ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2437.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2437/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Miroslavou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Kpt. Olesinského 39, proti žalovaným: 1) A. U. , 2) D. R. , 3) D. R. , 4) J. R. , zastoupeným JUDr. Jiřím Jaklem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 106/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2012, č. j. 19 Co 389/2011-279, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 39 010,40,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jiřího Jakla.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 11 C 106/2009-228, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově nacházející se na pozemku parc. č. st. 175, k pozemku parc. č. st. 175 a pozemku parc. č. 97/2, to vše v katastrálním území a obci K. Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně budovu s garáží nacházející se na pozemku parc. č. st. 175, pozemek parc. č. st. 175 a dále pozemek parc. č. 97/34, oddělený z pozemku parc. č. 97/2, dále pozemek parc. č. 97/2, a to se všemi právy a povinnostmi, součástmi a příslušenstvím. Ve výroku III. přikázal do výlučného vlastnictví žalované 1) pozemek parc. č. 97/32, oddělený z pozemku parc. č. 97/2. Ve výroku IV. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalované 2), žalované 3) a žalovaného 4) pozemek parc. č. 97/33, vzniklý oddělením z pozemku parc. č. 97/2, a to každému ideální 1/3. Ve výroku V. uznal žalobkyni povinnou zaplatit žalované 1) na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 108.333,-Kč. Ve výroku VI. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) na vyrovnání jejího podílu 36.111,- Kč. Ve výroku VII. uložil dále žalobkyni povinnost zaplatit žalované 3) na vyrovnání jejího podílu 36 111,- Kč. Ve výroku VIII. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 4) na vyrovnání jeho podílu 36.111,- Kč. Ve výrocích IX. – XII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými vlastníky budovy nacházející se na pozemku parc. č. st. 175, tohoto pozemku a dále pozemku parc. č. 97/2, to vše v katastrálním území a obci K., a to žalobkyně ideální 4/6 nemovitostí, žalovaná 1) ideální 1/6 nemovitostí, žalovaní 2), 3) a 4) každý ideální 1/18 nemovitostí. O tyto nemovitosti se převážně starala žalobkyně, která zároveň hradila výdaje s nemovitostmi spojené a sama je užívala, aniž by ostatním spoluvlastníkům platila jakoukoliv náhradu. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení vyplynulo, že pozemek parc. č. 97/2 lze reálně rozdělit tak, aby vznikly tři účelně využitelné pozemky. Jako nejvhodnější variantu rozdělení soud shledal v oddělení pozemku parc. č. 97/32, 97/33 a 97/34 z pozemku parc. č. 97/2.
Soud prvního stupně konstatoval, že je třeba při rozdělení věci podle spoluvlastnických podílů přihlédnout k účelnému využití věci a k velikosti těchto podílů. Ačkoliv připustil, že kombinovaný způsob vypořádání, který zvolil, není zcela obvyklý, jedná se o přípustný způsob za předpokladu, že je vzniklý nepoměr finančně kompenzován. Tak jako bylo omezeno právo žalovaných, jejichž spoluvlastnický podíl byl přikázán do vlastnictví žalobkyně, může být omezen i její spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. 97/2 tím, že jí bude přikázána za finančního vyrovnání menší část tohoto pozemku než ta, která odpovídá jejímu 4/6 podílu. Při stanovení výše vypořádacích podílů vyšel z ocenění spoluvlastnických podílů žalovaných na předmětných nemovitostech zjištěných znaleckým posudkem.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. února 2012, č. j. 19 Co 389/2011-279, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. svého rozhodnutí změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově nacházející se na pozemku parc. č. st. 175, k pozemku parc. č. st. 175 a pozemku parc. č. 97/2, to vše v katastrálním území a obci K. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek parc. č. 97/32, vzniklý oddělením geometrickým plánem z pozemku parc. č. 97/2. Do výlučného vlastnictví žalované 1) pak přikázal pozemek parc. č. 97/33, oddělený geometrickým plánem z pozemku parc. č. 97/2. Nařídil dále prodej budovy nacházející se na pozemku parc. č. st. 175 s příslušenstvím, tohoto pozemku, dále pozemku parc. č. 97/34 odděleného z pozemku parc. č. 97/2, a pozemku parc. č. 97/2. Výtěžek, kterého bude prodejem dosaženo, nařídil odvolací soud rozdělit tak, že 4/6 obdrží žalobkyně, 1/6 žalovaná 1) a žalovaní 2), 3) a 4) obdrží každý po 1/18. Žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 58.333,- Kč. Žalované 1) dále uložil povinnost zaplatit žalovaným 2), 3) a 4) na vypořádání jejich podílů každému částku 19.444,- Kč. Ve výroku II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Při svém rozhodování však zohlednil skutečnost, že žalobkyně během odvolacího řízení uvedla, že již nadále nepožaduje předmětné nemovitosti přikázat do svého vlastnictví, neboť došlo ke změně její finanční situace. Vzhledem ke skutečnosti, že jak žalobkyně, tak i žalovaní odmítli přikázání budovy na pozemku parc. č. st. 175 a pozemku parc. č. st. 175 do svého vlastnictví, rozhodl odvolací soud o jejich prodeji. Pokud jde o pozemek parc. č. 97/2, zabýval se odvolací soud jeho reálným rozdělením. Konstatoval, že reálné rozdělení možné je, zohlednil však skutečnost, že je nezbytné zajistit přístup k domu na pozemku parc. č. st. 175 a také ke studni, která je zdrojem pitné vody pro tuto budovu. Proto nepřikázal oddělený pozemek parc. č. 97/34 a pozemek parc. č. 97/2 do vlastnictví některého ze spoluvlastníků a nařídil jejich prodej. Pokud jde o pozemky parc. č. 97/32 a 97/33, ty přikázal soud do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalované 1), a to vzhledem k výši jejich spoluvlastnických podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dále namítá, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasila se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 97/2. Uvedla, že je většinovou spoluvlastnicí tohoto pozemku, o který se nejméně 15 let starala, zatímco ostatní spoluvlastníci o něj nejevili zájem. Do tohoto pozemku také investovala, hradila elektřinu, pojištění apod. Nesouhlasila s tím, že jí byl do vlastnictví přikázán pozemek parc. č. 97/32, oddělený z pozemku parc. č. 97/2. Získala tak totiž pouze 690 m2, ačkoliv vzhledem k celkové výměře pozemku parc. č. 97/2, která činí 1 785 m2, měla podle svého spoluvlastnického podílu získat výměru ve výši 1 190 m2. Namítla, že provedené rozdělení pozemku parc. č. 97/2 není funkční a nově vzniklý pozemek, který jí byl přikázán do vlastnictví, již nemůže využít způsobem, jaký zamýšlela. Připomněla, že v řízení prokázala, že má finanční prostředky na případnou náhradu spoluvlastnického podílu k tomuto pozemku ostatním spoluvlastníkům. Odvolacímu soudu vytkla také to, že nepřihlédl ke skutečnosti, že se ostatní podíloví spoluvlastníci nikdy na údržbě pozemku nepodíleli. Nesouhlasila se znaleckým posudkem Ing. Novákové, podle kterého je pozemek neudržován. Uvedla, že znalecký posudek byl vypracován v roce 2011, tj. zhruba rok před rozhodnutím soudu, nicméně ke dni rozhodování soudu se však ceny nemovitostí na trhu změnily. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že nesouhlasí s výtkami dovolatelky ohledně skutkových zjištění a procesního postupu odvolacího soudu. Poukázali na to, že dovolatelka neprokázala, že se o předmětné nemovitosti starala výhradně ona. Žalovaní se ztotožnili s názorem odvolacího soudu ohledně reálného rozdělení pozemku parc. č. 97/2, neboť jiné rozdělení by nebylo slučitelné s účelným využitím věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. února 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je v řešené věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka napadá způsob, jakým odvolací soud rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 97/2.
Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
V otázce rozdělení společné věci – jakožto prvního a občanským zákoníkem upřednostněného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví – vychází Nejvyšší soud z ustálené judikatury potud, že úvahu odvolacího soudu o tom, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je či není rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8060; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 25. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 769/10, uveřejněným na nalus.usoud.cz). K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud opakovaně přihlásil a lze je považovat za výraz ustálené soudní praxe (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 3648/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 1511/2009, uveřejněné na www.nsoud.cz ).
Přezkum závěrů o reálné dělitelnosti věci ve vazbě na zjevnou nepřiměřenost úvah soudů v nalézacím řízení se vztahuje jak na posouzení samotné dělitelnosti předmětu spoluvlastnictví, tak i na úvahu kterému z dosavadních spoluvlastníků budou jednotlivé části dosud společné věci přikázány (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3357/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8276). I posuzování výběru jedné z více variant dělení pozemků v řízené o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je z hlediska přezkumu dovolacím soudem vázáno pouze na případy, kdy jsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 637/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Stěžejní výhrada dovolatelky spočívá ve zpochybnění postupu, jímž odvolací soud rozhodl o rozdělení pozemku parc. č. 97/2. Podle přesvědčení žalobkyně je totiž podmínkou reálného dělení společné věci okolnost, že přikázané části dosud společné věci jednotlivým spoluvlastníkům odpovídají svou velikostí dosavadním spoluvlastnickým podílům.
Tato námitka není důvodná.
Občanský zákoník v druhé větě §142 odst. 1 před výčtem jednotlivých způsobů vypořádání hovoří o tom, že soud při vypořádání přihlédne k velikosti podílů a k účelnému využití věci, aniž by blíže kritéria dělení konkretizoval. Soudní praxe aplikaci uvedených kritérií vztahuje pouze ke způsobu vypořádání, jímž je přikázání věci některému ze spoluvlastníků (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1966, sp. zn. 79/66, uveřejněný pod č. 16/1967 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 11 083).
Je ovšem zřejmé, že uvedené závěry odrážejí přístup, podle kterého pro otázku samotného rozdělení či nerozdělení věci není podstatná úvaha ve směru, který ze spoluvlastníků by věc účelněji využil, pokud by nedošlo k jejímu rozdělení, resp. jaká je velikost spoluvlastnických podílů jednotlivých podílových spoluvlastníků.
V soudní praxi však platí, že při úvaze o tom, zda je rozdělení věci dobře možné, se zohledňují i skutečnosti podřaditelné pod účelné využití věci (např. aby rozdělením nevznikly dvě samostatné, nicméně nefunkční věci) nebo pod velikost podílů (např. tam, kde by poměr rozdělených věci velikostí výrazně neodpovídal velikosti spoluvlastnických podílů).
Názor, prezentovaný dovolatelkou, jenž váže dělitelnost věci na respektování velikosti spoluvlastnických podílů, odráží zčásti právní úpravu účinnou do 31. prosince 1991.
Podle §142 odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Jestliže je to možné, rozdělí soud věc mezi spoluvlastníky podle výše podílů. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita v souladu se zájmy společnosti. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Obecně lze souhlasit s přístupem, který v případě rozdělení věci upřednostňuje takový postup, kdy věc bude rozdělena s přihlédnutím k velikosti spoluvlastnických podílů tak, aby nevznikala povinnost poskytnout finanční vyrovnání. Reálnému rozdělení věci však podle okolností konkrétního případu nebrání ani to, jestliže takové dělení není možné, ale přicházelo by do úvahy dělení věci na více samostatných věcí ve velikostech nekorespondujících dosavadním spoluvlastnickým podílům s nutností finanční vyrovnání. K těmto východiskům se Nejvyšší soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 10. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ), v němž dále poukázal na skutečnost, že nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. ledna 2014 - v ustanovení §1144 odst. 2 výslovně stanoví, že rozdělení věci nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.
Potud tedy dovolací námitka žalobkyně důvodná není.
Z ustanovení §142 odst. 1 věty třetí občanského zákoníku a contrario se podává, že podmínkou rozdělení věci je, že se jedná o rozdělení „dobře možné“. Tato podmínka není naplněna pouhou faktickou možností a technickou proveditelností rozdělení společné věci, ale také funkčním opodstatněním takového rozdělení.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se reálným rozdělením rozumí reálné rozdělení jedné určité zpravidla nemovité věci v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 8, str. 306). V rozsudku ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 16, str. 596, vyložil, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.
Ve vztahu k dělitelnosti pozemků dovolací soud v rozsudku ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, uveřejněnému v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5747, Nejvyšší soud vyložil, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku.
Dovolací soud se především shoduje s odvolacím soudem potud, že při rozdělení pozemku parc. č. 97/2 vzal odvolací soud na zřetel všechny okolnosti daného případu. Pro závěr o způsobu rozdělení pozemku byla primární skutečnost, že ve vztahu k domu na pozemku st. parc. č. 175 a pozemku st. parc. č. 175 přicházela do úvahy jediná forma vypořádání, a to nařízení projede a rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílů, což výslovně akceptuje i dovolatelka v dovolání.
Ve vztahu k pozemku parc. č. 97/2 odvolací soud přihlédl k tomu, že na tomto pozemku se nachází kopaná studna používaná jako zdroj pitné vody pro uživatele domu – konkrétně na zbytku této pozemkové parcely o výměře 383 m² podle geometrického plánu č. 501/10118/2009 ověřeného dne 28. června 2009 Ing. E. S. Vzhledem k polohovému umístění kopané studny na pozemku došlo uvedeným geometrickým plánem – s přihlédnutím k využitelnosti ostatních oddělených částí pozemku, k oddělení části pozemku se studnou v nezbytném rozsahu. Stejně tak z téže pozemkové parcely a týmž geometrickým plánem oddělená parcela č. 97/34 o výměře 22 m² je nezbytná pro zajištění přístupu k domu a jejímu příslušenství za účelem jeho údržby. Odvolací soud uzavřel, že budoucí využitelnost objektu bydlení na pozemku st. parc. č. 175 a pozemku st. parc. č. 175 a s tím spojená výtěžnost jejich prodeje nařízená odvolacím soudem odůvodňuje nepřikázat oddělené části původního pozemku parc. č. 97/2, tj. parcelu č. 97/34 o výměře 22 m² a zbytek parc. č. 97/2 o v ýměře 383 m² žádnému z účastníků, ale nařízení jejich prodeje s uvedeným objektem bydlení a pozemku st. parc. č. 175.
Vůči těmto závěrům dovolatelka v dovolání výhrady neuplatňuje a postup zvolený odvolacím soudem považuje dovolací soud za zcela přiléhavý a reflektující konkrétní situaci, jestliže jeho výsledkem má být zajištěn budoucí jednotný režim domu a parametry zajišťujícími přístup k domu a jeho zásobování pitnou vodou. Je zřejmé, že taková východiska pro budoucí prodej umožňují logický předpoklad dosažení vyšší prodejní ceny, jež je v zájmu účastníků, oproti stavu, kdy by předmětem prodeje byl pouze dům s pozemkem, zatímco přístup k domu by byl zajištěn přes pozemek ve vlastnictví jiné osoby, která by disponovala vlastnickým právem k pozemku se studnou, jež zajišťuje dodávku pitné vody do rodinného domu.
Odvolací soud v této situaci také správně zhodnotil, že u zbylé části pozemku parc. č. 97/2 je namístě uvažovat prvotně o rozdělení tak, aby užitná hodnota svědčila i do budoucna stávajícím spoluvlastníkům. Ostatně ani proti tomuto postupu neuplatňuje dovolatelka námitky potud, že odvolací soud neměl uvažovat o rozdělení tohoto pozemku; konkrétní výhrady však směřuje vůči tomu, jakým způsobem odvolací soud rozdělení pozemku provedl.
Při úvaze o způsobu rozdělení odvolací soud vyšel z toho, že rozdělení pozemku musí odrážet jeho zbývající výměru 1380 m². S přihlédnutím k této skutečnosti neupřednostnil rozdělení pozemku podle velikosti spoluvlastnických podílů s poukazem na to, že „oddělené části pozemkové parcely“ odpovídající spoluvlastnickým podílům žalovaných by s ohledem na jejich výměru nebyly využitelné. Při zvažování konkrétního způsobu možného rozdělení vyšel ze závěrů znaleckého posudku, jenž uvažoval s variantami dvou parcel o výměře každé 690 m². Tento způsob rozdělení umožní volný přístup k pozemkům z místní komunikace obklopující dosavadní pozemek parc. č. 97/2. Zohlednil též skutečnost, že s touto navrženou variantou dělení pozemku vyjádřil výslovný písemný souhlas i stavební úřad, jenž ji považoval jako nejvhodnější z variant dělení přicházejících do úvahy z hlediska budoucí využitelnosti oddělených části pozemkové parcely i pro případnou budoucí výstavbu.
Jestliže za této situace neupřednostnil odvolací soud rozdělení pozemku výhradně se zřetelem na velikost spoluvlastnických podílů, ale přihlédl k výše uvedeným skutečnost, nelze jeho úvahy v žádném směru považovat za nepřiměřené. Dovolatelka ostatně v dovolání namítá – vedena úvahou o tom, že rozdělení pozemku musí respektovat velikost spoluvlastnických podílů – v zásadě pouze to, že jí měla být přikázána pozemková částice o výměře 1122 m² nebo obě parcely č. 97/32 a č. 97/33.
Vůči tomuto způsobu rozdělení dovolatelka namítá, že parcelu, kterou jí soud přikázal do vlastnictví, může využít toliko jako zahradu, ačkoliv uvažovala o tom, že sama nebo její dcera chce na pozemku „postavit nemovitost“.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, jestliže zvažoval rozdělení pozemku způsobem, který zvolil, pokud pozemek parc. č. 97/2 je druhem využití právě zahradou; rozdělení pozemku primárně s přihlédnutím k tomuto účelu je naopak zcela logické. Sama dovolatelka v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opakovaně poukazovala na skutečnost, že zahrada předpokládá hospodářské využití chovem hospodářských zvířat, pěstováním ovoce a zeleniny pro vlastní zásobování a pro další hospodářské aktivity s tím, že s ohledem vyšší věk má zájem o přesně takové využití pozemku ve prospěch „nabytí částečné soběstačnosti využitím pozemku“ s redukcí výdajů domácnosti žalobkyně. Na shodném stanovisku žalobkyně setrvala i u jednání odvolacího soudu dne 8. prosince 2011. I v doplnění odvolání ze dne žalobkyně opětovně poukazovala na skutečnost, že zahradu hodlá využívat dosavadním způsobem.
Jestliže až v dovolacím řízení přichází žalobkyně s tvrzením o stavebním využití nemovitosti, jedná se o skutečnost, ke které dovolací soud nemohl přihlédnout – jakožto ke skutečnosti nové – ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř.
Dovolatelka dále v dovolání poukazovala na skutečnost, že „soud nepřihlédl k tomu, že „žalobci“ /správně žalovaní/ se nepodíleli na údržbě, opravách atd. předmětného pozemku“, a nesouhlasila s obsahem znaleckého posudku, jenž uvedenou zahradu shledal neudržovanou a ve špatném technickém stavu, zarostlou náletovými rostlinami.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by se tyto námitky mohly promítnout do poměrů souzené věci z hlediska zvolené varianty dělení pozemku, i kdyby se jednalo o námitky důvodné.
Dovolatelka ani neuvádí, jaký dovolací důvod touto námitkou vystihuje. Pokud má jít o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nejde o námitku důvodnou.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44).
Uvedená skutková zjištění mají oporu v obsahu znaleckého posudku vypracovaném Ing. Dianou Novákovou. Tímto znaleckým posudkem ze dne 31. ledna 2011 byl proveden důkaz u jednání soudu prvního stupně dne 10. května 2011, přičemž žalobkyně vůči tomuto posudku neuplatnila žádné námitky a výhrady. Ani v následném stanovisku žalobkyně ze dne 17. června 2011 neuplatnila žalobkyně proti uvedené části znaleckého posudku žádné výhrady a neučinila tak ani u jednání dne 21. června 2011. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak není dán.
Poslední dovolací námitkou pak žalobkyně namítá, že ocenění nemovitostí bylo provedeno v lednu 2011 a odvolací soud rozhodoval v únoru 2012, a „proto je zde otázka hodnoty nemovitostí, neboť více jak za rok se tržní hodnota nemovitostí změnila“.
Tato námitka taktéž není důvodná.
Dovolací soud vychází ustálené závěry judikatury dovolacího soudu, podle které jestliže soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71).
Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení žádným způsobem nepoukazovala na možnou změnu cen nemovitostí a nenavrhovala ani doplnění znaleckého posudku ani případné vypracování revizního znaleckého posudku. Jestliže z obsahu spisu nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách nemovitých věcí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před jedním rokem.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátkou) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u každého z žalovaných z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 280 000,- Kč podle §7 bodu 6. ve spojení s ustanovením §8 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 9 700,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 1. srpna 2012 - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Takto určená odměna je u každého z žalovaných snížena o 20 % podle §12 odst. 4 vyhlášky a činí 7 760,- Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku 8 060,- Kč u každého z žalovaných. S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1 692,60 Kč činí náklady u každého z žalovaných celkem 9 752,60 Kč. Při celkovém počtu čtyř žalovaných je celková výše nákladů řízení na straně žalovaných představována částkou 39 010,40 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby žalovaným, kteří mají postavení nerozlučných společníků, oprávněným společně a nerozdílně, nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 39 010,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu