ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.705.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 705/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta č. 238, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) M. R. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova č. 172/3, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 65/2011, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2012, č. j. 24 Co 269/2012-59, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Šlehoferové, advokátky se sídlem v Kralupech nad Vltavou, nám. J. Seiferta č. 238.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.8.2012, č.j. 24 Co 269/2012-59, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 26.3.2012, č.j. 16 C 65/2011-39, potvrzen (kterým bylo určeno, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli M. Š., zemřelém dne 10.10.2010, a žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 14.800,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobce) a jímž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 12.720,- Kč k rukám JUDr. Ivany Šlehoferové, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že - z hlediska dovoláním uplatněného důvodu - je rozhodnutí odvolacího soudu co do závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem ve smyslu §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). Protože důvod vydědění musí být zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám, jsou pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn (resp. v době předcházející vydědění). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením §469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985).
Zůstavitel může vydědit potomka (mimo jiné) z důvodu, že o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku]. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu i podstatně přispěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008 ). Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008).
Odvolací soud vyložil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - otázku nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. listinou nazvanou „Závěť“, sepsanou vlastní rukou zůstavitele, podepsanou zůstavitelem, datovanou v Kralupech nad Vltavou dne 4. března 2009, v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Chování žalobce, pro které byl zůstavitelem vyděděn, nelze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., když - jak dovodil odvolací soud – ve vztahu k zůstaviteli žalobcem „projevený zájem odpovídal charakteru již z dětství nastolených rodinných vazeb“, kdy „otec žalobce se s ním prakticky po celou dobu jeho nezletilosti nestýkal, nebudoval vztahy mezi rodičem a synem“ a jejich setkání v době dospělosti a rané dospělosti žalobce měla „náhodný charakter“.
Protože dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto a dovolatelé jsou proto povinni nahradit společně a nerozdílně náklady vzniklé žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou [spojené s vyjádřením k dovolání žalovaných 1) a 2)].
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Ivana Šlehoferová osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 850,50 Kč. Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.900,50 Kč jsou žalovaní 1) a 2) povinni zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu