ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2537.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2537/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. P., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16, proti žalované Ruské federaci, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 7/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012, č. j. 4 Co 1/2011-143, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. srpna 2011, č. j. 65 C 7/2010-127, zamítl návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, podaný v řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti, kterým by žalované bylo zakázáno umožnit vstup prezidentu České republiky, poslancům Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, senátorům Parlamentu České republiky, předsedovi vlády České republiky a ministrům vlády České republiky do nemovitostí v Praze v katastrálním území B., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu: parcela č. 1792, parcela č. 1794/1, parcela č. 1794/2, parcela č. 1794/3, parcela č. 1794/4, parcela č. 1793, parcela č. 1791 s domem. Dále soud uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 27. ledna 2012, č. j. 4 Co 1/2011-143, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2011, č. j. 65 C 7/2010-127, a řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 24. srpna 2011 zastavil.
Odvolací soud uvedl, že pravomoc českých soudů nelze opřít o §47 odst. 3 písm. a), ani o §47 odst. 3 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním – dále jen ZMPSP; jde totiž o nemovitosti vlastněné a užívané pro účely diplomatické mise, žalovaná tu jedná jako suveréní nositelka veřejné moci, a požívá funkční imunity. V této souvislosti odvolací soud připomenul usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, jakož i usnesení ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2594/2009. Pro nedostatek pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout řízení zastavil podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost se opírá o §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka opírá pravomoc českých soudů o §47 odst. 3 písm. a) a b) ZMPSP, které podle ní zakládají pravomoc těchto soudů, je-li předmětem řízení nemovitý majetek států uvedených v §47 odst. 1 (tj. cizích států požívajících imunity). Připomíná rozsah vynětí diplomatického zástupce z jurisdikce přijímacího státu (čl. 31 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích); žalovaná podle dovolatelky „vystupuje jako diplomatický zástupce“ a vlastnictví nemovitosti má soukromoprávní charakter. Žalované musí být známo, že vlastnictví k nemovitosti nikdy nenabyla. Šlo o nemovitost, kterou 15. 3. 1939 zabavila z rasových důvodů otci žalobkyně tehdejší Německá říše, a později byla československým státem darována žalované pro účely mise.
Dovolatelka též tvrdí, že v této věci již Vrchní soud v Praze rozhodoval o příslušnosti Městského soudu v Praze, a proto jde již o věc rozhodnutou (zřejmě má za to, že rozhodnutím o příslušnosti byla pravomocně rozhodnuta otázka pravomoci soudu). Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Pravomoci československých soudů nejsou podrobeny cizí státy a osoby, jež podle mezinárodních úmluv nebo jiných pravidel mezinárodního práva anebo zvláštních československých právních předpisů požívají v České republice imunity (§47 odst. 1 ZMPSP).
Pravomoc českých soudů je však podle §47 odst. 3 ZMPSP dána, jestliže:
a) předmětem řízení je nemovitý majetek států a osob uvedených v odstavci 1, nacházející se v České republice, nebo jejich práva na takových nemovitých věcech patřících jiným osobám, jakož i práva z poměru nájemního k takovým nemovitým věcem, pokud není předmětem řízení placení nájemného,
b) předmětem řízení je dědictví, v němž osoby uvedené v odstavci 1 vystupují mimo rámec svých úředních funkcí.
Vystupuje-li cizí stát nikoliv jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, publikované pod č. 26/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Platí tedy, že tam, kde cizí stát vystupuje jako suverénní nositel veřejné moci, je z pravomoci českých soudů vyňat.
Stejnou otázkou se zabývá i P. Caban v monografii „Jurisdikční imunity států“ (Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2007, zejména s. 45 a násl.). Po podrobném rozboru dané problematiky včetně uvedení zahraniční judikatury a protichůdných názorů dospívá k závěru, že „zdá se být jako odůvodněné připustit možnost vést vůči cizím státům ve vztahu k nemovitostem používaným pro účely diplomatických misí těchto států veškeré druhy soudních řízení, které nebudou v rozporu se závazky podle VÚDS (tj. Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, publikované vyhláškou č. 157/1964 Sb. – pozn. Nejvyššího soudu) upravujícími zejména nedotknutelnost místností mise a nebudou zasahovat do výkonu funkcí mise“.
Místnosti mise jsou nedotknutelné; přijímající stát všemožně usnadní výkon funkcí mise (čl. 22 odst. 1, věta první, čl. 25 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích).
Předběžné opatření tak, jak jej žádá vydat žalobkyně, přímo zasahuje do výkonu funkcí mise; jde tedy o případ, kdy cizí stát podle mezinárodní úmluvy požívá v České republice imunitu. Budova mise požívá ochranu podle čl. 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, garantujícího nedotknutelnost místností mise; ta by nebyla zaručena, pokud by byl zakázán do budovy vstup osobám v návrhu na vydání předběžného opatření uvedeným. Bez ohledu na to, zda žalobkyně je či není vlastnicí budovy, tak není dána pravomoc českého soudu o této věci rozhodnout.
S názorem, že na posouzení uvedené otázky lze vztáhnout ustanovení čl. 31 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, dovolací soud nesouhlasí. Je mimo pochybnost, že Vídeňská úmluva upravuje (kromě jiného) též postavení diplomatického zástupce a jeho vztah k jurisdikci přijímajícího státu. Článek 31 Úmluvy (jehož se žalobkyně dovolává) se vztahuje na postavení diplomatických zástupců, netýká se však přímo vysílajících států; v této věci je žalovaným stát, nikoliv diplomatický zástupce. Také skutečnost, že soud rozhodl o místní příslušnosti, nezakládá překážku věci rozhodnuté pro posouzení pravomoci soudu; ostatně podle §103 o. s. ř. „kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení)“. „Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví“ (§104 odst. 1 o. s. ř., věta první). Kdykoliv v řízení tedy vyjde najevo, že soud nemá pravomoc ve věci jednat, musí být řízení zastaveno, a to dokonce i v dovolacím řízení (viz §243b odst. 4 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu