ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1120.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1120/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 31, o zaplacení částky 595.762,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 C 528/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 22 Co 2251/2011-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 22 Co 2251/2011-123, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 13. července 2011, č. j. 15 C 528/2010-100, se zrušují , a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 13. července 2011, č. j. 15 C 528/2010-100, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 595.762,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. prosince 2007 došlo okolo 04.00 hod k dopravní nehodě, kterou zavinil řidič F. P. (dále též jen „řidič“), který řídil osobní vozidlo tov. zn. Opel Vectra, reg. značky, jehož vlastníkem a provozovatelem byl žalovaný. Příčinou dopravní nehody bylo nepřizpůsobení rychlosti jízdy schopnostem řidiče, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem. Řidič vozidla byl v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu. Při dopravní nehodě došlo ke smrtelnému zranění řidiče a jeho spolujezdce J.M. a poškození vozidla reg. značky. Žalovaný spolu s J. M. podnikali, jezdil pro ně řidič F. P.. Za účelem naplánované cesty do Prahy k vyřízení úvěru na pořízení většího automobilu na jméno řidiče žalovaný řidiči F. P. odpoledne před dopravní nehodou předal klíče od předmětného vozidla. Předmětné vozidlo bylo v době dopravní nehody u žalobkyně pojištěno podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Žalobkyně provedla likvidaci dopravní nehody pode pojistné smlouvy (pojištěným byl žalovaný). Na likvidaci předmětné pojistné události vyplatila do podání žaloby pojistné plnění ve výši 595.762,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 22. února 2011, č. j. 22 Co 2875/2010-88, věc posoudil podle zákona č. 168/1999 Sb. Cituje jeho ustanovení §10 odst. 3 dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že nemohl jednání řidiče (tedy pojištěného) ovlivnit. Uvedl, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby při poskytnutí automobilu k vykonání cesty společníkovi za podnikatelským účelem zkontroloval v době nástupu řidiče do automobilu, zda je či není pod vlivem alkoholu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná se ztotožnil s jeho závěry o skutkovém stavu. Souhlasil i s právním posouzením věci. Tudíž rozhodl, jak uvedeno shora.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soudy nižšího stupně zamítly žalobu proti žalovanému s ohledem na ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Dle jejího mínění se v tomto případě nejedná o možnost zproštění se odpovědnosti provozovatele za škodu dle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., neboť zprostit se odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je možné pouze v případě, že se jedná o použití dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Dále uvádí, že v ustanovení §10 odst. 1 citovaného zákona je pojištěný definovaná jako ten, kdo odpovídá pojistiteli za škodu způsobenou mu tím, že za pojištěného plnil poškozenému. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků ve smyslu ustanovení §427 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je takovou osobou osoba provozující dopravu, tedy provozovatel (kterým byl v době škodné události žalovaný). Provozovatel vozidla pak dle ustanovení §2 písm. f), §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. odpovídá i za porušení všech povinností uvedených v ustanovení §10 odst. 1 písm. a) až f) citovaného zákona, a není přitom rozhodné, zda vozidlo řídil osobně či nikoli.
Současně dovolatelka upozorňuje, že soudy obou stupňů nepostupovaly dle platné zákonné úpravy v době vzniku dopravní nehody. V době vzniku dopravní nehody bylo platné znění ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. jiné, než to, které bylo soudy aplikováno. Soudy při svém rozhodování nárok žalobkyně zamítly dle ustanovení, které v době vzniku nároku žalobkyně na postih ještě neexistovalo, když bylo do citovaného zákona vloženo až ke dni 1. června 2008.
Žalobkyně má za to, že odpovědnost žalovaného je zde dána i dle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Upozorňuje, že žalovaný byl provozovatelem vozidla a řidič P.byl žalovaným pověřen k vyřízení společné obchodní záležitosti.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvádí, že mu není jasné, z čeho žalobkyně dovodila, že žalovaný odpovídá bez dalšího i za porušení všech povinností uvedených v ustanovení §10 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 168/1999 Sb. Dle jeho mínění není aplikace §427 a násl. obč. zák. na místě. Ohledně aplikace ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. uvádí, že při výslechu u Policie ČR uvedl, že podnikal s J. M., nikoli s F. P., a že žádný ze zemřelých mužů nebyl zaměstnancem žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 40/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, přichází tedy v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, když odvolací soud posoudil otázku odpovědnosti žalovaného dle ustanovení §420 obč. zák. a následně i otázku postihového práva pojistitele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Zda škoda byla způsobena ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. při činnosti právnické nebo fyzické osoby, závisí vždy na posouzení všech okolností konkrétního případu.
Odpovědnost podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. je dána na straně právnické osoby (či fyzické osoby, zejm. podnikatele) v těch případech, kdy škůdce je vůči ní v takovém právním vztahu, že je na místě stanovení této odpovědnosti místo samotného škůdce, který způsobil škodu při její činnosti, k níž byl použit. Půjde tu o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické osoby z hlediska věcného, místního a časového; může tedy jít o činnost zaměstnanců či členů právnické osoby, přičemž nerozhoduje, mají-li tito pracovníci (členové) postavení orgánů, resp. statutárních orgánů či nikoliv, dále osob, které vykonávaly činnost pro právnickou osobu mimo pracovní poměr, osob vykonávajících činnost na základě jiného smluvního vztahu, o činnost učňů apod. Jde tu o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, která tuto činnost vyvíjí, a nikoli o činnost, kterou by jednající osoba sledovala svůj osobní zájem. Jen v případě, že konání osoby, která škodu způsobila, nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby, k níž byla konající osoba použita, šlo by o vybočení z této činnosti (o tzv. exces), a v takovém případě by pak byla dána přímá odpovědnost této osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2231/2010).
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů nižšího stupně plyne, že žalovaný podnikal s Jiřím Markem v prodeji alkoholických nápojů a řidič František Petroušek pro ně jezdil. Cesta do Prahy, při níž se stala předmětná dopravní nehoda, byla naplánována k vyřízení úvěru na pořízení většího automobilu na jméno řidiče. Tato cesta tedy byla provedena v zájmu podnikatelů (jejich podnikatelské činnosti), nikoli v osobním zájmu řidiče, nejednalo se o tzv. exces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004).
Neaplikoval-li tedy odvolací soud na zjištěný skutkový stav ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., nebyl jeho postup správný.
V souvislosti s výše uvedeným pak byl chybný způsob aplikace i interpretace ustanovení §10 zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud totiž při aplikaci uvedeného ustanovení žalovaného posuzoval toliko v pozici provozovatele, tedy jako osobu odpovědnou ve smyslu ustanovení §427 odst. 1 obč. zák., nikoli však i jako osobu odpovídající za škodu podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud tak aplikoval ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., navíc ve znění, které nebylo v dané věci rozhodné, dle kterého provozovatel vozidla odpovídá společně a nerozdílně s pojištěným za pohledávku pojistitele na náhradu vyplacené částky proti pojištěnému podle odstavce 1 písm. b) nebo f), neprokáže-li, že nemohl jednání pojištěného ovlivnit.
V projednávané věci je však nutno posoudit postihové právo žalobkyně vůči žalovanému i s ohledem na jeho odpovědnost ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení §2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. (ve znění do 31. prosince 2007, dále jen "v cit. znění") se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje.
Z ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, se dále podává, že se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
Podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Podle §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., v cit. znění, se porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.
Nejvyšší soud již vyslovil závěr, že postihové právo ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 stíhá nikoliv řidiče, který jako zaměstnanec pojištěného způsobil škodu poškozenému v opilosti, ale pojištěného, i když je právnickou osobou, jako zaměstnavatele řidiče, který tohoto řidiče použil pro plnění svých úkolů v rámci pracovněprávního vztahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010).
Jestliže tedy je žalovaný osobou odpovědnou za škodu poškozenému dle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., pak z uvedeného plyne, že žalobkyně má proti němu postižní právo pojistitele podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) ve spojení s §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (že odpovědnost žalovaného měla být správně posouzena i dle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák.), byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně je v posouzení postihového práva žalobkyně vůči žalovanému správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek tohoto odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, a věc vrátil tomuto soudu, jako soudu prvního stupně, k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu