ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2357.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2357/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. S. , zastoupeného JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 95/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2012, č. j. 11 Co 356/2008-478, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 9 C 95/2001-362, ve výroku I. zřídil ve prospěch vlastníka budovy č. p. 43, nacházející se na pozemku parc. č. st. 294/1, zapsané na LV č. 1620, v katastrálním území a obci H., věcné břemeno chůze a jízdy jednostopými a dvoustopými vozidly přes pozemek parc. č. 15925/1, zapsaný na LV č. 842, v katastrálním území a obci H., a to tak, jak je vymezeno v geometrickém plánu, který je součástí tohoto rozsudku, a v souladu s vodohospodářskými předpisy a předpisy o ochraně přírody a krajiny. Ve výroku II. soud prvního stupně uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému částku ve výši 1 500,- Kč jako náhradu za zřízení věcného břemene. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 11 Co 356/2008-478, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak jeho výrok I. formulačně poupravil tak, že ,,soud zřizuje ve prospěch vlastníka stavby – objektu bydlení č. p. 43 postaveném na p. č. st. 294/1 v obci a k. ú. H. věcné břemeno právo cesty přes p. č. 15925/1 v obci a k. ú. H. a tomu odpovídající povinnost vlastníka p. č. 15925/1 v obci a k. ú. H. výkon tohoto práva trpět a to v rozsahu jak je uvedeno v geometrickém plánu“, přičemž tento geometrický plán, který je součástí tohoto rozsudku, podrobně specifikoval. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. dubna 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
V předmětné věci svým předchozím rozsudkem ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 11 Co 356/2008-427, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 22 Cdo 2380/2009-452, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal odvolací soud závazným právním názorem pro další řízení potud, že dovolací soud nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je ve smyslu §151o odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cestu přes pozemek, na kterém se nachází stavba ve vlastnictví žalovaného. Dovolací soud zdůraznil, že z tehdejšího stavu dokazování a řízení je zjevné, že ve svém důsledku se žalobce domáhá zřízení nezbytné cesty, která by mu umožnila – následně prostřednictvím stavebního řízení – realizovat přístup ke své stavbě přes pozemek žalovaného, a to formou povolení vybudovat můstek přes koryto vodního toku – vodní náhon – nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Žalobce sám totiž v průběhu řízení opakovaně poukazoval na skutečnost, že se domáhá zřízení věcného břemene proto, aby rozhodnutí o jeho zřízení představovalo zákonný podklad pro provedení stavby ve smyslu ustanovení §10 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), podle kterého žádost o stavební povolení obsahuje kromě obecných náležitostí základní údaje o požadovaném záměru a identifikační údaje o pozemcích a stavbách. K žádosti stavebník připojí doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud stavební úřad nemůže existenci takového práva ověřit v katastru nemovitostí.
Dovolací soud pak uzavřel, že rozhodnutí o zřízení práva nezbytné cesty, kterého se žalobce domáhal, bez dalšího nezakládá jeho oprávnění na vlastní náklady vybudovat jím uvažovaný můstek, který by přemostil pozemek žalovaného a umožnil žalobci přístup k jeho stavbě, ale má zjevně pro účely stavebního řízení sloužit jako občanskoprávní titul ve stavebním řízení, v jehož rámci bude stavební úřad žádost žalobce o povolení výstavby můstku jakožto stavby posuzovat.
Dovolání je především souhlasem dovolatele s obsahem předchozího zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu a uplatněním výhrad vůči závěrům vyplývajícím z rozhodnutí dovolacího soudu a jím vysloveného závazného právního názoru. Dovolatel totiž naznačuje, jaké okolnosti bude třeba zkoumat ve stavebním řízení pro účely vydání stavebního povolení, tyto okolnosti jsou však v dané souvislosti bez významu, neboť jejich prostřednictvím bude stavební úřad poměřovat případné vydání (či nevydání) stavebního povolení ve prospěch žalobce. Je zřejmé, že případné pravomocné zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení pak může představovat změnu poměrů, která by založila možnou úvahu o zrušení zřízeného věcného břemene podle ustanovení §151p odst. 3 obč. zák.
V občanskoprávní rovině v této souvislosti dovolatel toliko namítá, že žalobce se měl domáhat zřízení věcného břemene přes celý pozemek parc. č. 15925/1 – bez přesného vytýčení geometrickým plánem – a teprve v rámci stavebního řízení by příslušný stavební úřad zkoumal, které místo pro vybudování předmětného můstku s ohledem na obsah znaleckého dokazování a zátopových poměrů.
Tato námitka není důvodná.
V řízení o zřízení nezbytné cesty není soud vázán návrhem žalobce potud, že by nemohl promítnout svou úvahu o tom, kudy má být nezbytná cesta zřízena přes pozemek žalovaného z hlediska skutečností zjištěných v průběhu řízení. Jestliže totiž žalobce označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by v daném směru byl vázán návrhem žalobce. Zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo cesty po pozemku přilehlém ke stavbě, představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku. Soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka stavby na zřízení nezbytné cesty jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se mu jeví nepřiměřený. Musí např. i za pomoci znaleckého posudku posoudit možnost zřízení věcného břemene v takovém rozsahu, aby zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5226, C 5227 a C 5229). V rozhodnutí o zřízení věcného břemene cesty je třeba stanovit, kudy cesta povede; vede-li cesta přes část pozemku, pak za použití geometrického plánu, který je součástí výroku rozhodnutí. Obecně platí, že při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co nejméně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se tedy žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty pouze k části pozemku žalovaného a soud věcné břemeno k části pozemku za pomoci geometrického plánu zřídil, nelze v daném směru jejich postupu nic vytknout. Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu jeho závěr, že věcné břemeno nelze zřídit bez geometrického plánu poukazem na to, že v případě zřízení věcného břemene k celému pozemku není geometrického plánu třeba, je zjevné, že svůj závěr o nemožnosti zřízení věcného břemene vztáhl odvolací soud právě na případ, kdy má být zřízeno věcné břemeno jen k části pozemku žalovaného.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že žalobě nemělo být vyhověno, neboť žalobce žádá zřízení nezbytné cesty jen z titulu pohodlnějšího spojení a „navíc žalovanému nepochybně vznikne mnohokrát větší škoda na jeho nemovité věci než činí výhoda žalobce pro zřízení věcného břemene“.
Ani tyto námitky nejsou důvodné.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3996 a pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup ke stavbě na základě obligačního práva anebo může-li k přístupu využít jiné pozemky v jeho vlastnictví; skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemenu by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav, není významná.
Z uvedeného rozhodnutí vyplývá – a potud lze s dovolatelem souhlasit – že požadavek na zřízení nezbytné cesty jen z důvodu zajištění pohodlnějšího spojení je důvodem pro zamítnutí žaloby o zřízení nezbytné cesty. Dovolatel však přehlíží, že v této části je dovolání kritikou skutkových zjištění nalézacích soudů, které vyšly z určujícího zjištění, podle kterého žalobce ke své stavbě nemá zajištěn přístup jinak, tj. bez zřízení věcného břemene.
V usnesení ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7473, Nejvyšší soud vysvětlil, že soud zamítne návrh na zřízení práva cesty, jde-li o přístup ke stavbě neoprávněné, dočasné či provizorní nebo jestliže by újma vzniklá zřízení práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepření takového práva; vždy je třeba zvažovat konkrétní okolnosti případu.
Nalézací soud však žádná zjištění o takové újmě na straně žalovaného, jež by převyšovala potřebu žalobce ke zřízení nezbytné cesty, neučinily. Dovolatel ostatně v dovolání toto své obecné tvrzení ani žádným způsobem nekonkretizuje, a není tak ani zřejmé, v čem by „mnohokrát větší škoda na jeho nemovité věci“ měla spočívat.
Dovolatel dále namítá, že „žalovaný také nemůže být zřízení věcného břemene žalobce obtěžován a dojde také nepochybně k velkému zásahu do jeho pozemku a vodního díla“. Ani tuto námitku dovolatel v dovolání jakkoliv nespecifikuje, a dovolacímu soudu tak není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se mělo promítnout v poměrech souzené věci.
V obecné rovině dovolací soud dodává, že zřízení věcného břemene je vždy zásahem do práva vlastníka pozemku (a potud jej může žalovaný považovat za „obtěžování“). Míru tohoto zásahu však soudy posuzují při úvaze o tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro zřízení věcného břemene práva cesty či nikoliv. Obecná formulace dovolací námitky v tomto směru pak nezakládá způsobilý dovolací důvod výhrady nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zbylá část dovolacích námitek představuje tvrzenou vadu řízení, a tím uplatněný důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; jeho prostřednictvím však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, a procesně úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu