ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1661.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1661/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně DISPERGA, spol. s r. o., se sídlem v Novém Městě na Moravě, Palackého náměstí 1324, identifikační číslo osoby 00350826, zastoupené JUDr. Janou Havlíkovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, proti žalovanému J. L. , bytem ve Ž. n. S., zastoupenému JUDr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Jiříkovského 249/6, o zdržení se zamezování přístupu do budovy, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 65/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2010, č. j. 54 Co 603/2010-145, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 11 C 65/2007-107, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, „kterou se žalobce po žalovaném domáhá povinnosti zdržet se omezování žalobce při výkonu věcného břemene odpovídajícímu právu chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 539/1 pro všechny vlastníky a uživatele stavby s pozemkem parc. č. 539/2, v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. zak. 908-109/93 vyhotoveného 7. 4. 1993 pro k. ú. a obec Nové Město na Moravě, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, pod bodem II. výroku uložil žalovanému povinnost „zdržet se ve vztahu ke všem vlastníkům a uživatelům stavby č. p. 1324 s pozemkem parc. č. 539/2 v k. ú. a obci Nové Město na Moravě zamezování přístupu vraty č. 2, která se nachází v domě v k. ú. a obci N. M. n. M., a která jsou umístěna jako druhá v pořadí při vstupu z P. n. v N. M. n. M. do budovy postavené na pozemku parc. č. 539/1 v k. ú. a obci N. M. n. M., a to v pracovní dny od 7.00 hod. do 17.00 hod.“ Pod bodem III. výroku rozhodl, že „žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2010, č. j. 54 Co 603/2010-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (bod I. výroku), ve výroku I. a III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (bod II. výroku).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve věci samé, podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolací soud souhlasí se závěrem soudu odvolacího, že smlouvu o zřízení věcného břemene může platně uzavřít nabyvatel zatížené nemovitosti ve smlouvě, kterou je na něj nemovitost převáděna. Je pravdou, že v okamžiku podpisu smlouvy o zřízení věcného břemene žalovaný ještě nenabyl vlastnické právo k zatěžované nemovitosti vkladem do katastru nemovitostí. Listina obsahující text smlouvy o zřízení věcného břemene však obsahovala i text smlouvy kupní, na základě které nabyl žalovaný vlastnictví k pozemku parc. č. 539/2. V době, kdy byla smlouva o zřízení věcného břemene uzavřena, bylo proto reálné, že se žalovaný stane vlastníkem nemovitosti zatěžované věcným břemenem. Účinnost smlouvy o zřízení věcného břemene tak byla vázána na odkládací podmínku. Splněním této podmínky se jinak platná smlouva o zřízení věcného břemene stala účinnou a následný vklad vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku zřízení věcného břemene v souladu s právem legitimně završil. Obdobnou otázkou se zabýval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1594; závěry zde vyslovené ohledně kupní smlouvy lze přiměřeně vztáhnout i na smlouvu o zřízení věcného břemene.
Dovolatel dále namítá, že smlouvou nemohlo „dojít ke vzniku věcného břemene“, neboť „obsahem věcného břemene totiž neměl být průchod nebo průjezd domem, ale pouze právo chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 539/1“. Ten je však podle dovolatele domem zastavěn.
Sjednané věcné břemeno cesty zatěžuje pozemek parc. č. 539/1. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu (které nemohou být ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. podrobeny přezkumu dovolacím soudem) je „v koridoru vymezeném pro věcné břemeno průchodu a průjezdu“ pod domem stojícím na pozemku parc. č. 539/1 veden „průchod, umožňující svojí šíří i průjezd vozidel“, který byl k průjezdu vozidel minulosti skutečně užíván. Věcné břemeno tedy zatěžuje pozemek v té jeho části, která se nachází v podjezdu pod budovou. Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene cesty přes pozemek je dostatečně určitá a věcné břemeno na jejím základě platně vzniklo.
Otázku zásadního právního významu nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud svým výkladem rozšířil obsah věcného břemene, pokud dovodil, že právo cesty přes pozemek mají i „klienti žalobkyně“. Právo odpovídající věcnému břemeni je ve smlouvě z 12. 11. 1993 vymezeno tak, že jde o „právo chůze a jízdy přes p. č. 539/1 pro všechny vlastníky a uživatele stavby s pozemkem 539/2 v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem“. Takovému smluvnímu vymezení rozsahu věcného břemene plně odpovídá výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu sám žalovaný zřídil smlouvou věcné břemeno za situace, kdy v budově stojící na pozemku p. č. 539/2 již byla umístěna provozovna žalobkyně. Panující nemovitost (stavba na pozemku p. č. 539/2) v době zřízení věcného břemene sloužila k podnikání žalobkyně a právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě mají dle smluvního vymezení věcného břemene jak vlastník nemovitosti, tak i ostatní její uživatelé – tedy i klienti žalobkyně v souvislosti s jejím podnikáním, tedy v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému panující nemovitost sloužila v době zřízení věcného břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4430).
Nepřípadný je i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 2457/96 s tím, že žalobkyni bylo zachováno právo na průjezd a průchod pod domem, neboť od žalovaného obdržela klíče od vrat, kterými je podjezd uzavřen. Předně ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že věcnému břemeni cesty brání vedle uzavřených vrat i uskladněný materiál znemožňující otevření dveří. Navíc podle shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu není právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající ve volném průchodu a průjezdu přes pozemek, dotčeno tím, že vlastník pozemku tento pozemek oplotí a k vjezdu umístí vrata, jen tehdy, není-li v důsledku těchto opatření znemožněn anebo podstatně ztížen průchod a průjezd oprávněného přes pozemek. Jestliže právo cesty svědčí všem uživatelům stavby, ve které má žalobkyně umístěnu svou provozovnu, představuje uzamčení vrat v podjezdu pod domem podstatné ztížení průchodu a průjezdu oprávněných osob přes pozemek, a to za situace kdy žalobkyně namítala, že klíče od vrat nelze vyhotovit ve více kopiích a žalovaný odmítl umístit na vratech systém („elektronický vrátný“), umožňující zajištění průchodu a průjezdu vraty zaměstnancům či klientům žalobkyně. Již v rozsudku ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3384, Nejvyšší soud uzavřel, že vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemene oprávněné, aby vykonávala své právo i za jiných okolností, vlastníkem nově vytvořených, avšak jen takových, které výkon práva odpovídajícímu věcnému břemeni podstatně neztíží. Jestliže však vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, jde o neoprávněný zásah do jejího práva, proti kterému jí přísluší ochrana u soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu