ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.247.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 247/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Z. V. , bytem v L., zastoupeného JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti žalované Z. R. , bytem v L., zastoupené JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy 1915, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 217/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2011, č. j. 9 Co 33/2011-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.552,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Markéty Soukupové.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2010, č. j. 15 C 217/2006-131, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. července 2010, č. j. 15 C 217/2006-138, a usnesení ze dne 30. srpna 2010, č. j. 15 C 217/2006-147, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby ze zaniklého společného jmění účastníků byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované nemovitosti v katastrálním území H. L., obci L., a to dům postavený na pozemku parc. č. 1951, garáž bez čp/če postavená na pozemku parc. č. 1953/26 a pozemky parc. č. 1951, 1953/26 a 1953/12 s tím, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu částku určenou soudem (výrok I.). Zastavil řízení v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal, aby jemu, i žalované byla uložena povinnost zaplatit A. V., bytem v L., každému z nich částku 150.000,- Kč s úrokem 9,4% ročně z titulu smlouvy o půjčce ze dne 9. února 2001 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 9 Co 33/2011-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil pouze výrok III. v tom směru, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní judikaturou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz článek II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatel nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu o platnosti dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu, kterou účastníci uzavřeli dne 24. března 2003. Tvrdí, že vypořádáváné nemovitosti, tvořící součást společného jmění účastníků, v ní nebyly řádně specifikovány, neboť nebylo uvedeno ve kterém katastrálním území a obci se nacházejí. Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ručním doplněním chybějících údajů do již podepsané dohody se nezměnil obsah právního úkonu, ani následky, které chtěli účastníci jejím uzavřením vyvolat, a domnívá se, že lze dohodu opatřenou vpiskem považovat za odlišnou od té, kterou podepsali. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, na niž poukazuje.
Otázka posouzení platnosti právního úkonu, v tomto případě dohody účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu z 24. 3. 2003, nevykazuje s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti případu judikatorní přesah, přičemž z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze ani zaznamenat pochybení při hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu věci.
Podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Dovolací soud v tomto směru vyslovil, že není-li převáděná nemovitost ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, která způsobuje jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 8502 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 8508 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud připomenul nezbytnost rozlišovat hodnotící kritéria určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem. Uvedl, že u nedostatků v označení právního úkonu je nutno rozlišovat, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn (viz např. nález ze dne 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005, sp. zn. 29 Odo 318/2003, dovolací soud dovodil, že je nutno činit rozdíl mezi označením nemovitostí ve smlouvě a označením předmětu vkladu do katastru nemovitostí. Připomenul, že ve smlouvě musí být její předmět vymezen dostatečně určitě, aby nevznikly žádné pochybnosti, co je předmětem převodu, zejména aby byl předmět smlouvy odlišen od jiných obdobných předmětů (nemovitostí). Dále zdůraznil, že při zápisu do katastru nemovitostí musí předložený návrh být v souladu s formálními požadavky zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a katastrálního zákona, konkrétně s jeho §5 odst. 1 písm. c), podle něhož v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, příslušností stavby k části obce a číslem popisným nebo evidenčním. Při nabývání vlastnictví k nemovitosti je tedy nutno rozlišovat na straně jedné právní důvod (titul), jímž je v daném případě smlouva, a na straně druhé způsob nabytí (modus), kterým je zápis nabyté nemovitosti do katastru nemovitostí. V tomto směru Nejvyšší soud také judikoval, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; platnost právního úkonu, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního úkonu, katastrální úřad nezkoumá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy uveřejněné v sešitě č. 2, ročníku 2001, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod II. stanoviska).
V nálezu ze dne 21. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 298/98, Ústavní soud judikoval, že tak, jak je ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, formulováno, umožňuje, aby na listině obsahující právní úkon samotných účastníků byly eventuálně údaje potřebné pro realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí doplněny. Současně uvedl, že nesdílí právní názor, podle kterého v případě, že v kupní smlouvě nejsou označeny nemovitosti v souladu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., je smlouva neurčitá (k tomu srov. např. též nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000, tamtéž). Tento právní názor Ústavního soudu, obsažený v jeho vykonatelném rozhodnutí, které je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány a orgány, je při posuzování platnosti právních úkonů, na jejichž základě má dojít (je účastníky zamýšleno dosažení) příslušného zápisu věcného práva do katastru nemovitostí, klíčový.
Při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti to, co sumarizoval na podkladě své dosavadní judikatury Ústavní soud v nálezu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06. Totiž, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší možné míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
V posuzované věci odvolací soud s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním nalézacích soudů, z nichž Nejvyšší soud musí vycházet, dovodil, že v daném případě nemohly vzniknout z občanskoprávního hlediska žádné pochybnosti o identitě sporných nemovitostí. Jestliže v průběhu řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle zmíněné dohody došlo k dodatečnému „upřesnění“ katastrálního území, jednalo se výhradně o splnění požadavku kladeného ze strany uvedeného správního orgánu, a to pro účely dosažení všech zákonem sledovaných podmínek pro vklad vlastnického práva podle této dohody, která ovšem – opětovně Nejvyšší soud zdůrazňuje – z občanskoprávního hlediska představovala platný právní úkon účastníků. Proto dodatečné vpisování či precizace označení nemovitostí, v tomto případě doplnění katastrálního území v dohodě účastníků, je třeba vnímat pouze a jen jako okolnost související s řízením o povolení vkladu do katastru, která rozhodnutím o povolení vkladu byla konzumována.
Vztaženo na posuzovaný případ je zřejmé, že odvolací soud se při řešení dovoláním napadené právní otázky ohledně platnosti předmětné dohody od judikovaných závěrů nijak neodchýlil a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem posuzované věci správně uzavřel, že dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, kterou účastníci uzavřeli dne 24. března 2003, je platná.
Jestliže dovolatel v dovolání poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3484/2006, 33 Cdo 2509/2007 a na judikaturu Ústavního soudu III. ÚS 697/06, lze pouze uvést, že zmíněná rozhodnutí řeší odlišnou problematiku od té, která je zde posuzována.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náhrada nákladů je představována odměnou, která činí podle §6, §7 bod 6, §8 odst. 6 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.) 10.900,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 13. 552,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu