ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1865.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1865/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalovanému A. B. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 32, o vyklizení nemovitosti a vydání bezdůvodného obohacení, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 8 Co 1694/2011-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března 2011, č. j. 15 C 491/2009-129, ve výroku I. řízení ohledně částky ve výši 14 781,- Kč s příslušenstvím zastavil. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost vyklidit v tomto výroku blíže specifikovanou místnost v bytové jednotce č. 57/2, nacházející se v domě č. p. 57 na pozemku parc. č. 185, v obci a katastrálním území L. (dále jen ,,předmětná místnost“). Ve výroku III. uložil žalovanému povinnost vyplnit řádně zdivem otvor v nosné zdi mezi domy účastníků. Ve výroku IV. žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci částku 14 169,- Kč s příslušenstvím. Žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 7 % úroky z prodlení z částky 14 169,- Kč, soud prvního stupně ve výroku V. zamítl. Ve výrocích VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného proti výrokům II., III., IV., VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 8 Co 1694/2011-169, rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku v odstavci II., pokud jím byl žalovaný zavázán vyklidit místnost v bytové jednotce č. 57/2 v domě č. p. 57 na parcele č. 185 v obci a k. ú. L., jež přiléhá k nosné společné zdi s domem č. p. 43 na parcele č. 184/3 tamtéž a k obvodové zdi domu č. p. 57 směrem na parcelu č. 183/1 tamtéž“ potvrdil a ve výrocích III., IV., VI. a VII. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel uvedl, že na základy dohody o vypořádání majetkového podílu mezi ním a Zemědělským výrobně obchodním družstvem Planá ze dne 26. května 1999 se stal oprávněným držitelem předmětné místnosti, neboť ji užíval s tím, že je součástí jeho domu, nikoliv domu ve vlastnictví žalobce. Podle jeho názoru je nesprávným názor soudu, že součást věci vydržet nelze, ačkoliv byly jinak všechny podmínky vydržení splněny. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba chránit dobrou víru účastníků soukromoprávních vztahů. Jak on, tak jeho právní předchůdci, předmětnou místnost nikdy nepovažovali za součást domu žalobce, nýbrž součást jeho domu. Vytkl nalézacím soudům, že nezohlednily judikaturu dovolacího soudu umožňující nabýt vlastnické právo vydržením k části pozemku, která je podle jeho názoru v řešené věci použitelná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. listopadu 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že i když „nijak nezpochybňoval a zcela jasně potvrdil“ dobrou víru žalovaného, který se snažil dovolat institutu vydržení vlastnického práva, nalézací soudy bez dalšího jeho procesní obranu odmítly s poukazem na to, že „součást věci samostatně nelze vydržet“, ačkoliv je tento postup v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která „obecným soudům ukládá, aby v případě existence dobré víry byla vždy pečlivě přezkoumána vzhledem k individuálním okolnostem každého případu“.
Již toto výchozí přesvědčení dovolatele je nesprávné, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o dobré víře na straně žalovaného. Odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně konstatoval, že otázka dobré víry žalovaného a jeho právních předchůdců je pro rozhodnutí věci zcela bez významu, neboť předmětná místnost není samostatnou věcí v právním smyslu, ale vždy byla a je součástí domu č. p. 57, a tudíž nemůže být způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. V této souvislosti odkázal na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 781/2006.
Závěry odvolacího soudu jsou správné.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 568, vyložil, že část stavby se nemůže stát samostatným předmětem vydržení (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), není-li vertikálně stavebně oddělena. Uvedený závěr se opíral o argumentaci, podle níž předmětem vydržení může být jen věc v právním smyslu, tedy věc, která je způsobilým předmětem právních vztahů. Takovou věcí ovšem nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat. Tomuto závěru nasvědčuje nejen text zákona, ale i skutečnost, že v případě neoddělené části věci nelze přesně vymezit, kde začíná vlastnictví jednoho vlastníka a kde končí vlastnictví druhého (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 8. března 2010, sp. zn. II. ÚS2259/07, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, přičemž se ztotožnil s právními závěry vyslovenými dovolacím soudem). K uvedeným závěrům se dovolací soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 6. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz .
Dovolatel v této souvislosti nalézacím soudům vytýká, že nepřihlédly k závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 806/2006.
Tato námitka nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá, neboť závěry vyplývající z uvedeného rozhodnutí nejsou aplikovatelné do poměrů souzené věci. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud s odkazem na závěry judikatury podávající se z Rc 40/2000 potvrdil, že „způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely.“
V souzené věci však nešlo o vydržení vlastnického práva k pozemku, který je částí parcely, ale o vydržení vlastnického práva k místnosti, která je součástí domu jako samostatné věci v právním smyslu.
Dovolací soud navíc již ve shora uvedeném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 781/2006 výslovně odlišil případy vydržení vlastnického práva k části stavby (kde vydržení do úvahy nepřichází) na straně jedné a vydržení vlastnického práva k pozemku, který je částí parcely (kde je vydržení vlastnického práva možné). Zde vycházel ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněném pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval závěr, že část parcely, která byla v držbě jiné osoby než vlastníka této parcely, se stávala pozemkem a pozemek jako nemovitou věc bylo možno vydržet.
Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje odlišení vyplývající z toho, že část parcely, mající povahu pozemku, je věcí v právním smyslu (věcí nemovitou), a tudíž způsobilou být předmětem právních vztahů, tj. i vydržení, zatímco část stavby, která není vertikálně stavebně oddělena, povahu věci v právním smyslu nemá, a nemůže být tudíž způsobilou k vydržení vlastnického práva. Tyto závěry nalézací soudy ve svých rozhodnutích respektovaly.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.
předseda senátu