ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2746.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2746/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. P. , bytem v P. n. O., zastoupeného JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, 28. října 10, proti žalovanému J. V. , bytem v O. – Z., zastoupenému JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Matiční 730/3, za účasti J. V., bytem v O., jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o stanovení povinnosti zdržet se znečišťování pozemku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 369/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2012, č. j. 8 Co 627/2011-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2012, č. j. 8 Co 627/2011-96, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalovanému zdržet se znečišťování pozemku žalobce parc. č. 2757/6, způsobovaného opadáváním květů, plodů a listů z ořešáku vlašského, nacházejícího se na pozemku parc. č. 2780/2 ve vlastnictví žalovaného, vše v katastrálním území a obci P. n. O.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2010, č. j. 57 C 369/2008-59, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zdržet se znečišťování pozemku žalobce parc. č. 2757/6, spočívajícím v opadáváních květů, plodů a listů z ořešáku královského, nacházejícího se na pozemku žalovaného parc. č. 2780/2, to vše v katastrálním území a obci P. n. O. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2757/6 a žalovaný vlastníkem pozemku parc. č. 2780/2, to vše v katastrálním území a obci P. n. O. Jedná se o sousední pozemky, které jsou odděleny dřevěným plotem. Na pozemku žalovaného, asi 1 až 1,5 metrů od pozemku žalobce roste strom - ořešák královský, který dosahuje výšky 10 metrů. Pozemek žalobce je využíván jako okrasná zahrada a na pěstěnou travnatou plochu přilétají listy padající z ořešáku královského, umístěného na pozemku žalovaného. Listy jsou větrem zanášeny i na pozemek žalobce, kde tvoří v některých místech i souvislé vrstvy a zachytávají se v okrasných keřích, které jsou vysazeny na pozemku žalobce.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k výšce stromu a rozsahu jeho koruny na pozemek žalobce padá velké množství listů, plodů a květů, které omezují výkon vlastnického práva žalobce nad míru přiměřenou poměrům a negativně ovlivňují stav pozemku žalobce, který musí vynakládat značné náklady k udržení stavu a kvality svého pozemku využívaného jako okrasná zahrada. Vzal v úvahu též to, že listy ořešáku královského nemohou být žalobcem vzhledem k jejich struktuře použity ke kompostování, a také způsob využití pozemku žalobce jako okrasné zahrady. Konstatoval, že žalovaný pochybil, pokud vysadil strom v přílišné blízkosti hranice pozemků. Uvedl, že žalovaný je povinen zadržet listí na svém pozemku i tehdy, pokud budou nepříznivé klimatické podmínky (např. silný vítr). Uzavřel, že je na žalovaném, aby dosáhl stavu, který mu ukládá rozhodnutí soudu s přihlédnutím k tomu, že opad květů, plodů a listů ořešáku královského trvá vždy krátkou předem předvídatelnou dobu v roce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. února 2012, č. j. 8 Co 627/2011-96, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným zdržet se znečišťování žalobcova pozemku parc. č. 2757/6, spočívajícím v opadávání květů, plodů a listů z ořešáku královského umístněného na pozemku žalovaného parc. č. 2780/2, to vše v katastrálním území a obci P. n. O. (výrok I. rozsudku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která jako správná převzal. Doplnil však dokazování ohledně žalobcem tvrzeného opadávání listí, květů a plodů v jarních měsících. Nesdílel však závěr soudu prvního stupně, že žalobce obtěžuje žalovaného nad míru přiměřenou poměrům. Vyšel z toho, že opadávání listí, plodů a květů je přirozeným přírodním jevem a děje se pouze v určitou dobu v roce. Proto nemůže opadávání listí, plodů a květů na pozemek žalobce obtěžovat žalobce nad míru přiměřenou poměrům. Připustil sice, že listy ořešáku královského mají vzhledem ke své velikosti a struktuře negativní dopad na travní porost na pozemku žalobce, nicméně toto samo o sobě není skutečností, která by měla za následek překročení míry přiměřené poměrům. Dodal, že žalovaný činí dostatečná opatření, aby listí, květy a plody na pozemek žalobce nepadaly (udržuje větve tak, aby nepřesahovaly nad pozemek žalobce). Vzal v úvahu také vyjádření Magistrátu města Ostravy, který konstatoval, že zásah do koruny dřeviny by znamenal její poškození. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce ani nemůže nijak zabránit opadávání listí, neboť by tím porušil předpisy o ochraně přírody a krajiny. K námitce žalobce, že pozemek využívá jako okrasnou zahradu a imisemi z pozemku žalovaného se její udržování výrazně ztěžuje, zároveň uvedl, že již v době, kdy žalobce pozemek upravil jako okrasnou zahradu, nemohl očekávat, že žalovaný strom odstraní.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání je podle jeho názoru dána na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Se závěry odvolacího soudu dovolatel nesouhlasil. Připomněl, že musí listí, plody i květy neustále shrabovat a uklízet, což klade značné nároky na jeho fyzické síly a čas vzhledem k jeho přibývajícímu věku. V řízení fotografiemi dostatečně prokázal, že větve stromu na jeho pozemek přesahují. Pokud žalovaný větve někdy zkrátil, stalo se tak v návaznosti na ohlášené místní šetření, případně na naléhání dovolatele. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný nezískal povolení ke skácení stromu a vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu má dovolatel za to, že bude stále více obtěžován. Poukázal na to, že skutečnost, že žalovaný nemůže strom pokácet, nemá vliv na posouzení, zda opadávání listů, plodů a květů přesahuje míru přiměřenou místním poměrům. Okrasná zahrada obklopuje jeho rodinný domek a v době, kdy ji zřídil, nemohl předpokládat, že bude obtěžován imisemi ze sousedního pozemku. Odvolací soud podle jeho názoru nezohlednil skutečnost, že jeho pozemek je využíván jako okrasná zahrada, kde není možné spadávání listů strpět tak jako v případě jiných zahrad. Pokud jde o možnosti, jakými může žalovaný svoji povinnost splnit, poukázal na to, že by žalovaný mohl odřezat jednu z kmenových větví stromu či použít ochrannou síť. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. února 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je v řešené věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
V rozsudku ze dne 10. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vyložil, že obtěžování ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.
Ustanovení §127 odst. 1 patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7137 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 7480).
V této souvislosti dovolací soud především konstatuje, že pokud by bylo možné vycházet ze skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy, rozhodnutí odvolacího soudu by nebylo možno považovat – z hlediska jím přijatých závěrů – za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud vzal v potaz (s výjimkou dále uvedenou) všechny okolnosti, které v řízení vyšly najevo a které tvrdili samotní účastníci a promítl je do svého rozhodnutí způsobem, kterému nelze v rovině dovolacího přezkumu nic vytknout. V poměrech souzené věci se správně zabýval tím, zda obtěžování ze strany žalovaného lze shledat v období celého roku a nikoliv pouze v jeho části, zabýval se také intenzitou tohoto obtěžování a přihlédl též k tomu, že padání listů a plodů je přirozeným fyziologickým projevem dřeviny. To samo o sobě nevylučuje, že i takový fyziologický projev může být v poměrech konkrétního případu považován za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům, nicméně s přihlédnutím k okolnostem daného případu učinil závěr, že se o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům nejedná.
Ve vztazích mezi vlastníky zpravidla sousedních pozemků nikoliv výjimečně dochází k tomu, že projevy věcí některého z vlastníků se projevují v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu žalobou opírající se o ustanovení §127 odst. 1 obč. zák. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, pokud se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo. Závěr o tom, zda se jedná či nikoliv o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží individuální poměry každého případu zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování hlukem existují objektivní hlukové limity dané normativní právní úpravou). V takových případech je na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet, byť se může jednat o důsledky obtěžující či negativní a kdy jí již vzniká právo na obranu v režimu §127 odst. 1 obč. zák., neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zvláště v těchto tzv. sousedských vztazích je zřejmé – a do jisté míry vyplývající z povahy věci – že působení věci, které některý z vlastníků považuje za běžné vzhledem ke svým poměrům, může druhý vlastník považovat za výrazně obtěžující.
Dovolatel v dovolání namítal, že samotné rozhodnutí správního orgánu, vydané v režimu §8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kterým nebylo vlastníku povoleno pokácení stromu, bez dalšího neznamená, že působení takové stromu nemůže založit obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. V poměrech souzené věci pak dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že nepovolení žalobci skácet strom by nemělo být pro rozhodnutí dané věci podstatné; touto námitkou se podle dovolatele odvolací soud nezabýval.
Tato námitka není důvodná.
Argumentace dovolatele v této souvislosti vychází z názorů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 2108/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1474. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že samotné rozhodnutí správního orgánu, kterým nebylo vlastníku povoleno pokácení stromu, jehož jehličí padá na sousední pozemek, nemůže znamenat, že opadávání jehličí z takového stromu na sousední pozemek není obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům.
Závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí považuje dovolací soud za správné. V souzené věci jsou použitelné potud, že ani rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, kterým správní orgán nedovolil žalobci předmětný strom pokácet, neznamená, že tato okolnost sama o sobě vylučuje závěr o možném obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.
Na výhradě zdůrazněné dovolatelem však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolací námitka je především nedůvodná potud, pokud odvolacímu soudu vytýká, že se touto námitkou dovolatele vůbec nezabýval. Odvolací soud totiž obsah uvedeného správního rozhodnutí vzal při posuzování věci v úvahu a promítl jej do svého rozhodnutí. Neučinil však závěr, že obsah tohoto správního rozhodnutí bez dalšího vylučuje důvodnost žaloby. Odvolací soud totiž obsah správního rozhodnutí vzal v potaz jako jednu z relevantních okolnostní, k nimž při rozhodování přihlížel (a potud odvolacímu soudu nelze v daném směru nic vytknout), ale nikoliv jako okolnost svou existencí bránící vyhovění žalobě.
Dovolatel dále namítá, že „nemůže souhlasit s názorem odvolacího soudu, že si žalobce měl svoji okrasnou zahradu umístit na jiné části svého pozemku“.
Tato námitka není důvodná již proto, že kritizovaný závěr odvolací soud neučinil. Charakter žalobcovy zahrady jako okrasné vzal odvolací soud při svém rozhodování do úvahy. V této souvislosti však toliko podotkl, že žalobce měl při svém rozhodnutí založit okrasnou zahradu pečlivěji vážit umístění této zahrady právě s ohledem na existující stav (vzrostlý ořešák rostoucí poblíž hranice jeho pozemku), neboť jen stěží mohl předpokládat, že žalovaný strom odstraní, případně že razantnějším způsobem bude zasahovat do jeho koruny. Z celkového odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že tento poukaz nebyl stěžejní pro úvahu odvolacího soudu o zamítnutí žaloby, ale jednalo se o jednu z okolností, které odvolací soud vzal v potaz při svém rozhodování. Dovolatel pak v dovolání této okolnosti přisuzuje větší význam, než který jí přisoudil odvolací soud. Dovolací soud však nemá pochybnost, že v daném sporu mezi účastníky – charakterizovaném individuálními okolnostmi – lze přihlédnout, tak jak to učinil odvolací soud, i ke způsobu využití pozemku, ve vztahu ke kterému se žalobce domáhá ochrany. Dovolací námitka je tak v zásadě polemikou s významem, který odvolací soud tomuto hledisku přisoudil.
Dovolatel v dovolání dále poukazoval na to, jakým způsobem může žalovaný dosáhnout stavu, kdy k obtěžování z jeho strany nebude docházet, a konkretizoval možnosti, které má žalovaný v tomto směru k dispozici.
Tento poukaz je však pro rozhodnutí věci bez významu. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že návrhem na zahájení občanského soudního řízení směřujícím proti vlastníkovi věci se navrhovatel může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví) – (k tomu srovnej Ze záv ě rů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodin ě , občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb., z 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněných pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1986).
I kdyby tedy soud žalobě žalobce vyhověl, nemohl by uložit žalovanému konkrétní způsob, jímž by měl dostát uložené povinnosti, ale bylo by na samotném žalovaném, aby zvolil postup, jímž by soudem uloženou povinnost splnil.
Nicméně vzhledem k tomu, že z důvodů dále uvedených nelze mít dosud za to, že odvolacím soudem přijatý skutkový stav věci bez jakýchkoliv pochybností obstojí, považuje dovolací soud v rámci prevence za vhodné vyjádřit se k možnostem řešení situace vzniklé mezi účastníky, neboť je zřejmé, že aktuální stav vzájemných vztahů mezi účastníky nenasvědčuje tomu, že by mohlo být dosaženo smírné řešení, byť dohoda účastníků je i pro budoucí období žádoucím a upřednostněným způsobem řešení vzniklé situace.
Prostřednictvím rozhodnutí vydaného v režimu §127 odst. 1 obč. zák. nelze ukládat žalovanému konkrétní způsob jeho jednání. Smyslem rozhodnutí soudu je zabránit vzniku závadného stavu, který by představoval obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Je na žalovaném, jakým konkrétním způsobem povinnosti zdržet se obtěžování žalobce dostojí a jaká konkrétní opatření zvolí.
Souzená věc se vyznačuje specifickými a individuálními okolnostmi, projevujícími se mimo jiné i přinejmenším ztíženou možností přijmout konkrétní opatření v případě, že by žalovanému byla žalobcem navrhovaná povinnost uložena. Dovolací soud pro úplnost – aniž by jakkoliv předjímal výsledek dalšího řízení - dodává, že v případě vyhovění žalobě opřené o §127 odst. 1 obč. zák. by žalovaným primárně měla být zvolena řešení, která by zabránila obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům. Pokud by se však ukázalo, že volba těchto opatření v konkrétním případě v zásadě do úvahy z objektivních důvodů nepřichází, anebo je spojena s podmínkami, jejichž realizaci by nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, nevylučuje dovolací soud, aby výjimečně bylo možné dostát případně uložené povinnosti zdržet se obtěžování spadem listí i odklizením listí z pozemku žalovaným, byť by tím již žalovaný reagoval na vzniklý stav. Pokud se ukázala potřeba takového postupu, bylo by na žalobci, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu žalovanému poskytl potřebnou součinnost při odstranění závadného stavu. Jejich případné zobecnění nelze provést, neboť by tato součinnost musela odrážet konkrétní právní vztah. Nicméně v dané věci je předčasné předjímat, zda o takový případ může jít, neboť v dalším řízení bude ještě na posouzení odvolacího soudu, zda vůbec bude žalovanému povinnost zdržet se obtěžování žalobce uložena či nikoliv.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k charakteru zahrady žalobce jakožto zahrady okrasné a nezohlednil „dostatečně zvláštnosti žalobcovy zahrady a nevzal v úvahu jeho právo takovou zahradu zřídit a nerušeně užívat“.
Ani tato námitka není důvodná.
Odvolací soud při svém rozhodování k charakteru zahrady jako okrasné přihlédl, v souhrnu všech relevantních okolností však tomuto hlediska přisoudil menší význam, než jaký mu přisuzuje žalobce.
Přesto je však dovolání důvodné, neboť řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel ve svém podání ze dne 13. ledna 2012 poukazoval na skutečnost (k níž navrhl také důkazy – fotografie z 5. září 2011 a 2. listopadu 2011), že v době sepisu tohoto podání „koruna ořešáku zasahuje cca 1,5 m nad pozemek žalobce“. Obdobnou námitku uplatnil i v rámci podaného dovolání s výhradou, že s ní odvolací soud žádným způsobem nevypořádal.
Tato námitka je důvodná, neboť touto okolností se odvolací soud ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezabýval v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V odůvodnění svého rozhodnutí tak soud musí podat stručný a jasný výklad o tom, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl další navrhované důkazy; u každé jednotlivé, prokázané i neprokázané, skutečnosti (skutkového zjištění) musí stručně a jasně uvést, jak ke svému závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků na provedení důkazů; svůj výklad musí přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, zejména rozsahu dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho závěry o rozhodných skutečnostech (skutkových zjištěních) nebyly pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.
Relevance uvedené námitky je spojena s okolností, že závěr odvolacího soudu o tom, že ze strany žalovaného nedochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům, vychází ze skutkového zjištění – učiněného soudem prvního stupně – že větve stromu na pozemek žalobce nepřesahují. Je skutečností, že takový závěr soud prvního stupně učinil na základě dvojího ohledání na místě samém; nicméně nelze přehlédnout, že se jednalo o šetření provedená 4. prosince 2009 a 18. listopadu 2010. Dovolatel svými námitkami poukazuje na stav existující k září a listopadu 2011, tj. k období které je aktuální oproti šetřením provedeným soudem prvního stupně.
Jestliže je i pro odvolací soud rozhodující stav době vyhlášení jeho rozhodnutí (§211 ve spojení s §154 odst. 1 o. s. ř.), jedná se o okolnost, která má pro posouzení věci význam a uvedenou námitkou se odvolací soud měl zabývat, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno dne 22. února 2012. Aniž by dovolací soud v této souvislosti jakkoliv předjímal možná skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry, je zřejmé, že se jedná o námitku mířící do samotného základu žalobní argumentace. Žalobce totiž v průběhu celého řízení tvrdil, že k obtěžování ze strany žalovaného dochází zejména v podzimním období. Odvolací soud zohlednil zjištění vážící se k intenzitě obtěžování v podzimním období a s přihlédnutím k tomu, že tuto intenzitu poměřoval i zjištěními vážícími se k jarním a letním měsícům, uzavřel, že v celkovém hodnocení celého roku nelze považovat obtěžování za překračující míru přiměřenou poměrům.
Podle přesvědčení dovolacího soudu však není bez významu možná zvýšená intenzita obtěžování v podzimních měsících, protože i ta se může promítnout do celkové úvahy o míře a rozsahu obtěžování. Jestliže totiž odvolací soud vycházel ze zjištění, že větve stromu na pozemek žalobce nepřesahují a z toho plynoucí spad listů, květů či plodů nepřekračuje míru přiměřenou poměrům, je logickým předpoklad, že pokud by větve stromu dosahujícího 10 metrů vzrůstu přesahovaly do pozemku žalobce v rozsahu 1,5 metru, lze důvodně očekávat vyšší míru takového spadu. Při závěru o nepřesahování větví stromu na pozemek žalobce vycházely nalézací soudy z toho, že listy, plody či květy se dostávají na pozemek žalobce především zanášením větrem a zčásti přirozeným spadem. Pokud by však větve stromu přesahovaly v dovolatelem tvrzeném rozsahu, lze předpokládat, že dojde k výraznému zvýšení počtu listů, plodů či květů jak samotným přirozeným spadem, tak i zanášením větrem. V takovém případě pak lze předpokládat nejenom zvýšenou kvantitativní intenzitu obtěžování žalobce z hlediska množství listů, květů či plodů, ale také zásah do prostorově větší části pozemku žalobce než uvažoval odvolací soud. Jde-li mezi účastníky řízení o spor odvíjející se výrazně od individuálních zjištění a skutečností, je třeba i tyto možné souvislosti vzít při rozhodování do úvahy, aniž by však dovolací mohl – vzhledem k tomu, že se uvedeným tvrzením odvolací soud nezabýval – jakkoliv předjímat, zda a jakým způsobem se nakonec mohou promítnout do celkového závěru o obtěžování žalobce ze strany žalovaného.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu