ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3208.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3208/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. Š. a b) J. Š. , obou bytem v P., obou zastoupených Mgr. Alenou Košťálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovaným 1) J. J. , bytem v O., 2) Městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68 a 3) Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 351/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 17 Co 276/2010-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 18 C 351/2007-78, zamítl žalobu na určení, že stavba č. p. 538, umístěná na stavební parc. č. 2957, vše v k. ú. M., je ve společném jmění manželů M. a J. Š., společně s návrhem, aby stavební parc. č. 2957 v k. ú. M. byla za náhradu stanovenou znaleckým posudkem přikázána do společného jmění manželů M. a J. Š. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 25. ledna 2011, č. j. 17 Co 276/2010-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a odůvodnili je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelů odvolací soud opomenul posoudit, zda právo stavby není svým obsahem věcným břemenem nebo zástavním právem a jestli proto nezaniklo v důsledku přechodného ustanovení §396 hospodářského zákoníku (zák. č. 106/1964 Sb.) a s ním spojenou judikaturou. Dále se domnívají se, že po nabytí účinnosti zák. č. 141/1950 Sb. již nelze právo stavby považovat za právo věcné, ale za právo obligační, tedy závazek platný pouze mezi stranami smlouvy. Rovněž mají za to, že ke dni účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. institut práva stavby zanikl a stavba po uplynutí doby, na kterou bylo právo stavby sjednáno, měla zůstat ve vlastnictví toho, komu právo svědčilo, neboť zanikl zákonný podklad pro nabytí vlastnického práva ke stavbě vlastníkem pozemku. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované 1) a 2) se k dovolání nevyjádřily, žalovaná 3) navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“)].
Za otázku zásadního právního významu dovolatelé považují otázku řešení důsledků zániku tzv. práva stavby za současné právní úpravy.
Řešení této otázky však zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá, neboť institutem práva stavby se zabýval Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99, uveřejněný v Souboru pod č. C 85, který sice v rozhodnutí řešil především nezákonnost rozhodnutí a škody způsobené nesprávným úředním postupem, nicméně právní závěry ohledně vzniku, trvání a následného zániku práva stavby zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., lze vztáhnout i na tento případ. Zánikem práva stavby za současné právní úpravy se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. června 2003, publikovaném pod č. III ÚS 123/03 v souvislosti s restitučním nárokem. Oba dospěly ke stejnému závěru, že právo stavby zřízené ve smyslu zákona č. 86/1912 ř. z. existuje i po změnách provedených zákonem č. 88/1947 Sb., zákonem č. 141/1950 Sb. i zákonem č. 40/1964 Sb., a zaniká uplynutím stanovené doby.
Jak bylo ve výše citovaných rozhodnutích uvedeno, v době účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen o. z. o.) platila obecně zásada "superficies solo cedit", která znamenala, že stavba nebyla samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku a vlastníkem stavby byl tedy vlastník pozemku. Neplatila však bezvýjimečně. Pokud stavebník stavěl na cizím pozemku, musel mít k tomuto pozemku věcné právo, a to tzv. právo stavby. Právo stavby nebylo předmětem úpravy v o. z. o., nýbrž samostatné úpravy ve zvláštním předpise, jímž byl zákon č. 86/1912 ř. z., který byl nahrazen zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby.
Podle obou uvedených právních předpisů právo stavby vzniklo, jakmile bylo knihovně zapsáno do veřejných /pozemkových/ knih jako břemeno, resp. závada zatíženého pozemku. Dobová právnická literatura dovozovala, že "stavební právo vzniká smlouvou o zřízení práva stavebního, doprovozenou knihovním zápisem ... a že se stavební právo zapisuje jako závada na listu C. ve vkladbě, ve které je zapsán zatížený pozemek, a že teprve tímto zápisem stavební právo vznikne" (Krčmář, J.: Právo občanské, II. Práva věcná, III. doplněné vydání, Praha 1946, s. 280).
Právo stavby bylo právem věcným, a to zcizitelným a děditelným. Zřízeno mohlo být pouze jako právo dočasné a považovalo se za věc nemovitou. Stavba nebyla věcí samostatnou, podle zákona č. 86/1912 ř. z. byla příslušenstvím práva stavby a podle zákona č. 88/1947 Sb. byla součástí práva stavby. Po zániku práva stavby připadla stavba vlastníku pozemku.
Podle ustanovení §562 zákona č. 141/1950 Sb. se ustanoveními tohoto zákona řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším. Podle ustanovení §564 tohoto zákona právní poměry týkající se práva stavby, založené před 1. lednem 1951, zůstávají nedotčeny a jen na ně lze napříště užít ustanovení zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby.
Podle ustanovení §854 občanského zákoníku ( zákona č. 40/1964 Sb.) se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 4. 1964 pokud tímto zákonem nebylo stanoveno jinak; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 4. 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Právní předchůdci žalobců nebyli vlastníky stavby, byli pouze oprávněnými ke stavbě (srov. §6 zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby), a "příslušela jim práva vlastníka" na dobu vymezenou ve smlouvě.
Odvolací soud proto rozhodl správně, jestliže dospěl k závěru, že právní vztah mezi vlastníkem pozemku a subjektem oprávněným ke stavbě (stavebníkem) zanikl uplynutím stanovené doby a vlastnictví stavby nabyl k 31. 12. 2006 vlastník pozemku.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) vychází z toho, že žalobci nebyli úspěšní a žalovaným 1) a 2) náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou ve výši 1.000,- Kč stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon právní služby byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 1.300,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 273,- Kč, celkem tedy 1.573,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 3) podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 20. června 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu