ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.60.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 60/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka věci žalobců: a) D. F. , a b) B. F. , obou bytem v B., zastoupených JUDr. Lucií Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vinohrady 43, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČO: 44992785, se sídlem úřadu v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, o určení vlastnictví nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 237/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2012, č. j. 18 Co 124/2012-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.662,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně JUDr. Lucie Ševčíkové.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Ve věci šlo o spor o vlastnictví k pozemku, které žalobci opírali o jeho vydržení; jejich žalobě soudy vyhověly. Proti rozsudku odvolacího soudu - Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2012, č. j. 18 Co 124/2012-129, podává žalované město dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Při posuzování přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení, která nemůže přezkoumávat. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaní užívali pozemek v hranicích určených oplocením, které tu bylo již v době, kdy pozemek kupovali, jejich vědomí o tom, že užívají jen vlastní pozemek, měly potvrzovat i geometrické plány, jedná se o pozemek velmi dlouhý, nepravidelného tvaru. Na základě těchto skutečností pak odvolací soud učinil závěr, že žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že pozemek jim patří.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
„Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3670). K tomu je třeba přičíst ještě to, že dlouhodobá pokojná držba nabyvatele, zejména pokud trvá – jako v dané věci – téměř 30 let, nasvědčuje přesvědčení toho, kdo věc převedl na držitele, že tento převod byl řádně uskutečněn. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí dovolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a že hodnocení dobré víry žalobců není zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou pro každého ze žalobců v částce 800,- Kč, pro oba 1.600,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů pro každého ze žalobců ve výši 300,- Kč, pro oba 600,- Kč, podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 462,- Kč, celkem tedy 2.662,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu