ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3425.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3425/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. E. H., bytem v P. 4, V. 895/15, zastoupené JUDr. Natašou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 12/1, proti žalovanému J. B., bytem v P. 5, K. Z. 499/12, zastoupenému JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pohořelec 110/26, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 173/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2012, č. j. 17 Co 490/2011-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2012, č. j. 17 Co 490/2011-139, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. července 2011, č. j. 8 C 173/2009-106, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č. 465/1, 471/1, 471/2, 473/1 a 474/3, vše v k. ú. S. u. L. n. P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně tvrdila, že vlastnictví k předmětným pozemkům nabyla vydržením; pozemky držela jako kupující v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo, od uzavření kupní smlouvy 24. 8. 1990 po dobu 17 let. Vůle stran kupní smlouvy směřovala k převodu nemovitostí zapsaných na LV v k. ú. S. u. L. n. P. jako celku a pouze chybou ve výčtu se stalo, že předmětné nemovitosti nebyly ve smlouvě uvedeny. Bez nich by žalobkyně ostatní nemovitosti nekupovala.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela 24. 8. 1990 s prodávajícím B. N. kupní smlouvu, v níž byly nemovitosti vymezené zčásti výčtem parcel a z části odkazem na nemovitosti evidované na LV pro k. ú. S. u. L. n. P. a obec S. Parcely, které jsou předmětem tohoto řízení, jmenovitě ve smlouvě uvedené nebyly. Jednalo se však o pozemky evidované na LV. Řízení o vkladu vlastnického práva obsahuje návrh doplněný o čestné prohlášení, na jehož podkladě došlo k registraci kupní smlouvy. Jako vlastnice předmětných pozemků byla žalobkyně v katastru nemovitostí evidovaná od roku 1990 až do roku 2007. Tehdy katastrální úřad zjistil v řízení o vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům na manžele L. na základě kupní smlouvy z 23. 5. 2007, kterou převáděla žalobkyně na uvedené nabyvatele mimo jiné předmětné pozemky, že žalobkyně nemá nabývací titul k těmto pozemkům. Zahájil pak řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí, jehož výsledkem byl zápis vlastnictví svědčící převodci B. N. V této souvislosti také katastrální úřad i žalobkyně daly podnět k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po B. N., zemřelém, po němž dědila jako jediná dědička ze zákona pozůstalá manželka E. N., která zemřela bezprostředně po zůstaviteli. V původním dědickém řízení po B. N. zastupovali zemřelou pozůstalou manželku E. N. její dědicové ze zákona – pozůstalý syn a dcera, tj. žalovaný a M. V., kteří předmětné pozemky jako majetek B. N. spadající do dědictví neoznačili a tyto pozemky také v dědictví nebyly projednány. Řízení o dodatečném projednání dědictví po B. N. ohledně předmětných pozemků bylo zahájeno až v roce 2008 a Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 6. 1. 2009, č. j. 18 D 755/2008-110, potvrdil nabytí dodatečně najevo vyšlého dědictví pozůstalé manželce E. N. Okresní soud v Semilech v řízení o dodatečném projednání dědictví po E. N. schválil 6. 8. 2009 dědickou dohodu, na základě které se stali rovnodílnými spoluvlastníky předmětných pozemků žalovaný a M. V. a následně na základě směnné smlouvy z 19. 8. 2009 byl zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník žalovaný. V řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně v období od uzavření a registrace kupní smlouvy v roce 1990 do zjištění katastrálního úřadu v roce 2007 měla vědomost o rozporu mezi stavem faktickým a právním. Rovněž nebyl zjištěn jakýkoliv objektivní záznam o tomto rozporu.
Soud posuzoval, zda jsou splněny zákonné podmínky pro vydržení vlastnického práva žalobkyní stanovené v §134 a §130 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“). Vzal za prokázané, že předmětné pozemky nerušeně držela a užívala po dobu 17 let. V katastru nemovitostí byla po celou tuto dobu zapsána jako vlastnice předmětných pozemků. Jako vlastnice se chovala, když uzavřela ohledně předmětných pozemků kupní smlouvu s manžely L. Přihlížel rovněž ke skutečnosti, že předmětné nemovitosti tvoří funkční celek s ostatními nemovitostmi, které žalobkyně koupila, jsou jimi obklopené a není k nim jiný přístup než přes pozemky žalobkyně. Tato nedostupnost také zpochybňuje, že by původní převodce měl úmysl předmětné pozemky nepřevádět a ponechat si je ve svém vlastnictví bez možnosti příchodu k nim. Soud dospěl k závěru, že z objektivního hlediska byla žalobkyně po celou vydržecí dobu s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že jí předmětné pozemky vlastnicky náleží. Vycházela z obsahu kupní smlouvy, kterou na ni byl převeden poměrně velký počet pozemků, a spoléhala i na kvalifikovanou právní pomoc při sepisu smlouvy. Vůli obou smluvních stran převést smlouvou i sporné pozemky nasvědčuje i skutečnost, že držba žalobkyně nebyla po dobu 17 let nikým zpochybňována a jako vlastnice byla žalobkyně zapsaná i v katastru nemovitostí. Její vlastnictví nebylo zpochybněno ani dědici prodávajícího po jeho úmrtí v roce 1997, kteří předmětné pozemky neoznačili jako majetek zůstavitele. Nesrovnalosti stavu faktického s právním by nebyly stranou prodávající zjištěny, pokud by nedošlo k uzavření kupní smlouvy žalobkyně s manžely L. Je pravděpodobné, že by evidenční stav o vlastnictví žalobkyně přetrval i nadále. Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že nemovitosti jsou způsobilým předmětem vydržení a že byla splněna i vydržecí doba, dospěl soud k závěru, že žalobkyně předmětné nemovitosti vydržela.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. března 2012, č. j. 17 Co 490/2011-139, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č. 465/1, 471/1, 471/2, 473/1 a 474/3, vše v k. ú. S. u. L. n. P., se zamítá. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy pro posouzení nabytí vlastnického práva vydržením, avšak některé jeho závěry nemají v plné míře oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud zopakoval důkaz listinami ve spise Státního notářství v Semilech sp. zn. R I V 1684/90, a to návrhem na registraci kupní smlouvy z 27. 8. 1990, dvěma dotazníky s čestnými prohlášeními z 24. 8. 1990 a z 27. 8. 1990, výpisem z LV pro obec S. z 21. 8. 1990, znaleckým posudkem znalce Ing. P. H. a jeho dodatkem č. 1 z 23. 8. 1990, smlouvou z 24. 8. 1990 a záznamem o registraci z 31. 8. 1990. Po provedení těchto důkazů vzal za prokázané, že v kupní smlouvě jsou vyčteny nemovitosti s bližším označením a dále je zde uvedeno 22 pozemkových parcel v užívání organizace. Ve smlouvě je odkázáno na znalecký posudek z 19. 8. 1990 a jeho dodatek z 23. 8. 1990 s tím, že veškeré tyto nemovitosti, jejich součásti a příslušenství jsou ve znaleckém posudku popsány a je zde poznamenáno, že veškeré tyto nemovitosti jsou zapsány na LV pro obec a k. ú. S. Ve výčtu chybí nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že na listu vlastnictví, kterým provedl důkaz, byly vedle 22 pozemků v užívání organizace uvedených ve smlouvě ještě zapsány: část parcely č. 465 o výměře 7965 m2, část parcely č. 471 o výměře 1745 m2, část parcely č. 473 o výměře 2672 m2 a část parcely č. 474/1 o výměře 1071 m2. O těchto parcelách bylo v řízení prokázáno a mezi účastníky bylo nesporným, že tyto části parcel odpovídají dnešním pozemkovým parcelám č. 465/1, č. 471/1 a 471/2, č. 473/1 a 474/3 – tedy předmětným pozemkům. Z dodatku č. 1 ke znaleckému posudku soud zjistil, že došlo k dohodě mezi převodcem a žalobkyní o převedení všech celých parcel. Znalec také ocenil pouze pozemky uvedené ve smlouvě a z toho pozemky v užívání organizace částkou 72.682,- Kč. V posudku uvedl, že části pozemků (které jsou označené výše) nejsou předmětem ocenění. Částka 72.682,- Kč odpovídá částce uvedené v dotazníku a čestném prohlášení, který žalobkyně podepsala. Státní notářství rozhodlo o registraci smlouvy a z jeho záznamu ve spise je patrné, že nebyly převáděny veškeré nemovitosti zapsané na LV. Z těchto důkazů odvolací soud dovodil, že nebylo úmyslem smluvních stran v roce 1990 převést veškeré nemovitosti zapsané na LV. Znalec uvedl, že účastníci smlouvy hodlali převést pouze celé pozemky, nikoliv části pozemků, které jsou nyní označené samostatnými parcelními čísly a jsou předmětem tohoto sporu. Tyto pozemky také neocenil a žalobkyně za ně nezaplatila. Z výše uvedeného odvolací soud dovodil, že žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy věděla, že předmětné pozemky nejsou předmětem převodu. I za situace, kdyby byla přesvědčená, že předmětné pozemky jsou předmětem převodu, nemohla by jejich vlastnictví vydržet, neboť při zachování náležité opatrnosti měla mít pochybnosti o tom, zda jí vlastnicky náleží. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že předmětné pozemky jsou začleněny do pozemků v jejím vlastnictví. Význam polohy pozemků ani jejich četnost nepřeváží již uvedené závěry. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním a nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud opřel své závěry pouze o část provedených důkazů, nehodnotil všechny provedené důkazy a neposuzoval je v jejich vzájemné souvislosti. Jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z důkazů provedených v řízení vyplývá, že úmyslem žalobkyně i prodávajícího B. N. (právního předchůdce žalovaného) bylo převést na žalobkyni veškeré pozemky zapsané na LV v k. ú. S. u. L. n. P. Tuto vůli lze dovodit z toho, že B. N. od prodeje nemovitostí v roce 1990 do své smrti v roce 1997 se o předmětné pozemky nezajímal, nijak nedal najevo, že mu pozemky vlastnicky patří, i když po celou dobu žil ve S. nedaleko žalobkyně. Současně se žalobkyně chovala k pozemkům jako k vlastním. Žalobkyně zastává názor, že pozemky nebyly uvedeny v kupní smlouvě a v listinách s ní souvisejících administrativní chybou. Umístění předmětných parcel v souhrnu ostatních parcel, které žalobkyně koupila, je zcela bez přístupu z hlavní cesty a bez katastrální mapy nelze zjistit, o které pozemky jde. Žalobkyně by bez předmětných pozemků ostatní nemovitosti nekoupila. Poukazuje na to, že chyby si nevšiml ani katastrální úřad. Pokud by bylo skutečně vůlí prodávajícího předmětné pozemky neprodat, muselo by to být výslovně uvedeno v předmětné kupní smlouvě a musel by s žalobkyní jednat o zajištění přístupu k pozemkům formou věcného břemene, tak jak mu bylo zřízeno k doživotnímu užívání srubu. Jestliže je ve znaleckém posudku uvedeno, že předmětné pozemky nejsou předmětem ocenění, neznamená to, že nemohou být předmětem prodeje. O tom, že úmyslem obou účastníků kupní smlouvy bylo převést veškeré pozemky, zapsané na LV, svědčí i to, že v roce 1991 byly všechny pozemky v užívání organizace navráceny žalobkyni jako jejich majitelce, a to na základě dohod uzavřených se Zemědělským družstvem Lomnice nad Popelkou (čl. 152 a násl.). V případě, že by tu nebyla vůle B. N. prodat všechny pozemky, nesouhlasil by s těmito dohodami, o nichž se musel dozvědět z toho, že JZD pravidelně posílalo nájemné. Později, v roce 1996, převedl na žalobkyni i družstevní podíl u JZD Stružinec. Žalobkyně považuje odůvodnění odvolacího soudu za nelogické, pokud uvádí, že musela vědět, že pozemky jí vlastnicky nepatří, ale nezajímal se o to, že druhá strana kupní smlouvy od okamžiku prodeje pozemků o ně nejevila zájem, potom je jediným vysvětlením, že došlo při vyhotovení smlouvy a na ní navazujících listin k chybě, kterou účastníci i katastrální úřad přehlédli. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že argumenty žalobkyně pro posouzení její dobré víry jsou čistě subjektivní. S úspěchem se nemůže dovolávat svého pohledu laika, když ke zjištění, že v kupní smlouvě ani v čestném prohlášení nejsou uvedeny předmětné pozemky, není potřeba žádných speciálních schopností, ale šlo pouze o jednoduchou kontrolu výčtu pozemků. Pokud by skutečně došlo k administrativní chybě, měla žalobkyně dostatečně dlouho dobu k tomu, aby požádala prodávajícího o nápravu (do roku 1997). Při projevu minimální opatrnosti by na takou chybu musela přijít. Kupní smlouvu jako základní důkaz, který je rozhodující pro určení, zda došlo či nedošlo k vydržení, nelze pominout. Skutečnost, že v ní předmětné pozemky nejsou uvedeny, je zásadní pro posouzení, že žalobkyně nemohla být nikdy v dobré víře, že jí předmětné pozemky vlastnicky náleží. Žalobkyně uvádí v dovolání zcela nové, a tedy nepřípustné důkazy, že jí v roce 1991 byly všechny pozemky jako majitelce vráceny zemědělským družstvem na základě dohod a že B. N. o tom musel vědět, už z toho, že JZD posílalo nájemné. Z uvedeného lze dovodit, že nájemné zasílalo družstvo jemu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a zejména se musí vypořádat se všemi významnými skutečnostmi, svědčícími pro existenci objektivní dobré víry, případně ji vyvracejícími.
Hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10, k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a tedy k nim vlastnictví mohl vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Dlouhodobá pokojná držba nabyvatele, zejména pokud trvá – jako v dané věci - 17 let, nasvědčuje přesvědčení toho, kdo věc převedl na držitele, že tento převod byl řádně uskutečněn. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
V dané věci se odvolací soud správně zabýval skutečnostmi, způsobilými zpochybnit závěr soudu prvního stupně o dobré víře žalobkyně, pominul ale skutečnosti, které dobré víře nasvědčují. Jde zejména o chování účastníků kupní smlouvy, uzavřené 24. 8. 1990. Nabyvatelka se spolu s dalšími pozemky chopila i držby těch, které v ní výslovně nebyly označeny; nebylo prokázáno, že by převodce měl proti její držbě námitky či uplatňoval své vlastnické právo. Ani jeho dědicové původně neoznačili sporné nemovitosti jako součást pozůstalosti. Je třeba se zabývat otázkou účelnosti postupu, při kterém by sporné pozemky zůstaly ve vlastnictví převodce, a to jak z hlediska jejich samostatného hospodářského využití, tak i z hlediska přístupu k nim. Konečně nelze přejít ani skutečnost, že žalobkyně byla jako vlastnice evidována v katastru nemovitostí.
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1816). Protože odvolací soud při právním hodnocení věci nevzal do úvahy uvedené právně významné skutečnosti, které se podávají z obsahu spisu, je jeho právní hodnocení předčasné; je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu