ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2710.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2710/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. P. , bytem ve V. n. M., zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 8, proti žalovanému D. P. , bytem ve V. n. V., zastoupenému JUDr. Josefem Šlampou, advokátem se sídlem v Kyjově, Komenského 617, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 754/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2011, č. j. 38 Co 70/2010-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 16 C 754/2006-132, výrokem pod bodem I. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů („SJM“) do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci uvedené v rozsudku pod položkami 1. až 37., dále zůstatek na účtu u E Banky, a. s., ve výši 6.945,43 Kč, zůstatek na účtu u České spořitelny, a. s., ve výši 4.746,80 Kč a částku 311.000,- Kč vybranou žalovaným z účtu u E Banky dne 13. 6. 2002. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu u České spořitelny, a. s., ve výši 2.125,50 Kč. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 218.583,37 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body III. a IV. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. května 2011, č. j. 38 Co 70/2010-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje – jak tvrdí - dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; ve skutečnosti však polemizuje se skutkovými závěry, ze kterých napadené rozhodnutí vychází.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel sice tvrdí, že „rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“, a proto je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ovšem na jiném místě sám správně uvádí, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; o přípustnosti podle zmíněného ustanovení tak nelze uvažovat. V dané věci by tak připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pokud tedy dovolatel nevznese v dovolání právně relevantní výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
V dané věci dovolatel nejen že právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, nevymezil, ale obsah dovolání spočívá v polemice se skutkovými zjištěními, a tudíž je tu nepřípustně uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel jen tvrdí, že věc měla být správně posouzena „podle ustanovení §143 odst. 3“ obč. zák.; takové ustanovení však občanský zákoník nemá. I v případě, že dovolatel měl na mysli §149 odst. 2 obč. zák., jak by vyplynulo ze souvislostí věci, byla by aplikace tohoto ustanovení závislá na skutkových zjištěních, která by nutně musela být jiná, než jsou. I zde jde tedy v podstatě o skutkovou námitku.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2013
JUDr. Jiří Spáčil ,CSc.
předseda senátu