT s.r.o. se sídlem v Kolíně IV, Polepská 724 smlouvu o kontokorentním úvěru do výše 2.000.000,- Kč na dobu do 26.4.1997 a že tato pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem, zřízeným podle zástavní smlouvy uzavřené dne 18.5.1995 mezi Českou spořitelnou a.s. a Jaroslavem Šestákem a Růženou Šestákovou, která byla doplněna dne 15.5.1996. Protože dlužník společnost KÖNIG-SPORT s.r.o. své závazky nesplnil, požaduje uspokojení pohledávek ze zástavy. Darovací smlouvou ze dne 30.5.2001 J. Š. a R. Š. zastavené nemovitosti darovali S. B. "se zřízením doživotního věcného břemene užívání pro dárce". Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11.8.2008 byla předmětná pohledávka postoupena na žalobce.
Městský soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 9.12.2003 č.j. 32 Cm 240/2000-45 ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.8.2004 č.j. 5 Cmo 173/2004-57 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na místě R. Š. pokračováno se žalovanou, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5.10.2004 č.j. 32 Cm 240/2000-62 bylo řízení vůči J. Š. zastaveno, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 23.5.2005 vyloučil věc proti žalované Svatoslavě Bílkové k "samostatnému projednání a rozhodnutí" a co usnesením ze dne 10.11.2008 č.j. 32 Cm 77/2005-185 připustil ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu vstup žalobce do řízení - rozsudkem ze dne 3.5.2010 č.j. 32 Cm 77/2005-278 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 4.385.054,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 25% p.a. z částky 1.992.028,43 Kč od 15.6.2001 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15% p.a. z částky 870.998,30 Kč od 15.12.2000 do zaplacení, a to z výtěžku prodeje "nemovitostí, které byly na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 1 ze dne 18.5.1995 ve znění dohody o změně a doplnění k této zástavní smlouvě ze dne 15.5.1996 zastaveny ve prospěch žalobce, a to dům č.p. s příslušenstvím se stavební parcelou p.č. 32/2, ovocným sadem p.č. 47 a zahradou p.č. 140 v katastrálním území Hostišová, vše zapsané u Katastrálního úřadu ve Zlíně na LV č. 13 pro obec a katastrální území Hostišová, a to spolu s KÖNIG-SPORT s.r.o. se sídlem v Kolíně IV, Polepská 724, IČO 47551411, kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2005 č.j. 32 Cm 240/2000-93, který nabyl právní moci dne 9.7.2005, s tím, že v rozsahu poskytnutého plnění jedním ze zavázaných zaniká povinnost druhého", a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 178.556,- Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Rašovského a že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet Městského soudu v Praze znalečné" ve výši 2.315,- Kč. Dovodil, že Česká spořitelna a.s. poskytla společnosti KÖNIG-SPORT s.r.o. na základě smlouvy ze dne 26.4.1996 kontokorentní úvěr ve výši 2.000.000,- Kč na dobu do 26.4.1997, že se jedná o smlouvu, kterou byla "obnovena smlouva totožného znění ze dne 26.4.1995", že v čl. X této smlouvy bylo zakotveno zajištění této pohledávky zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 18.5.1995 a že podle "dohody o změně a doplnění" ze dne 15.5.1996 se Česká spořitelna a.s. a Jaroslav Šesták a Růžena Šestáková dohodli, že zástavní právo založené zástavní smlouvou ze dne 18.5.1995 zajišťuje též pohledávku vzniklou ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1996. Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 18.5.1995 zajišťovala pohledávku z úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1995 (i ze dne 26.4.1996), neboť ve svém čl. X odst. 2 "zakotvuje zásadu", že zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že oba manželé Š. byli způsobilí k právním úkonům, nejednali v duševní poruše a byli schopni rozpoznat následky svého jednání, že pohledávky žalobce vznikly a nebyly dlužníkem uhrazeny, ačkoliv byl dlužník k jejich zaplacení vyzván, a že manželé Š. své nemovitosti platně zastavili ve prospěch žalované pohledávky.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19.5.2011 č.j. 5 Cmo 6/2011-323 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 412.672,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Ostravského, že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Městského soudu v Praze" na náhradě nákladů řízení 2.315,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit "na účet Městského soudu v Praze" soudní poplatek z odvolání ve výši 175.400,- Kč. Odvolací soud odmítl zpochybnění pravosti podpisů zástavců a způsobilosti J. Š. se podepsat s odůvodněním, že zpochybnění pravosti podpisů bylo vyvráceno výpovědí R. Š. a tvrzení o nezpůsobilosti J. Š. se podepsat "postrádá logiku, když stejná osoba, dle tvrzení žalované zdravotně nezpůsobilá se podepsat, resp. uzavřít zástavní smlouvu, o něco později tyto zastavené nemovitosti na žalovanou platně převedla". Odvolací soud dále z výsledků dokazování dovodil, že byly uzavřeny dvě úvěrové smlouvy, první ze smluv o kontokorentním úvěru ve výši 2.000.000,- Kč dne 26.4.1995 na dobu do 26.4.1996 a druhá z úvěrových smluv do výše 2.000.000,- Kč dne 26.4.1996 na dobu do 26.4.1997, a že žalobce požaduje dluh z druhé úvěrové smlouvy. Oproti názoru soudu prvního stupně, podle kterého zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí na základě vkladu ze dne 24.5.1995 pro pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč se "jako kontinuální zástavní vztah" váže rovněž k pohledávce z úvěrové smlouvy ze dne 26.4.1996, odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená dne 18.5.1995 mezi Českou spořitelnou a.s. a J. a R. Š. byla sjednána k zajištění pohledávky vzniklé na základě smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1995 a že nebylo prokázáno, že by existovalo zástavní právo zajišťující také pohledávku žalobce z další úvěrové smlouvy (ze dne 26.4.1996); mezi účastníky zástavní smlouvy ze dne 18.5.1995 byl sice dne 15.5.1996 uzavřen dodatek k této smlouvě s tím, že jako pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, je uvedena pohledávka ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1996, toto nově sjednané zástavní právo však nebylo vloženo do katastru nemovitostí a tedy nevzniklo. Ujednání obsažené v čl. X zástavní smlouvy, podle něhož se touto smlouvou zajišťují i budoucí závazky, které vyplynou z úvěrových smluv, považoval odvolací soud za neurčité, které nemůže mít pro účely sjednání zástavního práva pro budoucí pohledávky žádné právní účinky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že zástavní právo zajišťující pohledávku z úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1996 bylo za řízení prokázáno, neboť zástavní smlouva ze dne 18.5.1995 v čl. X zakotvila, že ve smyslu §151b odst. 5 občanského zákoníku a §299 odst. 1 obchodního zákoníku se "touto smlouvou zajišťují i budoucí závazky, které vyplynou z úvěrových smluv na úvěry poskytnuté spořitelnou dlužníkovi", a že "tato předpokládaná situace nastala dne 26.4.1996 uzavřením smlouvy o kontokorentním úvěru". Dohodou ze dne 15.5.1996 se účastníci zástavní smlouvy dohodli na změně a doplnění zástavní smlouvy ze dne 18.5.1995 tak, že zástavní právo zajišťuje pohledávku vzniklou ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1996 (konkretizovali tím vymezení zajištěné pohledávky). Žalobce považuje ustanovení čl. X odst. 2 Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 18.5.1995 "za dostatečně určité" (zástavní právo mělo zajišťovat i budoucí závazky, které vyplynou z úvěrových smluv uzavřených mezi spořitelnou a dlužníkem) a dohodou o změně a doplnění této zástavní smlouvy ze dne 15.5.1996 došlo k dodatečnému konkretizování zajištěného závazku. Podle ustanovení §299 odst. 1 obchodního zákoníku (v tehdy platném znění) bylo možno zástavní právo zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu. Právní úprava dovolovala v obchodních závazkových vztazích platně zřídit zástavní právo i k zajištění v budoucnu vzniklých pohledávek určitého druhu, přičemž takovými pohledávkami se rozumí pohledávky, které v době uzavření zástavní smlouvy nemohou smluvní strany identifikovat jinak než osobou věřitele, osobního dlužníka a druhovým vymezením. V zástavní smlouvě ze dne 18.5.1995 tak byly zcela určitě vymezeny v budoucnu vzniklé závazky zajišťované zástavním právem dle této smlouvy, neboť "byl určen věřitel, dlužník a druhové vymezení" (pohledávky, které vyplynou z úvěrových smluv na úvěry poskytnuté spořitelnou dlužníkovi). V zástavní smlouvě byly, mimo pohledávku existující, také "řádně v souladu s tehdy platným zněním §299 odst. 1 obch. zák., druhově vymezeny budoucí pohledávky, pro které je zástavní právo zřizováno". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda pohledávka žalobce z úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1996 byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 18.5.1995, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 267/1994 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.6.1995 (dále jen "obč. zák.") a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb. a č. 156/1994 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 30.6.1995 (dále jen "obch. zák.").
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst.5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení §299 odst.1 obch. zák. zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst.2 věty první obč. zák. (odkládající podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti. Jde-li o zabezpečení pohledávky z obchodních závazkových vztahů, ze znění ustanovení §299 odst.1 obch. zák. je zřejmé, že zástavní právo smí být zřízeno též pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí (§151b odst. 2 obč. zák.).
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne. Občanský zákoník spojuje zástavní právo vždy se zajištěním určité (konkrétní) pohledávky, i když může být podmíněná nebo má vzniknout teprve v budoucnu. Ustanovení §299 odst.1 obch. zák. rozšířilo možnost určení budoucí pohledávky v zástavní smlouvě tak, že sice nebude pohledávka individuálně a jednoznačně identifikována, ale bude v ní uveden jen druh a výše pohledávek a doba, na niž se zřizuje zástavní právo. Zástavní právo tedy mohlo být v souladu s ustanovením §299 odst. 1 obch. zák. zřízeno pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu, bylo třeba je však (v zástavní smlouvě) vymezit co do druhu, výše a času. V takovém případě bylo zástavní právo smluveno tak, že se bude vztahovat na celý okruh pohledávek v budoucnu vzniklých.
V projednávané věci bylo v čl. X. bodu 2. Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 18.5.1995 ujednáno, že "touto smlouvou se zajišťují i budoucí závazky, které vyplynou z úvěrových smluv na úvěry poskytnuté spořitelnou dlužníkovi, do výše hodnoty zástavy uvedené v čl. IV. této smlouvy". Z uvedeného ujednání lze dovodit, že zřizovaným zástavním právem měly být zajištěny také v budoucnu vzniklé pohledávky České spořitelny, a.s. vůči obchodní společnosti KÖNIG-SPORT s.r.o. podle úvěrových smluv až do výše 2.143.897,- Kč (do výše ocenění zástavy uvedeného v Čl. IV smlouvy), nevyplývá však z něho ani jednoznačné určení druhu těchto pohledávek, které mohou vznikat z úvěrových smluv, ani určitá doba, po níž by mělo trvat zástavní právo k zajištění určeného druhu pohledávek, které v budoucnu vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku do určité výše; přitom již absence vymezení určitého "času" v zástavní smlouvě má za následek, že ujednání o zajištění budoucích pohledávek je neplatné, neboť neodpovídá požadavkům kladeným na identifikaci budoucí pohledávky stanoveným v ustanovení §299 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že ujednání obsažené v čl. X. bodu 2. Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 18.5.1995 je neplatné a že proto na jeho základě nemohla být zajištěna zástavním právem podle zástavní smlouvy ze dne 18.5.1995 (na základě níž bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 24.5.1995) pohledávka ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 26.4.1996.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst.2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu