ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3591.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3591/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 1830/44, proti žalované Z. H. , zastoupené JUDr. Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1640/8, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 114/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, zamítl návrh žalobkyně na opravu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 28 Co 241/2006-306.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání.
Pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout, je-li to zákonem připuštěno, dovoláním [§236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] a soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.).
Vedle kategorie rozhodnutí, která jsou z dovolacího přezkumu vyloučena proto, že je zákon neřadí mezi rozhodnutí, proti nimž dovolání přípustné být může, rozeznáváme též rozhodnutí, k jejichž dovolacímu přezkumu nebylo dovolání (jako institut) vůbec zřízeno. Jde zjednodušeně řečeno o rozhodnutí, jež nejsou rozhodnutími „odvolacího soudu“ [způsobilým předmětem dovolání může být jen rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (za odvolacího řízení)]. Řízení o dovolání proti rozhodnutí, které nebylo vydáno v odvolacím řízení, dovolací soud zastaví (§243c odst. 1 ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř.) pro nedostatek „funkční“ příslušnosti soudu k projednání takového opravného prostředku, tedy proto, že zde není žádného soudu, jenž by byl povolán takový opravný prostředek projednat a rozhodnout o něm (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1874). Takovým rozhodnutím je i usnesení, kterým bylo rozhodnuto krajským soudem (Městským soudem v Praze) o návrhu žalobkyně na opravu rozsudku téhož soudu podle §164 o. s. ř.
Jelikož usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Co 241/2006-330, jímž byl zamítnutý návrh žalobkyně na opravu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 28 Co 241/2006-306, není rozhodnutím vydaným v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyně proti němu podala dovolání, Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a skutečnosti, že žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu