ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2213.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2213/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Z. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Ivan Svatoš, a. s., se sídlem ve Vodňanech II, Palackého 1231, identifikační číslo osoby 25115673 zastoupenému JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 62/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2012, č. j. 7 Co 2923/2011-410, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. srpna 2011, č. j. 9 C 62/2006-358, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. srpna 2011, č. j. 9 C 62/2008-365, zamítl žalobu, „aby žalovanému bylo uloženo, aby žalobce neobtěžoval hlukem, prachem, kouřem, plyny, stíněním, vibracemi a provozem stavebních strojů a nákladních automobilů na pozemcích sousedících s pozemky ve spoluvlastnictví žalobce“ (výrok I.), aby žalovanému bylo uloženo, aby nepokračoval v provádění stavby na parcelách č. 357/5, 357/8, 357/10, 357/17 v k. ú. P., k níž bylo stavební povolení zrušeno pravomocným rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KÚJCK 26794/2006 OÚPI/3 z 10. 11. 2006“ (výrok II.), a „aby žalovaný obnovil předešlý stav pozemků parc. č. stavební 357/8, 357/10 a 357/17 v k. ú. P. na stav v jakém byly před zahájením stavby na nich tak, aby tyto pozemky uvedl do nezastavěného stavu“ (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 7 Co 2923/20111-410, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku ohledně obtěžování žalobce hlukem, prachem, kouřem, plyny, vibracemi a provozem stavebních strojů a nákladních automobilů ze dvou důvodů. Jednak proto, že během stavby prováděné žalovaným na pozemcích sousedících s pozemky ve spoluvlastnictví žalobce nedocházelo k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu §127 odst. 1 občanského zákoníku, neboť žalovaný prováděl stavbu na základě stavebního povolení (původního sice zrušeného, ale znovu ke dni 7. 9. 2007 pravomocně vydaného) a rušení nebylo větší intenzity než je přiměřené poměrům v daném místě a čase. Dalším důvodem byla skutečnost, že stavba byla v době rozhodování soudu prvního stupně již dokončena.
Dovolací soud již v usnesení z 10. 1. 2011, č. j. 22 Cdo 3968/2009-279, (kterým rozhodoval o dovolání proti částečnému rozsudku v této věci) uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2021).
Jestliže tedy bylo zjištěno, že k rušení žalobce stavebními pracemi již vzhledem k dokončení stavby nedochází (stav ke dni rozhodování soudu), což samo o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval správností právního názoru, zda během stavby šlo o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům či nikoliv.
S důvody pro zamítnutí žaloby ohledně obtěžování žalobce stíněním stavbou prováděnou žalovaným dovolání výslovně nepolemizuje, a proto se touto otázkou dovolací soud, vázaný obsahem podaného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), nezabýval.
Odkaz dovolatele na uplatněný nárok podle §5 obč. zák. nemůže založit pro právní stránce zásadní význam rozhodnutí; mohlo by jít nanejvýš o vadu řízení, ta však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolateli nic nebrání uplatnit tvrzený nárok na ochranu pokojného stavu (resp. držby) u příslušného orgánu nyní, a to bez ohledu na obsah dovoláním napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu