ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3549.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3549/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce doc. Ing. J. V., CSc. , zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným: 1) M. F., zastoupenému Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Zimmlerova 3001/23, žalované 2) M. F. , o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 111/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 24. listopadu 2010, č. j. 11 Co 433/2010-326, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 11 Co 433/2010-326, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2010, č. j. 13 C 111/2004-275, ve výroku I. zamítl žalobu na určení neexistence věcného břemene spočívajícího v doživotním užívání celého podzemního podlaží, celého prvního a druhého nadzemního podlaží v domě č. p. 700, nacházejícím se na pozemku parc. č. 857, v obci a katastrálním území T. spolu s tímto pozemkem a všemi součástmi a příslušenstvím (dále jen ,,předmětné nemovitosti“) k provozování podnikatelské činnosti a právem umožnit bezplatné či úplné užívání části tohoto domu třetí osobě. Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že V. H. zakoupil dne 30. října 2002 ideální polovinu předmětných nemovitostí od P. S., čímž se stal jejich výlučným vlastníkem. Za koupi ideální poloviny předmětných nemovitostí byla sjednána úplata ve výši 2 000 000,- Kč. Účastníci kupní smlouvy zároveň na zajištění kupní ceny uzavřeli téhož dne zástavní smlouvu, přičemž zástavou byly předmětné nemovitosti. Dne 15. dubna 2003 kupující V. H. zřídil žalovaným věcné břemeno k předmětným nemovitostem v rozsahu, jak je specifikováno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Za zřízení věcného břemene se žalovaní zavázali platit 12 000,- Kč ročně. Právní účinky vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí nastaly dne 16. dubna 2003. Vzhledem ke skutečnosti, že V. H. nezaplatil plnou kupní cenu prodávajícímu P. S., realizoval prodávající své zástavní právo v nedobrovolné dražbě dne 12. září 2003. V dražbě poté nabyl předmětné nemovitosti žalobce s vědomím existence věcného břemene zřízeného ve prospěch žalovaných. Soud prvního stupně neprováděl důkazy k prokázání tvrzení žalobce, že smlouva o zřízení věcného břemene je v rozporu s dobrými mravy, neboť je považoval za nadbytečné.
Soud prvního stupně konstatoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Smlouvu o zřízení věcného břemene však oproti tvrzení žalobce nepovažoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Skutečnost, že věcné břemeno ztěžuje užívání nemovité věci jejímu vlastníkovi, je jeho podstatou. Zatížení věcným břemenem se pak nutně muselo promítnout v dražební ceně, kterou žalobce zaplatil. Ani kdyby bylo jednání zástavního dlužníka protiprávní a vedlo ke snížení hodnoty zástavy, nebylo by možné domáhat se neplatnosti smlouvy, natož pak v situaci, kdy vydražitel o zatížení věcným břemenem v době nabytí předmětných nemovitostí věděl. Uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene v době, kdy na ní vázne zástavní právo, je možné a takový právní úkon nemůže být bez dalšího neplatný. Soud prvního stupně dodal, že zástavní dlužník svým jednáním mohl poškodit jen zástavního věřitele a nikoliv žalobce, který nemovitost vydražil s vědomím, že je zatížena věcným břemenem. Dovolání se neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene v daném případě náleží jen zástavnímu věřiteli jako dotčenému subjektu. Okolnost, že byla sjednána nepřiměřeně nízká cena za zřízení věcného břemene, není podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy. Pokud žalobce odstoupil od smlouvy z důvodu porušení povinností oprávněnými z věcného břemene, nejedná se o platné odstoupení od smlouvy, neboť odstoupení od smlouvy není předvídáno ani zákonem, ani ujednáním stran.
Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 11 Co 433/2010-326, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. týkajících se náhrady nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud po doplněném dokazování nad rámec skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zjistil, že V. H. již dříve zřídil věcné břemeno s podobným obsahem jiným osobám, ovšem toto věcné břemeno bylo dohodou zrušeno. Důvody neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, kterými argumentuje žalobce, podle odvolacího soudu nejsou dány. Odvolací soud konstatoval, že smlouva o zřízení věcného břemene není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, který žalobce spatřoval v úmyslu zabránit uspokojení pohledávky zástavního věřitele. Zástavní věřitel byl přece ze zástavy uspokojen. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že neplatnosti takového právního úkonu se žalobce nemůže dovolat. Pokud se jedná o neplatnost absolutní, může se jí dovolat kdokoliv, tedy i žalobce. Žalobce jako další důvod neplatnosti uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene uváděl široký rozsah věcného břemene znemožňující mu jakékoliv užívání předmětných nemovitostí a jeho zřízení za nepřiměřeně nízkou částku. Odvolací soud k tomu uvedl, že žalobce má fakticky přístup do 3. nadzemního podlaží, které může užívat. Ohledně přístupu do nemovitosti se měl s žalovanými dohodnout. Pokud jde o nepřiměřenou výši úplaty za zřízení věcného břemene, tato sama o sobě také nemůže být podle odvolacího soudu důvodem neplatnosti, neboť věcné břemeno lze zřídit i bezúplatně. K odstoupení žalobce od smlouvy o zřízení věcného břemene odvolací soud uvedl, že odstoupení od smlouvy ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák. není možné, neboť předpokládá existenci smlouvy jakožto institutu závazkového práva. V daném případě však byla uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, která je však institutem práva věcného a důvod odstoupení od smlouvy ve smyslu §517 odst. 1 o. z. tedy nelze uplatnit. Pokud šlo o žalobcovo tvrzení, že jednáním žalovaných došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §256 tr. zák., což založil neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, odvolací soud vyjádřil názor, že tuto otázku nelze řešit v občanskoprávním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř).
Dovolatel uvedl 3 otázky zásadního právního významu: a) ,,zda lze rozhodnout o neexistenci věcného břemene pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k cíli a okolnostem uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, vzhledem k rozsahu věcného břemene a velikosti úplaty za jeho zřízení“, b) „zda v lze v občanskoprávním řízení řešit jako předběžnou otázku, zda došlo k protiprávnímu jednání v rozporu s ustanovením §256 tr. zák.“, c) ,,zda lze odstoupit od smlouvy o zřízení věcného břemene podle §517 odst. 1 obč. zák.“.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že i přes rušící rozsudek dovolacího soudu v řešené věci ze dne 6. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 2670/2007, nedoplnil odpovídajícím způsobem dokazování. Nebyl například proveden znalecký posudek za účelem zjištění rozsahu věcného břemene ani šetření na místě samém. Tvrzení, která žalobce uvedl, a nebyla žalovanými rozporována, měly nalézací soudy vzít za nesporná. Soudy neprovedly dostatečné dokazování k posouzení otázky rozporu smlouvy o zřízení věcného břemene s dobrými mravy. Nalézací soudy pochybily, pokud neposoudily jako předběžnou otázku, zda v případě chování žalovaných došlo k protiprávnímu jednání ve smyslu trestního zákona, čímž by dospěly k závěru o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pro rozpor se zákonem.
Dovolatel má za to, že od smlouvy o zřízení věcného břemene lze odstoupit na základě §517 odst. 1 obč. zák., neboť toto ustanovení se vztahuje na všechny smlouvy, tedy i na smlouvu o zřízení věcného břemene. Tím, že došlo k zrušení právního titulu, došlo zároveň i k zániku věcného břemene.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013. Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. listopadu 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel v dovolání napadá tři určující závěry odvolacího soudu, které ho vedly k zamítnutí žaloby: a) že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, b) že v občanskoprávním řízení nelze řešit jako předběžnou otázku, zda došlo k protiprávnímu jednání v rozporu s ustanovením §256 trestního zákona a o z tohoto pohledu posuzovat absolutní neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, c) že nelze odstoupit povinnou osobou od smlouvy o zřízení věcného břemene pro neplnění platebních povinností oprávněnými osobami, jestliže jim byla dána povinnou osobou dodatečná lhůta ke splnění povinnosti spočívající v zaplacení úplaty za zřízení věcného břemene podle §517 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Posouzení, zda napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Ve vztahu k posouzení závěru odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, dovolatel neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z dovolání. Obsahem dovolání není v této části nic, co by založilo zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud vychází ve vztahu k pojetí dobrých mravů z dlouhodobě ustálených závěrů soudní praxe, podle které je za dobré mravy třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou z těchto norem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 2084). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 3761). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 5309). To platí i pro posuzování rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Ačkoliv i posouzení otázky neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene podřazuje dovolatel dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti se v tomto případě jedná o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při formulaci závěrů o tom, že smlouva o zřízení věcného břemene není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, vycházel z přijetí skutkových závěrů, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Jak již uvedl dovolací soud výše, přípustnost dovolání mohl zvažovat toliko z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S přihlédnutím k této skutečnosti jsou pak z hlediska dovolacího přezkumu bez významu ty námitky, jimiž dovolatel (rozsáhle) uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť jeho aplikace přichází do úvahy pouze tehdy, jeli dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.; o tento případ se však v souzené věci nejedná. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že dovolání je z důvodů dále uvedených přípustné a důvodné, bude na odvolacím soudu, aby se v dalším řízení zabýval i těmi výhradami a námitkami, které v dovolání dovolatel uplatnil v té části dovolání, v níž podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene není absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že soud v občanském soudním řízení není oprávněn posoudit, zda v případě určitého právního úkonu došlo k protiprávnímu jednání ve smyslu trestního zákona, a tedy že se jedná o absolutně neplatný právní úkon, protože svým účelem odporuje zákonu.
Protože na řešení (mimo jiné) této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatel přijaté právní závěry kritizuje a závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §256 odst. 1 – 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, tj. ve znění účinném k 15. dubnu 2003, do i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, b) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, c) svůj majetek zdánlivě zmenšuje, nebo d) v řízení před soudem odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. Stejně bude potrestán, kdo i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že a) zničí, poškodí, zatají, zcizí nebo odstraní část majetku dlužníka, nebo b) k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku. Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 značnou škodu. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 663/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9278, formuloval závěr, podle kterého právní úkon, jímž dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku, a naplní tak skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, je absolutně neplatný.
Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které v občanském soudním řízení nejde a ani nemůže jít o rozhodování o vině a trestu za trestný čin, ale jen - formou předběžné otázky (§135 odst. 2 o. s. ř.) - o posouzení platnosti příslušného právního úkonu. I když odsuzující trestní rozsudek nebyl v takovém případě vydán, neznamená to, že soud v občanském soudním řízení nemůže (ne)platnost právního úkonu podle §39 obč. zák. posuzovat z hlediska jeho rozporu s trestním zákoníkem.
Uvedeným rozhodnutím navázal dovolací soud na závěry formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném pod č. 40/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyložil, že právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je podle §39 obč. zák. neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu. Na ustanovení §256 trestního zákona v tomto rozhodnutí dovolací soud odkázal při formulaci závěru, podle něhož je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, jenž odporuje i trestnímu zákonu nebo jej obchází, má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák.
Za použitelné v tomto rozhodnutí považoval dovolací soud i nadále závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/1999, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 10, pod pořadovým č. 104, podle kterých „dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zkrátit některé své věřitele také tím, že svým právním úkonem (jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup je protiprávní (srov. §256a tr. zák.). Právním následkem takového právního úkonu však není jeho odporovatelnost ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho neplatnost (§39 obč. zák.)“. I když lze souhlasit s odvolacím soudem, že v souzené věci nejdou o přímou aplikovatelnost závěrů vyplývajících z uvedeného rozhodnutí potud, že se nejde o otázku zvýhodňování věřitele v režimu §256a trestního zákona, ale o možné poškozování věřitele podle §256 trestního zákona, jsou závěry formulované Nejvyšším soudem použitelné v tom směru, že i právní úkon, který svým obsahem naplní skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 trestního zákona, je právním úkonem protiprávním, jsoucím v rozporu se zákonem a tudíž neplatným podle §39 obč. zák.
Vycházel-li při řešení této otázky odvolacího soud z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí v této části na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnil dovolatel právem.
Dovolatel v dovolání dále zpochybnil závěr odvolacího soudu vystihující jeho názor, podle kterého od smlouvy o zřízení věcného břemene nelze odstoupit podle ustanovení §517 odst. 1 obč. zák.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda lze odstoupit od smlouvy o zřízení věcného břemene podle ustanovení §517 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy smluvní strany smlouvy o zřízení věcného břemene (resp. právní nástupce povinného) jsou také faktickými nositeli a vykonavateli práv a povinností založených smlouvou o zřízení věcného břemene.
Uvedená právní otázka nebyla v judikatuře soudů dosud řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu pro řešení této otázky je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
Podle §48 odst. 1, 2 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Podle §517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.
Podle §151p odst. 1 – 4 obč. zák. věcná břemena zanikají rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. K zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni smlouvou je nutný vklad do katastru nemovitostí. Věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká. Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Patří-li právo odpovídající věcnému břemeni určité osobě, věcné břemeno zanikne nejpozději její smrtí nebo zánikem. Věcná břemena zřízená v souvislosti s provozem podniku přecházejí při jeho převodu či přechodu na nabyvatele podniku. To platí i v případě převodu nebo přechodu takové části podniku, která může být provozována jako samostatný podnik.
Argumentace odvolacího soudu je založena na úvaze, že samotný věcněprávní charakter smlouvy o zřízení věcného břemene vylučuje bez dalšího aplikovatelnost zákonných ustanovení občanského zákoníku o závazcích (v daném případě o odstoupení od smlouvy).
S tímto určujícím východiskem se dovolací soud neztotožnil, neboť judikatura dovolacího soudu připouští použití ustanovení o závazcích i na právní poměry závazkovou povahu primárně nemající a směřující do oblasti věcných práv.
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2234/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6516, vyložil, že místem splnění povinnosti neoprávněného držitele, aby věc vydal jejímu vlastníku, je bydliště nebo sídlo držitele. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které „také místo splnění povinnosti věc vydat zákon neupravuje. Analogicky podle §853 obč. zák. je třeba použít ustanovení o místě plnění závazku, tj. §517 odst. 1 obč. zák. Z analogického použití ustanovení o místě plnění závazku pro splnění povinnosti vydat věc vlastníkovi vychází také Komentář k čsl. obecnému zákoníku a občanské právo platné na P. R. Díl II. Praha : V. Linhart, 1935, s. 312, kde se uvádí, že „není-li žalovaný oprávněn s věcí nakládati, dopouští se bezprávného činu a jest povinen věc vrátit (nikoli jen trpěti odnětí věci), a to v zákonném plništi. Tudíž nemovitosti musí vrátit v místě, kde leží. Movitosti musí vrátiti v místě bydliště žalovaného (§905 per anal.), a to v místě, kde žalovaný měl bydliště v době rozsudku soudu první stolice.“ Uložením povinnosti neoprávněnému držiteli, aby věc vydal vlastníku, se tedy nic nemění na tom, že místem splnění takové povinnosti je bydliště nebo sídlo držitele.“ (k uvedenému závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 4350/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolací soud v této souvislosti sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře, podle nichž je zánik věcných břemen upraven sice komplexně v hlavě třetí části druhé občanského zákoníku, nicméně úpravu zániku závazků v části osmé na něj lze použít přiměřeně (analogicky), a to tam, kde to povaha věci nevylučuje (k tomu srovnej: Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, Beck-online, str. 1057).
Ustanovení §517 odst. 1 obč. zák. sice není upraveno v částí týkající se zániku závazků, ale v části změn v obsahu závazků, nicméně i zde dovolací soud akceptuje závěr, že pokud to nevylučuje povaha věci, jsou i tato ustanovení přiměřeně (analogicky) použitelná na právní poměry ustavené v rovině věcněprávních vztahů smlouvou o zřízení věcného břemene.
Uplatnění institutu odstoupení od smlouvy za podmínek §517 odst. 1 obč. zák. podle přesvědčení dovolacího soudu v souzené věci povaha věci nevylučuje.
I z právního vztahu založeného smlouvou o zřízení věcného břemene vznikají oprávněnému a povinnému práva a povinnosti. Povinnost, pro jejíž tvrzené neplnění dovolatel od uzavřené smlouvy odstoupil, spočívala v nezaplacení úplaty za zřízení a realizaci věcného břemene v částce 12 000,- Kč. Taková povinnost oprávněných z věcného břemene má vůči žalobci jako povinnému z věcného břemene povahu peněžitého dluhu, který musí být splněn řádně a včas, aby došlo k zániku dluhu (§559 odst. 1, 2 obč. zák.).
Jestliže tuto povinnost žalovaní podle tvrzení žalobce nesplnili, neshledává dovolací soud důvod, proč by v takovém případě nemohl povinný z věcného břemene odstoupit od uzavřené smlouvy za splnění podmínek vyplývajících z §517 odst. 1 obč. zák., neboť platební povinnost oprávněných z věcného břemene představuje dluh. Právní úprava věcných břemen neřeší žádným způsobem důsledky neplnění povinnosti oprávněné osoby, pokud jde o placení úhrady za zřízení a realizaci věcného břemene. V takovém případě považuje dovolací soud zákonná ustanovení o oprávněních reflektujících neplnění takových dluhů vyplývajících z právní úpravy závazků (odstoupení od smlouvy podle §517 odst. 1 obč. zák.) za aplikovatelná i v poměrech smlouvy o zřízení věcného břemene.
Účastníkům smlouvy o zřízení věcného břemene by žádná okolnost nebránila v ujednání smluvních důvodů pro odstoupení od smlouvy v režimu §48 odst. 1 obč. zák., např. i z důvodů nezaplacení úplaty za zřízení věcného břemene. Při takových východiscích je pak podle názoru dovolacího soudu uplatnitelný i institut odstoupení od smlouvy opírající se o ustanovení §517 odst. 1 obč. zák., protože i ten dopadá na shodný okruh případů spočívající v neplnění dohodnuté úplaty.
Vycházel-li odvolací soud z jiného názoru, spočívá i v této části rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu