ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.925.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 925/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. B. , zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 396/18, proti žalované JUDr. J. B. jako správkyni konkursní podstaty úpadce RUSTICA společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.) se sídlem v Brně, Vaškova č. 2, IČO 40526356, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, za účasti CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447 zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 65/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2011 č.j. 9 Cmo 15/2011-221 ve znění usnesení ze dne 21. listopadu 2011 č.j. 9 Cmo 15/2011-243, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby byla vyloučena z konkursní podstaty úpadce "nemovitost zapsaná na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov, k.ú. Stráž u Tachova, obec Stráž, stavba čp. občanská vybavenost na pozemku st. parc. č.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její právní předchůdce V. B. kupní smlouvou ze dne 30.10.1991 nabyl od Stavebního bytového družstva v Tachově "nedokončenou stavbu obytného domu s pěti bytovými jednotkami postavenou na parc. č., zapsaných na LV č. pro k.ú. a obec Stráž, okres Tachov", že Komerční banka, a.s., pobočka v Tachově, V. B. a firma RUSTICA s.r.o. zastoupená V. B. uzavřeli dne 29.6.1992 k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého úpadci zástavní smlouvu na "pět bytových jednotek postavených na st. parc. č. zapsaných na LV č., k.ú. a obec Stráž, mateřskou školku a kinokavárnu na st. parc. č., k.ú. Vysočany, obec Bor", která byla registrována Státním notářstvím v Tachově dne 30.6.1992 pod č. R III 589/92, a že žalovaná sepsala "nemovitost - stavbu čp., občanská vybavenost na pozemku st. parc. č. zapsanou na LV č. u KÚ pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov," do konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně, která je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 30.3.2005, má za to, že zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 je neplatná, neboť předmět zástavy (pět bytových jednotek) je vymezen neurčitě a smlouva nebyla podepsána zástavcem V. B., a dovozuje, že zástavní právo k nemovitostem zapsaným do konkursní podstaty úpadce nemohlo vzniknout.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.10.2010 č.j. 34 Cm 65/2008-161 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že náležitosti zástavní smlouvy ze dne 29.6.1992 je třeba posoudit podle ustanovení §151b občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992, že popis zastavených nemovitostí ("5 bytových jednotek, postavených na st. p. č. zapsaných na LV č., k.ú. Stráž, obec Stráž, okres Tachov", přičemž údaje o pozemcích jsou přeškrtnuty na st. p. č.) v daném případě umožňuje její nezaměnitelnou individualizaci v kontextu s jejími vlastníky (oprava označení pozemku proběhla ještě před tím, než byla smlouva registrována státním notářstvím, a v návrhu na registraci je uvedena stejná oprava, žalobkyně ani vedlejší účastník netvrdili, že by se k datu uzavření zástavní smlouvy nacházela v daném katastrálním území jiná stavba, se kterou by bylo možno předmět zástavy zaměnit, s pojmem "5 bytových jednotek" operuje i kupní smlouva ze dne 30.10.1991, kterou předmětnou nedokončenou stavbu nabyl do svého vlastnictví V. B., označení "bytovka" v geometrickém plánu, "adaptace 5 b.j." v projektové dokumentaci, "stavba 5 b.j." nebo "přestavba 5 b.j." v rozhodnutí Městského úřadu v Boru, odbor výstavby a územního plánování, bylo běžné pro označení konkrétní budovy, která byla původně nedokončenou stavbou a následně byla kolaudována na hotel, zástavou tedy byla budova, nyní s čp., v k.ú. Stráž, později Stráž u Tachova, kterou koupil V. B. jako nedokončenou stavbu s pěti bytovými jednotkami a která byla následně přestavěna na hotel) a že zástavní smlouva byla podepsána za věřitele ředitelem pobočky Komerční banky, a.s., jehož oprávnění vyplývalo z organizačního řádu, zástavcem V. B. (otisk razítka společnosti RUSTICA spol. s r.o. nemá vliv na podpis V. B.) a za dlužníka (úpadce) rovněž V. B. Protože zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 je platná, protože zástavní právo zajišťuje pohledávku zástavního věřitele za úpadcem a protože žalobkyně nevyplatila zajištěnou pohledávku ani nesložila cenu zástavy, byla předmětná nemovitost oprávněně žalovanou sepsána do soupisu konkursní podstaty úpadce.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20.7.2011 č.j. 9 Cmo 15/2011-221 ve znění usnesení ze dne 21.11.2011 č.j. 9 Cmo 15/2011-243 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.153,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 není z důvodu vytýkané neurčitosti předmětu zástavy nebo "neurčitosti v osobě zástavce" neplatná, neboť vůle zástavce V. B. je v zástavní smlouvě vyjádřena jasně a jasná je i osoba zástavce, i když V. B. ke svému podpisu na zástavní smlouvu připojil navíc razítko úpadce. Otázku vymezení předmětu zástavy ve smlouvě je třeba i v současné době posuzovat s ohledem na dobu, kdy byla sporná zástavní smlouva uzavřena (tj. podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 a vyhlášky č. 23/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž pro závěr o určitosti popisu nemovitostí, tvořících předmět zástavy, není významné, zda tyto nemovitosti jsou popsány v souladu s ustanovením vyhlášky č. 23/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale především to, zda jejich popis v daném případě umožňuje nezaměnitelnou individualizaci v kontextu s jejich vlastníky, což předmětná zástavní smlouva splňuje. Protože žalobkyně neprokázala, že věc neměla být do soupisu zařazena, nejsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 je neplatná proto, že v ní není "přesně vymezen předmět zástavy" a že je "sporný podpis zástavce". Z výpisu z katastru nemovitostí totiž vyplývá, že "na LV č. pro k.ú. Stráž nebylo nikdy zapsáno 5 bytových jednotek a v době uzavření zástavní smlouvy zde nebyl zapsán ani se v k.ú. Stráž nenacházel pozemek č.", když "správně mělo být uvedeno, že se jedná o budovu č.p. občanská vybavenost". Podle žalobkyně je "mylný" závěr soudu, podle kterého V. B. připojil ke svému podpisu na zástavní smlouvu navíc razítko, neboť "soudy nevyslechly svědka V. B.", a, kdyby tak "učinily, zjistily by, že v zástavní smlouvě vystupují dva zástavci, V. B. a RUSTICA s.r.o. (dva majitelé různých nemovitostí)", zástavní věřitel a dlužník; v zástavní smlouvě tedy podpis "druhého zástavce V. B. chybí", což "způsobuje neplatnost zástavní smlouvy". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby "věc vrátil k novému projednání".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) podle ustanovení §151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.1992) patří (vedle vlastního označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) určení předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajišťované pohledávky.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (tedy také zástavní smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se samozřejmě uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobkyně - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 29.6.1992 není z důvodu neurčitosti předmětu zástavy ani z důvodu neurčitosti v osobě zástavce neplatná (neboť "předmět zástavy je nezaměnitelný s jinou stavbou ve vlastnictví zástavce, příp. dlužníka" a "osoba zástavce je v zástavní smlouvě vyjádřena jasně"), nemůže mít rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů po právní stránce zásadní význam.
Podpis V. B. na zástavní smlouvě ze dne 29.6.1992 - jak soudy zjistily - nechybí a nedostatek jeho podpisu nelze dovozovat z toho, že k němu připojil "navíc razítko dlužníka", neboť tím nemohly vzniknout žádné pochybnosti o tom, že zástavní smlouvu podepsal.
Ostatní námitky uplatněné žalobkyní v dovolání (že "soudy nevyslechly svědka V. B. a tím nedostatečně zjistily skutečný stav věci") nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Uvedené námitky ale nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 a 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře soudů a že námitky dovolatelky ohledně zjištění skutkového stavu věci nemohou vést k závěru, že by napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné a Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. a ustanovení §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu