ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3904.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3904/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. R. , bytem v Ř., zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 2654, proti žalovaným 1) J. S. , bytem v Ř., 2) R. S. , bytem v Ř., zastoupeným JUDr. Vladimírem Lacinou, advokátem se sídlem ve Slaném, Wilsonova 622/25, o odstranění části stavby, eventuelně o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 104/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2012, č. j. 32 Co 234/2012-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. 9 C 104/2007-271, ve výroku I. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaných odstranit část stavby domu, nacházející se na pozemku v obci a katastrálním území Ř. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu o zřízení věcného břemene k pozemku, nacházejícího se v obci a katastrálním území Ř. ve prospěch majitele domu, nacházejícího se na tomto pozemku. Ve výrocích III. a IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. srpna 2012, č. j. 32 Co 234/2012-310, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a změnil ve výrocích III. a IV. týkajících se náhrady nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II. a III. rozsudku odvolacího soudu pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uplatnil přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. srpna 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatel sice v dovolání v obecné rovině uvádí, že v dané věci „jde o otázku dosud neřešenou“, žádnou právní otázku však neformuluje.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na skutkovém zjištění, že část stavby – terasy rodinného domu – ve vlastnictví žalovaných nebyla zřízena na cizím pozemku – žalobce. V rovině právní pak soudy uzavřely, že s ohledem na toto zjištění se nejedná o stavu neoprávněnou a neoprávněný zásah žalovaných do vlastnického práva žalobce.
Obsah dovolání je pouze shrnutím průběhu řízení před nalézacími soudy, přičemž podle obsahu dovolání odvolací soud na základě hodnocení provedeného dokazování měl dospět k závěru, že část stavby žalovaných se nachází na pozemku ve vlastnictví žalobce. Touto jedinou dovolací námitkou však žalobce zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů, která byla pro jejich rozhodnutí významná. U dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však zpochybnění skutkových zjištění nepřichází do úvahy (§237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolací soud vázán zjištěním, že se žádná část stavby žalovaných nenachází na pozemku žalobce, je správný názor nalézacích soudů, že se nejedná o neoprávněnou stavbu a nejde ani o zásah do vlastnického práva žalobce. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu