ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3324.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3324/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. P. , bytem v J. H., B. 35, zastoupeného JUDr. Radoslavem Přikrylem, advokátem se sídlem ve Studené, Družstevní 498, proti žalované M. K. , bytem v J. H., V. 49, zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 76/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2011, č. j. 15 Co 230/2011-132, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radoslava Přikryla.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 34, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 24/1, ostatní plocha, a budovy č. p. 34, nacházející se na pozemku parc. č. 34, to vše v katastrálním území B. u J. H., obci J. H., zapsané na LV (dále jen ,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2010, č. j. 4 C 76/2010-93, ve výroku I. zamítl žalobcův návrh na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Ve výrocích II. – IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli dne 15. března 2002 darovací smlouvu, na základě které žalobce na žalovanou převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Zároveň bylo touto smlouvou zřízeno věcné břemeno spočívající v oprávnění žalobce užívat předmětné nemovitosti a povinnosti žalované mu poskytnout pomoc a péči v případě nemoci a nemohoucnosti. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud žalovaná svým povinnostem vyplývajícím z věcného břemene nedostojí, bude moci žalobce od smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 25. ledna 2010 z důvodu neposkytnutí pomoci a péče žalovanou. Soud prvního stupně již rozhodoval o žalobě žalobce na určení vlastnického práva, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 1 C 81/2006. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, dospěly k závěru, že nejsou dány důvody pro vrácení daru a konstatovaly, že ani nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy. Od doby pravomocného skončení tohoto řízení však došlo na straně účastníků k významným změnám. V řízení bylo na základě lékařských zpráv prokázáno, že žalobce je osobou vyžadující trvalou pomoc jiné osoby při uspokojování základních životních potřeb. Žalobce se však v roce 2007 oženil. Žalovaná v roce 2010 porodila dceru. Žalovaná žalobci a jeho manželce nebrání v užívání předmětných nemovitostí. Ve smlouvě nebylo uvedeno, kdo ponese finanční náklady na případnou péči o žalobce.
Soud prvního stupně na základě zásad výkladu právních úkonů dospěl k závěru, že z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene nevyplývá, že by to měla být žalovaná, kdo uvedené náklady ponese. Ze smlouvy ani nevyplývá, že by měla žalovaná poskytovat péči sama, spíše měla povinnost ji zajistit. Vzhledem k osobním poměrům účastníků by bylo navíc nepřiměřené, aby takovou péči žalovaná poskytovala osobně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná svou povinnost vyplývající z věcného břemene neporušila. Naopak žalobci potřebnou péči zajistila prostřednictvím obstarání možnosti uzavření smlouvy s poskytovatelem sociálních služeb. To však žalobce odmítl a z jeho chování je zřejmé, že osobní péči od žalované ani nepožadoval. Soud prvního stupně přihlédl též k tomu, že žalobce je ženatý a pomoc je mu povinna poskytovat i jeho manželka. Důvod k odstoupení od smlouvy ze strany žalobce tak nebyl naplněn.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 15 Co 230/2011-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná neporušila svou povinnost vyplývající z věcného břemene, se opírá o zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně také podle názoru odvolacího soudu nesprávně vyložil smlouvu o zřízení věcného břemene.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že náklady na zajištění pomoci a péče má nést žalobce. Z právní úpravy institutu věcných břemen plyne podle odvolacího soudu závěr, že náklady spojené s plněním povinnosti vyplývající z věcného břemene musí nést osoba povinná, pokud nebylo sjednáno jinak. Odvolací soud výkladem předmětné smlouvy dospěl k závěru, že účelem sjednaného závazku bylo ,,získání jistoty žalobce, že konkrétní osoba v případě jeho určitého zdravotního stavu bude něco konat“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná nesplnila svou povinnost zajistit žalobci potřebnou pomoc a péči. Ačkoliv totiž pečovatelské služby zprostředkovala, neoprávněně chtěla náklady přenést na žalobce. Věcné břemeno nemohlo zaniknout ani pro změnu poměrů podle §151p odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“), neboť se toto ustanovení týká trvalých změn na věci, a ani nedošlo k zrušení nebo omezení věcného břemene soudem. Z použité formulace ,,odstoupení od závazků“ nelze dovozovat, že by k odstoupení od smlouvy mohlo dojít pouze při současném porušení všech závazků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř) a namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka uvedla, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že neměla objektivně vstup do předmětných nemovitostí a žalobce odmítal jakoukoliv součinnost spojenou s pomocí a péčí, kterou mu měla poskytovat. Z výpovědi jejího otce v průběhu řízení navíc vyplynulo, že její rodiče se z důvodu jejího pokročilého těhotenství budou o žalobce starat, on jim však odmítl předat klíče od předmětných nemovitostí.
Dovolatelka má za to, že své povinnosti vyplývající z věcného břemene splnila tím, že pečovatelské služby zajistila u společnosti, která tyto služby poskytuje. Z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene povinnost k placení takových služeb nevyplývá, neboť není ve smlouvě uvedena. Podle jejího názoru není v rozporu se zásadou ,,neměnnosti“ obsahu práv a povinností vyplývajících z věcného břemene skutečnost, že oprávněný ponese náklady spojené se zajištěním potřebné pomoci a péče sám.
Podle názoru dovolatelky zákon neukládá povinnost povinného nést náklady vzniklé z povinnosti aktivně něco konat. Naopak ukládá například povinnost nést přiměřené náklady na zachování a opravy věc oprávněnému v případě užívání věci z titulu věcného břemene. Dovolatelka má za to, že svou povinnost splnila již tím, že jednala s osobou poskytující péči sjednanou v předmětné smlouvě. Podle jejího názoru je žalobcova povinnost nést náklady na pomoc a péči zahrnuta v ujednání smlouvy, podle kterého nese žalobce jako oprávněný z věcného břemene náklady spojené s užíváním nemovitosti.
Uzavřela, že z formulace použité ve smlouvě je zřejmé, že odstoupit od smlouvy může dárce (žalobce) jen tehdy, pokud dojde k porušení všech závazků žalovanou, což se v řešené věci nestalo. Na základě analogie k §151p odst. 2 obč. zák. má za to, že v řešené věci došlo k zániku věcného břemene pro trvalou změnu poměrů. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle jeho názoru odvolací soud pečlivě vyhodnotil všechny skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a vyvodil z nich správné právní závěry. Dodal, že součinnost dovolatelce k plnění jejích povinností nikdy neodpíral.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. dubna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §242 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání uplatnila především dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek Nejvyššího soudu 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009 – www.nsoud.cz ).
Samotné hodnocení důkazů však nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
Vadou řízení je v první řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3.
Dovolatelka sice v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., ve skutečnosti však napadá proces hodnocení dokazování provedený odvolacím soudem.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3850/2011, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
V dané věci odvolací soud postupoval při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem a jeho výše uvedenými zákonnými ustanoveními; dovolatelka kromě toho, že obecně namítá nesprávnost jeho postupu a předkládá svoji verzi hodnocení důkazů, konkrétní porušení zákona při hodnocení důkazů neuvádí a dovolací soud je ani nezjistil.
Dovolatelka dovolacímu soudu mimo jiné vytýká, že nepřihlédl ke tvrzení žalobce učiněného dne 20. července 2010, podle něhož žalované klíče předat nehodlá. I když odůvodnění odvolacího soudu vypořádání se s touto okolností výslovně neobsahuje, nejedná se o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, která v daném směru nejsou dovoláním zpochybněna a dovolatelka vůči nim ani výhrady neuplatňuje, žalobce od darovací smlouvy odstoupil dne 25. ledna 2010. Jestliže pak – s časovým odstupem téměř šesti měsíců – kdy se v důsledku odstoupení od smlouvy považoval za vlastníka předmětných nemovitostí, vyjádřil, že žalované žádné klíče předat nehodlá, je takový závěr právě odrazem důsledků odstoupení od smlouvy. Z takového vyjádření však nelze v žádném směru usuzovat na to, že by žalobce měl odmítnout žalované vydání klíčů ještě v době před odstoupením od darovací smlouvy, kdy péči od žalované vyžadoval.
Tato dovolací námitka tedy není důvodná, neboť dovolací námitky nevystihují ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) ani odst. 3 o. s. ř.
V rovině výhrad podřaditelných ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaná namítá, že žalobce se v lednu 2007 oženil, od té doby žije se svou manželkou, která se o něj „zcela a úplně stará“; má proto za to, že v důsledku těchto skutečností došlo k zániku té části věcného břemene, spočívající v její povinnosti konat, a to podle ustanovení §151p odst. 2 obč. zák.
Tato námitka není důvodná.
Podle §151p odst. 2 obč. zák. věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká.
Věcné břemeno zaniká v důsledku pominutí jeho hospodářského významu a také pro trvalou nemožnost plnění; věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. K zániku věcného břemene tu dochází ze zákona. Věcné břemeno zaniká též v důsledku nemožností výkonu práva. K zániku věcného břemene tu dochází ze zákona, není třeba výmaz práva z katastru nemovitostí.
O žádný z těchto případů se nejedná. Mezi účastníky sjednané věcné břemeno spočívá v závazku žalované zajistit žalobci péči v rozsahu, v jakém byl smluvně dohodnut; jedná se tedy o tzv. reálné břemeno. Dopad ustanovení §151p odst. 2 obč. zák. na daný případ nedopadá již proto, že potřebám oprávněné osoby (žalobci) v daném případě neslouží zatížená věc, ale jedná se o osobní závazek žalované. Ustanovení §151p odst. 2 obč. zák. spojuje zánik věcného břemene ex lege výhradně s případy, kdy potřebám oprávněné osoby nemůže již nadále sloužit věc. Formulace zákonného ustanovení je jednoznačná a vztahuje se pouze na případy, kdy potřeby oprávněné osoby nemohou být uspokojeny dalším ekonomickým využitím zatížené věci.
Podle přesvědčení dovolacího soudu není žádný důvod pro závěr, aby případné uzavření sňatku oprávněné osoby a péče manželky měly být důvodem pro zánik sjednaného reálného břemene. Je sice skutečností, že ustanovení §18 zákona o rodině ukládá mimo jiné manželům povinnost vzájemné pomoci, taková zákonná povinnost však nemá za následek zánik smluvního vztahu zakotvujícího taktéž povinnost zajištění péče o oprávněnou osobu. Bez ohledu na to, že smluvní závazek tohoto typu nemusí být vždy zcela totožný s povinností vzájemné pomoci vyplývající z §18 zákona o rodině, resp. manžel nemusí být vždy schopen či ochoten vykonávat činnosti vyplývající z ustanovení §18 zákona o rodině, jedná se především o to, že žádné zákonné ustanovení nebrání oprávněné osobě, aby zajištění péče o sebe sama realizovala jak na základě zákonné povinnosti manžela ve smyslu §18 zákona o rodině, tak na základě smluvního závazku majícího povahu reálného břemene. Jedná se o vyjádření jejího aktivního přístupu k zajištění svých potřeb nad rámec zákonné povinnosti manžela a dovolací soud nevidí žádný důvod, proč by zajištění péče mělo být omezeno výhradně na plnění zákonné povinnosti podle §18 zákona o rodině. Jestliže má manžel v úmyslu zajistit péči o sebe i prostřednictvím jiné osoby než manžela a s touto osobou dojde ke shodě na podmínkách, za kterých bude tato péče vykonávána, není podle přesvědčení dovolacího soudu žádný zákonný důvod pro závěr, že zákonná a smluvní povinnost nemohou vedle sebe současně obstát. Jednak na takové případy ustanovení §151p odst. 2 obč. zák. svou jednoznačnou formulací vůbec nedopadá a vzhledem k výše popsanému není na místě uvažovat ani o analogické aplikaci §151p odst. 2 obč. zák.
Podle §853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Aplikovat právo podle analogie lze podle §853 pouze tehdy, existuje-li občanskoprávní vztah, který není zvláště upraven občanským zákoníkem. Aplikace práva podle analogie tedy předpokládá existenci občanskoprávního vztahu, v němž se vyskytne otázka, kterou podle zákona nelze řešit. Aplikace práva podle analogie je naopak vyloučena tehdy, pokud by sama vedla ke vzniku dosud neexistujícího právního vztahu, stejně tak nelze postupovat podle analogie tehdy, pokud se v občanskoprávním vztahu vyskytne otázka, u které zákon řešení nabízí.
Jsou-li splněny předpoklady analogie – je-li zde občanskoprávní vztah, ve kterém se vyskytne otázka, kterou podle zákona řešit nelze – je třeba postupovat podle toho ustanovení, které upravuje vztah obsahem a účelem nejbližší (analogie legis). Z povahy analogie přitom vyplývá, že takto lze aplikovat pouze taková ustanovení, která řeší situace obdobné, srovnatelné (analogické).
Podmínky pro aplikaci analogie v daném případě splněny nejsou, protože existuje právní úprava řešení zánik věcného břemene nastupující ze zákona v případě trvalých změn na společné věci. Zákonná úprava je v daném směru jednoznačná a dovolací soud neshledal důvod pro to, aby závěry vyplývající z ustanovení §151p odst. 2 obč. zák. dopadaly i na případy reálného břemene.
Dovolatelka v dovolání dále naznačuje (byť bez bližší argumentace), že zajištění péče o žalobce prostřednictvím jeho manželky je možné považovat za změnu poměrů, která „má pro posuzovanou věc význam“.
Podle §151p odst. 3 věta první obč. zák. vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 10. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 2395/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3388, vyložil, že změna poměrů, v jejímž důsledku nastane hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nemá za následek zánik věcného břemene. V tomto případě se nelze domáhat, aby soud konstatoval jeho zánik, ale aby za přiměřenou náhradu věcné břemeno zrušil (či omezil).
K likvidaci věcného břemene v těchto případech dochází dnem právní moci rozhodnutí soudu, a toto rozhodnutí má tak konstitutivní povahu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně vystihl, že žádné rozhodnutí soudu o zrušení věcného břemene nebylo vydáno (a nedošlo tak k zániku povinnosti žalované vyplývající z věcného břemene). Vzhledem ke konstitutivní povaze takového rozhodnutí nelze případné splnění podmínek zakládajících hrubý nepoměr a umožňujících případné zrušení (či omezení) věcného břemene řešit jako předběžnou otázku v jiném řízení. Proto ani eventuální závěr, že se o změnu poměrů jedná (aniž by dovolací soud existence změny poměrů jakkoliv předjímal), se nemůže promítnout v poměrech souzené věci způsobem, který naznačuje žalovaná.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká závěry, které přijal při výkladu konkrétních smluvních ujednání obsažených v darovací smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene, uzavřených mezi účastníky dne 15. března 2002.
V daném případě se jedná o výklad individuálních smluvních ujednání; dovolací soud je oprávněn úvahy odvolacího soudu přezkoumat pouze v případě, kdy by odvolací soud nepřihlédl ke všem relevantním skutečnostem a jeho úvahy by byly zjevně nepřiměřené.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Právní úkon vyjádřený slovy vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, za předpokladu že tato vůle není v rozporu s jazykovým vyjádřením. Za tohoto předpokladu má proto přednost skutečná vůle účastníků právních úkonů nad formálním vyjádřením této vůle. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné svobodné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu. Rozhodující pro výklad je přitom okamžik učinění právního úkonu (smlouvy).
Skutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při jeho výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem vyjádřeným písemně. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto vykládat jen tímto způsobem; nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce jej nahrazovat, pokud ji účastník neměl, popř. měl, ale neprojevil ji. Při výkladu právních úkonů je nutno vycházet z předpokladu, že žádný zákonodárce nezamýšlí dát aktu absurdní či nerozumné důsledky.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/08, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 7, str. 247, vyložil, že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.
Z těchto pravidel a principů dovolací soud vychází i při posuzování smluvního ujednání účastníků.
Zde dovolatelka především nesouhlasí se závěry odvolacího soudu potud, pokud uzavřel, že se smluvního ujednání účastníků nevyplývá, že náklady spojené se zajištěním pomoci a péče o žalobce má nést žalobce sám a žalovaná své smluvní povinnosti dostojí již samotným zajištěním této pomoci a péči třetí osobou bez nutnosti hrazení nákladů s touto péčí spojených.
Pro věc relevantní smluvní ustanovení čl. IV. bodu 1, písm. a), b), bodů 2, 6 a 7 zní :
1. „Smluvní strany zřizují touto smlouvou ve prospěch dárce J. P. a k tíži domu čísla popisného 35, postaveného na zastavěné ploše čísla parcelního st. 34, k tíži zastavěné plochy čísla parcelního st. 34 a k tíži pozemku čísla parcelního 24/1 – ostatní plocha/manipulační plocha, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v J. H. na listu vlastnictví pro obec J. H. a katastrální území B. u J. H.,
věcné břemeno doživotního práva bydlení
v darovaném domě a užívání ostatních shora uvedených nemovitostí, spočívající v právu dárce J. P.:
a) Užívat a požívat shora uvedené nemovitosti a veškeré jho součásti a příslušenství (s podrobnou následnou konkretizací tohoto práva)
b) Na poskytnutí potřebné pomoci a péče v případě nemoci nebo nemohoucnosti, spočívající zejména v povinnosti zajistit oprávněnému stravu, úklid, hygienickou a lékařskou péči, jakož i další nutné služby.
2. Oprávněný má právo a každý současný či budoucí vlastník nebo spoluvlastník povinných nemovitostí má povinnost umožnit oprávněnému výkon jeho shora uvedeného práva bytu a poskytnout oprávněnému shora uvedenou péči.
3. Náklady na opravy, údržbu spoluužívaných nemovitostí, jakož i všechny další náklady s užíváním nemovitostí spojené ponese oprávněný z věcného břemene. Daně a poplatky spojené s vlastnictvím darovaných nemovitostí ponese jejich vlastník.
4. Smluvní strany se dohodly, že v případě neplnění závazků plynoucích z věcného břemene obdarovanou, má dárce právo odstoupit od této darovací smlouvy, čímž se darovací smlouva od počátku ruší.
Závěry, které odvolací soud přijal pro řešení otázky náklady spojené se zajištěním pomoci a péče o žalobce v žádném směru nelze považovat za zjevně nepřiměřené; dovolací soud proto odkazuje na velmi podrobné a výstižné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nad rámec jeho závěrů dodává :
Darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena mezi účastníky jakožto osobami, které mezi sebou udržovaly partnerský vztah. Jeho vyjádřením bylo mimo jiné darování předmětných nemovitostí žalobcem žalované se současně sjednaným věcným břemenem v podobě práva žalobce užívání a požívání darovaných nemovitostí a dohodnutým právem „na poskytnutí potřebné pomoci a péče v případě nemoci nebo nemohoucnosti“. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že toto smluvní ujednání mělo žalobci v obtížných životních situacích, které lze s vyšším věkem dárce objektivně častěji očekávat, zajistit jednak uspokojení potřeby bydlení a jednak zajištění základních životních potřeb spojených s osobní důstojností. Taková smluvní ujednání mezi partnery považuje dovolací soud za vyjádření žádoucího vztahu jednoho partnera vůči druhému, a byť lze takovou péči v řadě případů mezi partnery předpokládat i bez smlouvy o zřízení věcného břemene, písemné ujednání má především smluvním stranám jasně vymezit práva a povinnosti, která jim z takové smlouvy plynou (mimo jiné pro případy, kdy např. dojde k ukončení partnerského vztahu).
Žalovaná se na základě smluvních ujednání stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, přičemž se zavázala umožnit žalobci jejich užívání a požívání a zavázala se k poskytnutí potřebné pomoci a péče v případě nemoci nebo nemohoucnosti.
Dovolací soud se shoduje s nalézacími soudy i s dovolatelkou, že obsah smluvního ujednání není formulován jako závazek výhradně osobní péče ze strany žalované o žalobce, ale může být realizován také zajištěním takové péče, tj. prostřednictvím třetího subjektu od žalované odlišného. Ve shodě s odvolacím soudem (a oproti přesvědčení dovolatelky) je dovolací soud v tom, že v takovém případě náklady s tím spojené nemají tížit žalobce, ale žalovanou. V čl. IV. bodu 1 písm. b) smlouvy je sjednáno právo na poskytnutí pomoci a péče a v případě nemoci nebo nemohoucnosti spočívající zejména v povinnosti zajistit oprávněnému stravu, úklid, hygienickou a lékařskou péči, jakož i další nutné služby. Smluvní ujednání účastníků neobsahuje dohodu o tom (jak bude vysvětleno dále), že by náklady s tímto zajištěním spojené měl nést žalobce, ale neobsahuje ani výslovné ujednání o nesení těchto nákladů žalovanou. V této souvislosti vychází dovolací soud z toho, že takový závazek v nemoci či nemohoucnosti žalobce je sjednáván právě pro případy, kdy žalobce nebude z objektivních důvodů schopen opatřovat si finanční prostředky na úhradu jemu vznikajících nákladů a pokud smluvní ujednání neobsahuje závazek žalobce takto vznikající náklady nést, shoduje se dovolací soud s odvolacím soudem, že náklady s tím spojené tíží žalovanou.
Lze totiž při rozumné realizaci smluvní povinnosti mezi partnery předpokládat, že takový závazek v péči o žalobce bude vykonávat žalovaná především osobní péčí a výkonem těchto činností, neboť vzhledem zejména k věku žalované nebylo možno v době uzavření smlouvy očekávat zdravotní či jiný handicap, který by jí v plnění takové povinnosti bránil. Současně však smluvní ujednání umožňuje, aby splnění těchto povinností žalovaná zajistila nejenom osobním výkonem, přičemž smlouva zjevně poskytuje prostor pro rozhodnutí žalované, jakým způsobem svým smluvním závazkům dostojí.
Za této situace lze však za odpovídající rozumnému a spravedlivému uspořádání právních vztahů mezi účastníky považovat výklad, že pokud žalovaná přistoupí k realizaci svých smluvních povinností nikoliv osobním výkonem, ale omezí se na zajištění třetího subjektu, který za ni převezme realizací jejích smluvních povinností, ponese náklady s tím spojené.
Odvolací soud při výkladu vůle účastníků vyšel z toho, že účastníci při uzavírání smlouvy „finanční otázku zajištění pomoci a péče nezvažovali“. Žalovaná si při uzavírání předmětné smlouvy musela být objektivně vědoma úmyslu žalobce, jímž bylo zajištění jeho základních životních potřeb v době nemoci či nemohoucnosti; dovolacímu soudu se v takové situaci nejeví jako přiměřený závěr, že by přijetí plnění žalovanou spočívající v darování nemovitostí bylo „kompenzováno“ tím, že absence osobního výkonu sjednaných povinností bude zajištěna třetí osobou výhradně na náklady samotného žalobce - osoby nemocné či nemohoucí – právě v době, kdy v důsledku nemoci či nemohoucnosti lze předpokládat absenci příjmů, ze kterých by žalobce mohl náklady s tím spojené hradit.
Obsah celkového smluvního ujednání podle názoru dovolacího soudu je nutno interpretovat tak, že to má být především sama žalovaná, kdo potřebnou péči a pomoc žalobci zajistí a v případě, že využije smluvní možnost zajistit tuto péči a pomoc prostřednictvím třetí osoby, ponese náklady s tím spojené. Dovolacímu soudu se v této souvislosti nejeví logický výklad, aby žalobce v souvislosti s darování nemovitostí žalované přijal jakékoliv zajištění péče bez ohledu na náklady, které s tím budou spojené. Lze na straně žalované spatřovat majetkový prospěch spočívající v nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem, lze považovat za přiměřený výkladový závěr, že žalobci v případě jeho nemoci či nemohoucnosti nebudou vznikat další náklady s tím spojené, ale zajištění této péče mu bude poskytnuto primárně žalovanou, eventuálně třetí osobou na základě zajištění žalované, ale také na její náklady. Opačný výklad by totiž znamenal, že žalovaná se může svého smluvního závazku „zbavit“ již tím, že žalobci zajistí péči a pomoc třetí osoby bez ohledu na výši nákladů, které by v takovém případě měl nést žalobce. Žalované muselo být zřejmé, s jakým úmyslem žalobce smluvní ujednání uzavírá, tj. že oproti darování nemovitostí žalované bude mít zajištěnu péči a pomoc v obtížných životních situacích, na kterou se bude moci spolehnout a se kterou mu nebudou vznikat náklady, který by byl povinen hradit.
Dovolací soud souhlasí s dovolatelkou potud, že otázka nákladů se zajištěním takové péči a pomoci spojených může být řešena prostřednictvím smluvního ujednání, které jednoznačně vymezí, který z účastníků tyto náklady ponese. Pokud by se k úhradě takových nákladů zavázal dobrovolně sám žalobce, jednalo by se o vyjádření jeho svobodné vůle a takový závazek by nebyl v rozporu s žádným zákonným ujednáním. Dovolací soud se však neztotožňuje se názorem žalované, že smluvní ujednání otázku nákladů spojených s případným zajištěním pomoci nebo péče výslovně řeší.
Dovolatelka dovozuje, že smluvní závazek k úhradě takových nákladů na sebe žalobce převzal v podobě čl. IV. bodu 6 darovací smlouvy. I s touto otázkou se odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal způsobem, který z hlediska výkladu smlouvy nelze považovat ze zjevně nepřiměřený. Uvedené smluvní ujednání upravuje povinnost oprávněného z věcného břemene (žalobce) nést náklady na „opravy, údržbu spoluužívaných nemovitostí, jakož i všechny další náklady s užíváním nemovitostí spojené“. Při výkladu tohoto smluvního ujednání vyšel odvolací soud z toho, že smluvní strany při uzavírání smlouvy finanční otázku zajištění pomoci a péče nezvažovali. Jestliže za této situace upřednostnil jazykový výklad vycházející z toho, že smluvní ujednání ukládá povinnost oprávněnému (žalobci) nést náklady vztahující se toliko k užívání nemovitosti se závěrem, že k nim nepatří náklady spojené se zajištěním pomoci a péče, tj. náklady vážící se k reálnému břemenu žalované, nelze takovému postupu z hlediska dovolacího přezkumu nic vytknout.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně vyložil i smluvní ujednání o možnosti dárce odstoupit od darovací smlouvy, neboť podle přesvědčení žalované je předpokladem odstoupení do smlouvy porušení všech závazků, které pro žalovanou ze smlouvy o zřízení věcného břemene vyplývaly.
Odvolací soud v této souvislosti připustil, že smlouva obsahuje ujednání o možnosti odstoupení od smlouvy „v případě neplnění závazků plynoucích z věcného břemene“, z pouhého použití množného čísla ovšem nelze dovozovat, že právo na odstoupení je dáno při současném porušení všech smluvených závazků, neboť slovní vyjádření takového smyslu není v uvedeném smluvním ujednání použito. Užití množného čísla logicky plyne již z toho, že závazků bylo ve smlouvě mezi účastníky ujednáno více. Ani takový výkladový závěr nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřený.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovanou uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalované podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u žalobce z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25 000,- Kč podle §7 bodu 5. ve spojení s ustanovením §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2 100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 3. října 2011 - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku 2 400,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 2 400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu